Poslední múza

Pozorně ji sleduji….
Usadila se na židli a dlouze se mi zadívala do očí. Její neskonale modré oči, pro které by kde kdo obětoval život, jen aby je mohl znovu spatřit. Uviděl jsem v nich tu nespoutanou divokost a vášeň. Sklopila zrak a lehce zčervenala.
Slunce prozářilo místnost a já znovu spatřil ty bezchybné rysy jejího těla. Sněhově bílá pleť kontrastovala s hustými kaštanovými vlasy. Kdybych jen dokázal, a měl to právo znovu ji milovat, neváhal bych. Ale nemohu. Odešla jsi brzy a vzala si mé srdce sebou.
Začínám mít pochyby. Taková krása se přeci nedá zvěčnit na papír. Kdybych se odvážil nakreslit ji, nikdy bych nezachytil ten život v jejích očích. Tu nevinnou divokost s jakou pokaždé okouzlila okolí. To teplo, které z ní vyzařovalo.
To teplo, které v mém životě teď schází. A pak to přišlo, jako polibek múzy. Zvedla se a přišla rovnou ke mně. Sedla si na můj klín a objala mě svými útlými pažemi. Najednou už ale nebyl její dotek takový, na jaký jsem byl zvyklý. Byl chladný jako dotek smrti. Pohled do jejích očí byl jako pohled na truchlivou a nehostinnou krajinu.
Uběhlo už tolik let, a přesto její tvář nebyla nijak časem poznamenaná. Zatím co na mé se už rýsovalo několik vrásek. Teď už jsi to nebyla ty…
Otevřela ústa a chtěla mi něco říct, nemohla však. Po tváři se jí svezla křišťálová slza. Políbila jsi mne, byl to intenzivní polibek. Loučila ses. Toužil jsem tě obejmout a utěšit, ale už jsi tu nebyla.
A tak sedím sám v té prázdné místnosti, místnosti prozářené sluncem. Se vzpomínkami na tebe, mou nejkrásnější múzu a sněhově bílým, nenačatým portrétem. Již nedokážu nic kreslit.
Až poté mi to došlo. Byla jsi jen vidinou, vzpomínkou. Byla jsi mrtvá a přesto stále tak živá, jak jsem si tě pamatoval.
Už nejsem umělcem a nejsem ani člověkem. Jsem jen prázdná nádoba, nic víc už ze mne nezbylo.
A na zdi visí portrét mé spanilé múzy jako poslední vzpomínka na její věčnou krásu. Na krásu, kterou by nezachytil ani ten nejlepší malíř.