I ty, Brute?

Hodina matiky s profesorem Zelenkou se táhne neskutečně dlouho. Počítám setiny vteřin a bezmyšlenkovitě si hraju s rohem papíru sešitu aritmetiky.
„Hácha! Sledujte výklad!“ okřikne mě najednou profesor, zrovna když to nejméně čekám, takže se strašně leknu. Okamžitě předstírám přehnanou pozornost a přitom zaostřím pohledem na tabuli posetou od shora dolů řádky nesmyslných vzorců. Matiku jsem nikdy nepovažoval za svojí silnou stránku.
„A víte co? Pojďte nám rovnou vypočítat na tabuli další cvičení!“ vyvolá mě poté zákeřně. Očima v rychlosti projedu včerejší zápis s nadějí, že bych se snad mohl něčemu na poslední chvíli rychle přiučit, ovšem to už se profesor začne nadechovat k dalšímu výkřiku, aby mě trochu popohnal, a tak všechno nakonec přenechám osudu. Několikrát po sobě si v duchu pečlivě pročítám zadání z učebnice, ovšem to je mi houby platné, páč mám nepříjemný pocit, jako bych význam jednotlivých odborných pojmů v úloze slyšel prvně v životě.
„No tak, Hácha, jak to budete počítat?!“ zařve na mě podruhé, a tentokrát už opravdu netrpělivě. Po dlouhé minutě hrobového ticha se začne shánět po propisce, aby napsal domů rodičům zprávu o tom, že tenhle ročník si pravděpodobně znovu zopakuji. Pokrčím rameny, poklidně si ho prohlížím jako historickou památku a zvědavě čekám, co udělá. Připravuju se na přílet křídy, kterou po mě v zápětí určitě vztekle mrští. Jenže k mému údivu dnes neudělá nic. Příkladu se nakonec ujme šprtka Macháčková a za doprovodu profesorova obdivného jásání a drnčení školního zvonku během pár vteřin vítězně odcupitá zpátky ke své lavici.
O přestávce se záhada profesorova podivného chování konečně vysvětlí. S vážnou tváří ke mně přistoupí, chvíli si ustaraně hladí svůj stoletý knír a v závěru prostě prohlásí, že není jiná možnost, než mě na vysvědčení oznámkovat nedostatečnou. Prý už to se mnou dál řešit nehodlá. Vzpomenu si na chemii a svůj poslední test. Zkazil jsem ho natolik, že se mi tolik nadějná trojka přehoupla až ke čtyřce. Místo výroby kyseliny dusičné jsem popsal vzorec pro jakousi neexistující sloučeninu a hydroxylamin jsem nazval hydroxónem amonným. Možná bych přece jen dostal za tři, nebýt té otázky týkající se amoniaku, který jsem ještě nedávno považoval za hojně využívanou dezinfekci v nemocnicích.
Rodiče mě před dvěma lety donutili k tomu, abych se naučil na přijímací zkoušky. Moc si totiž přáli, abych studoval čtyřleté gymnázium, protože nikomu z nich se to v mládí nepovedlo a oba pak skončili na učňáku. Táta je pošťák, máma pracuje vždycky odpoledne v Bille. Kdyby mě táta předtím věčně nebil a nevyhrožoval mi, nikdy bych se asi na gympl nedostal. Zkrátka jsem se bál. Někdy chodí domů strašně opilý a chová se ke všem vážně surově. S kluky na základce jsem taky kolikrát okusil alkohol, ale nikdy jsem potom nebyl tolik agresivní jako táta. Když přišel domů, vždycky mi nafackoval, seděl u mě v pokoji a nutil mě vyplňovat cvičné přijímací testy, a to mnohdy až do rána. Máma tohle vůbec neřešila. Odbývala mě tím, že má svých starostí až nad hlavu a ať jí laskavě nepřidělávám další. Ve stresu jsem se učil skoro každých dvacet čtyři hodin denně, chodil na školní přípravný kroužek a v jednom kuse se nervoval. Bůhví, co by mi byl otec schopný udělat. Gymnázium nemám sebemenší šanci zvládnout, ovšem rodiče tohle vůbec nechápou. Udělat přijímačky mě stálo tolik úsilí, že si to ani jeden z nich ani zdaleka nedokáže představit. A v tom je právě ta potíž. Oba si totiž nejspíš myslí, že jsem robot.
