Bestiální něha

Bestiální něha
Vždycky mi říkali, že nikdo nemůže mít rád zrůdu jako já, že si démoni nezaslouží lásku…A já jim to věřil…
Věřil jsem v nenávist, v to, že city nejsou určeny pro někoho, jako jsem já. Jediný cit, který jsem uznával a věnoval jej všem, byla nenávist.
Opovrhoval jsem slabými, zesměšňoval ty silné, aby si připadali slabí a já jimi tak mohl opovrhovat a všechny dokola, ať se mě báli nebo mě jen nenáviděli, jsem nenáviděl já!
Když v noci všichni spali a já nemohl, představoval jsem si, jak všem ve spánku podřezávám krky a tou krví živím svůj písek.
Vždy jsem tam seděl sám a představoval si je mrtvé, až do chvíle, kdy tam seděla Ona. A teď vám budu vyprávět příběh o bestiální něze, neboť o té lidé mluví málokdy…
Sledovala nehybnou vesnici pod sebou, tak, jako jsem to dělával já. Dlouhé sněhobílé vlády poletovaly, jako stužky v chladivém večerním větru. Až příliš štíhlé tělo, zakryté jen pár svršky a mrtvolně bledé, se v tom větru chvělo jako lístky osiky.
„To je moje místo!“ Postavil jsem se nad ní a výhružně se na ni díval, aby pochopila, že má odejít. Zvedla hlavu a klidným vyrovnaným pohledem se na mě podívala. Oči měla šedivé jako zimní nebe, zamračené zimní nebe.
„Můžete si sednout vedle mě.“ Pověděla jemným melodickým hlasem. „Stejně tu nerada sedím sama.“ A dlaní s dlouhými útlými prsty přejela po střešním trámu vedle ní, čímž mi naznačovala, ať si sednu vedle ní.
Chtěl jsem oponovat, že bych tam velmi rád seděl sám, ale tón jejího hlasu mě zvláštním způsobem uklidňoval a konejšil a já zatoužil jej slýchat častěji, tedy alespoň myslím.
Posadil jsem se vedle a mlčky jsem zíral na vesnici. Byl jsem rozčilený sám na sebe, že jsem ji neposlal pryč hned.
„Co to, že nespíte Gaaro-dono?“ Zeptala se po chvíli ticha, tak mile. Tak se mnou ještě nikdy nikdo nemluvil.
„Kdybych usnul, tak tady ta vesnice už dávno nestojí! Když usnu, ovládá mě můj démon!“ Odseknul jsem a ani jsem na ni nepohlédnul. Možná jsem se strachoval, že by mě mohla uhranout svým tajemným pohledem.
„To nespíte vůbec?“ Znovu se zeptala tak mile. Věděl jsem, že se na mě dívá, ale já na ni pohlédnout nechtěl.
„Ne!“ Odseknul jsem rozzuřeně. Ani jsem nevěděl, co mě tak rozzuřilo.
„Netoužíte po spánku, Gaaro-dono?“ Její otázky mě rozčilovaly, už to vím a já zatoužil vidět ji v kaluži krve a tou krví pak nakrmit mého démona. „Kdybyste chtěl, Gaaro-dono, mohla bych vám spánek dopřát, propůjčit, abych tak řekla.“ Pověděla tiše.
„Ať už jakkoliv,“ Zapochyboval jsem povýšeně. „Kdybych usnul, můj démon tebe a celou tuhle vesnici zabije.“ Zopakoval jsem vztekle.
„Démon,“ Pošeptala mi do ucha tajemně, hleděla na mě a prstem neslyšně přejela po mém tetování, aniž by jí písek ublížil. „Je ten nejmenší problém, Gaaro-dono, to vy jste nezkrotný, vaše duše.“ Musel jsem na ni pohlédnout, teď už jsem musel. Její pohled byl tajemný, tázavý a já cítil, jak odhaluje každou mou slabinu. „Toužíte po spánku?“ Zeptala se znovu.
„Ano…“ Vydechnul jsem váhavě.
„Než vám jej ovšem propůjčím, musím se vás zeptat.“ Pověděla a její pohled byl teď pronikavější, ačkoliv jsem si myslel, že už to nejde. A ačkoliv jsem mu chtěl uhnout, nešlo to, tak byl silný. „Co je horší? - Spánek, který nekončí? Nebo ten který nikdy nepřijde?“
Netušil jsem, co mám říct a ona to nejspíš chápala. Smutně se usmála a v očích se jí najednou zvláštně zablesklo. Útlou dlaň mi pozvedla k čelu a dvěma prsty mi po něm podélně přejela.
