Nůž

Otevřu oči, které mě ještě pořád pálí od všech těch slz co prolívaly v noci. Hledím na sebe do zrcadla při každodenní očistě a hledám v něm aspoň trochu to osobu co tu stávala poslední rok. Nenacházím jí. Jindy by mě to vyděsilo, ale teď? Hledím na ten obraz a v duchu hledám východisko. Nenacházím ho.
Prstem si projedu kruhy pod očima a koutkem oka mi steče jediná slza. Na více se nezmůžu. Nemůžu. Většina slz uviděla světlo, spíše tmu, světa tuto noc. Nemohla jsem usnout a brečela jsem. Brečela jsem tak dlouho, dokud mi slzy přestaly téct a já usla vyčerpáním. Ráno jsem se probudila brzo a byla unavenější, než kdybych celou noc nespala.
Plížila jsem se bytem až jsem se ocitla v kuchyni a pohled mi sklouzl na nůž. Nebolelo by to. Nic bych necítila. Bolest srdce je horší než tělesná, o tom jsem se už přesvědčila. Hleděla jsem na ten nevinný nástroj a vzpomněla jsem si na Saturnina a mísu s koblihami a trochu si ho pozměnila. Jsem ten druhý případ. Na nůž se můžu toužebně dívat a přemýšlet co bych s ním udělala, ale bohužel, nebo bohudík, nemám odvahu ho opravdu zvednout a své představy uskutečnit.
Odtrhla jsem pohled od nože, jako by mě pořád k sobě lákal a odešla z místnosti.
Chtěla bych mít ve svém okolí někoho jako jsem já. Ne proto, abych si s ním mohla rozumnět, ale proto aby mě donutil něco udělat, nějak tento stav změnit, okřiknout mě, že takto to už dál nejde. Ale nikdo takový tady není. Nikdo takový neexistuje, jsem jenom já. Jenom já a budu něco muset udělat sama.