Odpolední vyučování přivítám po delší době s radostí. Pracujeme dvě hodiny na počítačích. Obvykle sedím úplně v rohu místnosti vedle Karolíny, jenže ta už delší dobu ve škole chybí, takže se přesunu k Martinovi s Filipem.
Mám Karolínu upřímně moc rád. Vždycky se ke všem dokáže chovat hrozně mile a navíc to není taková ta afektovaná fiflena, která si v jednom kuse upravuje na záchodě před zrcadlem mejkap a při těláku pak dlouhé hodiny probírá s holkami, jak přes víkend zase neskutečně ztloustla. Někdy spolu chodíme ven nebo do kina. Ocení i akční filmy a ještě se při tom dokáže slušně bavit. Vlastně si spolu dost rozumíme. Škoda jen, že už má Davida.
Z myšlenek mě vytrhne profesorka Mráčková, která krátce po zvonění celá uřícená dorazí do třídy a ledabyle rozhodí všechny své učební materiály po stole.
„Honzo, prosím vás, nadiktujte mi, kdo chybí,“ vyzve mě striktně.
V rychlosti zmapuju očima celou třídu.
„Bláhová a Černá,“ hlásím.
„Copak je s Karolínou?“ zajímá se a kvapně si zapíše obě jména na papír.
Třídou okamžitě začínají poletovat rozličné výkřiky.
„Je prý v nemocnici. Má vážnou zlomeninu.“
„Mně včera psala, že má angínu.“
„Už je doma. Musí ale zůstat minimálně ještě týden v posteli.“
Spolužáci se nakonec shodují na angíně a zlomené končetině zároveň. Pouze já však vím, jak se věci doopravdy mají. V nemocnici neleží Karolína Bláhová, nýbrž její těžce nemocná maminka s pokročilým stádiem rakoviny. Tedy spíš vlastně ležela.
Chodil jsem každý den domů za Karolínou, podporoval jsem ji a snažil se, aby začala myslet na něco jiného. Naposledy jsem jí dal takovou maličkatou nevinnou pusu na tvář a od té doby jsme se již dva měsíce neviděli. Den na to totiž maminka v nemocnici umřela. Karolína měla k matce opravdu silnou citovou vazbu. Moc jsem jim to mnohdy záviděl. Přestala potom úplně chodit do školy a dvakrát se prý pokusila spáchat sebevraždu. Nevlastní otec ji nechal převézt do léčebny, kde strávila měsíc a půl.
Po práci na vlastních webových stránkách nám zbývá ještě trocha volna, a tak se přihlásím na chat. Automaticky v nabídce témat rozkliknu odkaz „Život je ostrov bolesti“. V místnosti spolu chatují jakýsi dva chlápci na téma sebevražda. BennyB vzpomíná na svoji manželku, která si na nový rok vzala život. TomasH ho povzbuzuje a na oplátku vypráví příběh svého kamaráda, který se již dva roky léčí v Bohnicích. Zakomplexovaný Anonym23 je zase offline, nemám si na kom vybíjet vztek. Zbytek hodiny se tedy s hlavou opřenou o stůl věnuji krátkému odpočinku a přemítám, jak se dnes večer před spaním krásně uvolním. Jak budu rozesílat spoustu vulgárních zpráv lidem z chatu, jak se budeme zase do noci hádat. Jak se na nich zbavím veškeré zlosti…

Doma se ve dveřích minu s opilým otcem.
„Kdes byl tak dlouho?“ oboří se na mě okamžitě.
„Ve škole,“ odpovím stroze.
Zamykám se v pokoji a bezmocně kopu do všeho kolem sebe. Slyším, jak mě máma volá k večeři. Spolknu poslední hořkou vlnu bezmoci a tiše se odeberu do kuchyně. U stolu vládne hrobové ticho. Ostatně tak jako vždycky. Nabírám na vidličku trochu rýže. Každé sousto se mi polyká stále hůř. Jako bych pojídal kameny. Jako by mě v celém těle něco pevně svíralo a škrtilo.
Máma si instinktivně zapálí cigaretu.
„Tak co, Honzo? Máš nějaký novinky?“ ptá se. Všimnu si, že má fakt příšerně napuchlé oči. Musela zase celý den probrečet.
„Nic novýho, mami,“ zalžu tiše, „všechno při starým.“
Máma se opět ponoří do svého mlčení. Domem se rozlehnou zvuky, které slýchávám u večeře poslední dobou každý den. Táta se věnuje své obvyklé činnosti – už zase zvrací na záchodě.