Najednou se mi chtělo strašně spát, bránil jsem se, neboť jsem se bál, že mě pohltí můj démon.
„Chcete-li spát, pak se tomu nebraňte.“ Slyšel jsem její hlas, jakoby z dálky. Byl tak tichý, melodický uspával mě ještě víc. A ucítil jsem dotek něčeho studeného, ale jemného na mém čele.
Nacházel jsem se v bezesném spánku, netuším jak dlouho, bylo to příjemné, ale děsil jsem se chvíle, kdy se probudím a zjistím, že je celá vesnice pod sutinami.
Když jsem se probudil, Ona už tam nebyla. Vesnice byla celá, nepohnul se tam ani kamínek, lidé se spokojeně procházeli po ulicích. Zdá se, že ani netušili, jaké nebezpečí jim hrozilo. Přišlo mi to zábavné.
Zmateně jsem se procházel po ulici, připadal jsem si jako by mě někdo omámil. Netušil jsem, co byla zač, což mě strašně štvalo, ani jestli ji ještě někdy uvidím, ale vzhledem k tomu, jak málo jsem o ní věděl a co ona si ke mně dovolila, jsem ji toužil zabít!
Hledal jsem ji po celé vesnici, ptal jsem se, jestli ji někdo nezná, ale nikdo o ní nic netušil, nikdo o ní nic nevěděl, nikdo ji neznal.
Večer jsem zase musel na mou oblíbenou střechu, možná jsem ji chtěl znovu vidět, možná jenom proto, abych ji mohl zabít. Možná, aby mi znovu propůjčila spánek…
Seděl jsem na té střeše, vítr znovu tak protivně foukal, zíral jsem dolů na vesnici, lidé se tam procházeli jako mravenci na mraveništi.
„Dnes jste tu dříve, Gaaro-dono.“ Uslyšel jsem za sebou její hlas. „Smím si vedle vás sednout?“ Pípla sladce, až příliš sladce.
Neodpověděl jsem, jen jsem dlaní přejel po trámu vedle sebe, tak jako ona včera.
„Jaký byl spánek?“ Zeptala se mile a přisedla si. Ucítil jsem její podivně mrazivou vůni.
„Zvláštní…“ Pověděl jsem tiše, neboť přesně nad tím, jsem celý den přemýšlel, jaký vlastně byl…
„Přišel jste žádat o další? Chtěl byste zase spát?“ Ptala se a dívala se mi přitom přímo do očí. Hledala můj pohled, který jsem jí nechtěl propůjčit, už jen kvůli tomu, jak na mě zapůsobil včera.
„Možná, ještě nevím…“ Pípnul jsem váhavě.
„A znáte už odpověď na mou otázku?“ Na tu jsem po pravdě ani nepomyslel, ani mě nenapadlo, že by se na ni mohla opravdu znovu ptát. Poznala, že jsem nad tím nepřemýšlel. „To nevadí,“ Pípla s úsměvem a pohlédla na vesnici. „Ale dnes to bude naposledy zadarmo.“ Ujistila mě a pro sebe se usmála. „Až si zase přijdete pro spánek, budu chtít odpověď.“
„Třeba nepřijdu!“ Frknul jsem a pohlédl na ni. Zdálo se, že se cosi na ní změnilo. „Mohl bych tě hned teď zabít, bylo by to tak jednoduché!“ Nohy a ruce jsem jí zadržel pískem a byl jsem odhodlán ukončit její životní pouť. Ale ona? Ani se nehnula, ani se nezachvěla strachy, byla naprosto klidná.
„To klidně můžete, udělejte to…“ Pověděla klidně a pokrčila nezúčastněně rameny.
„Co mám odpovědět?“ Zeptal jsem se, když jsem si vzpomněl na její hloupou otázku. Nevěděl jsem, co ode mě chce slyšet.
„Kdybych vám to řekla, nebude to ono.“ Pohlédla na mě mile. „Řekněte, co si myslíte, vždyť jedno z toho velmi dobře znáte. Musíte přece vědět, co je horší.“ Pípla tiše.
„Toužím tě zabít!“ Syknul jsem rozčileně.