Ten večer usedám k počítači a vyhledám si několik různých profilů chatujících. Některé jsou mi povědomé, jiné znám již delší dobu. Okamžitě se dostaví nový příval bezmoci, nový příval neovladatelného pocitu si vybít vztek na někom slabším, než jsem já sám. Nedokážu ho ovládnout, tak jako narkoman nedokáže zkrotit svoji touhu po další dávce drog.
Všechno to začalo před měsícem. Seděl jsem tenkrát doma v rohu pokoje, poslouchal otce, jak na mě přes dveře nepříčetně ječí jednu hrubost za druhou a jen stěží zadržoval slzy. Zkrátka cítil jsem se naprosto pod psa a nutně si potřeboval na něčem nebo někom vybít vztek. V pokoji už nebylo do čeho kopat a ven jsem jít nemohl. Nechtěl jsem ubližovat matce ani přátelům a z táty jsem měl strach. Rozeslal jsem tedy neznámým lidem z chatu sprosté zprávy plné výhružek. Většina z nich mě ignorovala, někteří se však neostýchali odeslat podobně agresivní odpověď. Na ty jsem pak pokaždé spoléhal.
Naše hádky mi pokaždé přinesly nečekanou úlevu. Cítil jsem značnou úlevu, úlevu podobnou tomu, jako když se z plných plic vykřičíte a setřesete ze sebe veškerý vztek. Roztřesenými prsty odešlu několik nových zpráv. Potom padnu na postel a usínám ještě v tričku a džínsech. Zničený. Zoufalý.

Následující ráno mám silné nutkání vykašlat se na školu a zašít se někde ve městě. Strach z vlastního otce mě však donutí nasednout na autobus. Protlačím se davem pospíchajících lidí k volnému místu, vyčerpaně padnu na sedadlo a jako vždycky začnu hloupě zírat z okna na ubíhající krajinu zahalenou v šedé mlze. Jako by se tam venku za sklem zrcadlil přesný odraz mojí nálady.
Cesta ubíhá nesmírně rychle, za chvíli už stojím před školou. Všimnu si, že mezitím ubylo trochu mlhy. Černá mračna na nebi však stále houstnou. Nad vchodem se třepotá černá vlajka. Někdo snad umřel?
Za drnčení zvonku dobíhám na poslední chvíli do třídy. V patách mi běží profesorka Mráčková. Rozloží si věci na katedře a jako obvykle začne klasifikací.
„Honzo, nadiktujte mi, prosím vás, kdo chybí,“ vyzve mě kvapně.
Zřejmě si mě na hlášení nepřítomných už zkrátka oblíbila.
„Bláhová, Černá a Novotný,“ podávám hlášení.
Profesorka si těžce povzdechne.
„Bláhová ne,“ zašeptá najednou a přestane psát.
„Přestoupila snad jinam?“ zeptá se kdosi.
Všichni chvíli mlčíme a těkáme neklidnými pohledy po třídě.
„Dnes brzy ráno jsme obdrželi smutnou zprávu,“ začne roztřeseným hlasem. „Karolína včera spáchala sebevraždu.“
V tu chvíli mám pocit, jako by ochrnuly všechny moje svaly. Jako bych dostal pořádnou ránu do hlavy – takovou tu ránu, jak po ní následuje vždycky otřes mozku. Proč? Proč ona? V duchu sám sobě pokládám hromadu otázek, na které si neumím odpovědět. Chtěl bych křičet, chtěl bych nadávat na tu nespravedlnost, ale nedokážu udělat sebemenší pohyb. Zůstávám sedět s pohledem přilepeným na okně. Hustá tmavá mračna pokrývají již téměř celou oblohu.
„Po smrti maminky se úplně zhroutila a musela být převezena do psychiatrické léčebny,“ pokračuje těžce. „Někdo ji už delší dobu posílal vulgární zprávy plné výhružek. Byla na tom psychicky velmi špatně a všechny ty nátlaky neunesla.“
Vzpomínám si, jak mi babička jako malému vyprávěla, že je Země hrozně maličkatá. Že v celém vesmíru vypadá naše planetka jako jedno malé zrnko písku. Vpíjím se očima do pochmurné oblohy protkanou temnou černí. Jako bych v ní zahlédl Karolíninu tvář zkřivenou do nevěřícného úleku. Hlavou se mi rozezní slavná Césarova slova:
„I ty, Brute?“