„No, tak proč to neuděláte?“ Zeptala se mile a usmívala se při tom. „Co vám v tom brání?“
„Svědomí!“ Odseknul jsem. „Propůjčila si mi spánek, já ti propůjčím život.“
„Jste obchodník, Gaaro-dono.“ Zamyslela se a pobaveně se zasmála. Poté na mě znovu pohlédla, usmívala se. „Dobrá,“ Pověděla. „Řekněme, že vám znovu propůjčím spánek, vy mě tedy znovu necháte naživu, jak dlouho to ještě bude chtít takhle praktikovat?“
„Dokud mi ještě k něčemu budeš!“ Ujistil jsem ji povýšeně. Znovu se usmála a já konečně povolil sevření písku. Neoddechla si jako většina lidí, ona byla na rozdíl od ostatních naprosto klidná, i když jí hrozila smrt.
„Dobře.“ Dívala se na mě a usmívala se. „Teď toužíte spát, viďte?“ Už ke mně natahovala svou dlaň, ale pískem jsem i zadržel.
„Ještě chci vědět, jak se jmenuješ!“ Pohlédl jsem na ni tázavě.
„Až se vám nebudu hodit, hodláte mě zabít, k čemu vám tedy bude jméno?“ Nepřestala se usmívat. „Až mě usmrtíte, budete jediný, kdo mě tady znal, tudíž jediný vrah.“
„Má, tady jisté pravomoci, jako syn Kazekageho.“ Myslel jsem, jak jsem jí to natřel.
„To neplatí v mé vesnici a má rodina mě už dlouho hledá.“ Pověděla klidně. „K čemu tedy jméno?“
„Abych věděl jak tě najít, až se pokusíš utéct před svou smrtí!“ Nevím, co na tom bylo tak vtipné, ale ona se rozesmála, hlasitě a měkce.
„Utéct?“ Zeptala se jako by špatně slyšela. „Kdybych se bála smrti, nepřišla bych sem podruhé. Cítil jsem sílu vašich myšlenek, ve vašich myšlenkách je smrt.“
„Tedy nebudu znát tvé jméno?“ Obrátil jsem na ni svůj pohled.
„Ne.“ Natáhla ke mně dlaň. „Možná až budu umírat.“ Tak jako včera mi přejela dlouhými štíhlými prsty podélně po čele. „Teď spěte, Gaaro-dono.“ Dnes jsem zřetelně viděl, jak se její rty naklání nad mým čelem, cítil jsem, jak mi na čelo vtiskla polibek a jak pak mlčky sleduje, jak usínám. Teď jsem si byl jist, že až se probudím, chci ji zabít, a tak jsem svou dlaní stisknul tu její.
Zahlédl jsem, jak se její úsměv mění ve smutný pohled, pohled plný bolesti, kterou jsem cítil i já a nechápal jsem, proč jej přede mnou skrývala.

Znovu jsem se probudil sám, možná to, že tam nebyla, bylo to jediné, co ji zachránilo před smrtí.
Den jsem strávil nějak, ani nevím jak, chodil jsem vesnicí sem a tam, možná jsem ji v hloubi duše toužil najít. Ptal jsem se sám sebe, proč spím bezesně, proč když spím, nevnímám okolí a jen se kolem mě plazí mléčně bílá mlha, zatímco já spím. Toužil jsem se jí zeptat, proč se mi nezdají sny? Proč vždycky odejde? Proč ji nikdy nepotkávám ve dne?
Měl jsem spoustu otázek, ale žádnou odpověď. Musel jsem si promyslet odpověď na její otázku. Dosud jsem se nemohl rozhodnout, co jí odpovím. Co je horší?
Do večera jsem se plahočil, procházel kolem mnou vyděšených lidí, procházel jsem kolem nich a představoval si je mrtvé, ať byli jakkoli naoko příjemní. Jediný, kdo na mě byl milý doopravdy, byla, alespoň jak jsem se domníval, Ona.
Když jsem kolem těch lidí procházel, připadalo mi, že mě nevidí, že se dívají skrze mě. Ona, když se na mě dívala, dívala se na mě, ne skrze mě, cítil jsem její pohled, pohledy ostatních jsem necítil, procházely mnou…
Vydal jsem se na svou oblíbenou střechu, tak jako každý večer. Trochu jsem myslel na spánek, ale více jsem myslel na ni, na to jak se mnou bude mluvit tím melodickým hlasem.
Už seděla na střešním trámu a já rychle změnil myšlenky. Dívala se dolů na vesnici, jako vždy, vlasy jí vlály v jemném teplém večerním větříku, ale zdálo se, že je jí i tak zima, neboť se neustále, jako každý večer klepala zimou.
„Jestli neznáte odpověď, tak dnes nebude žádný spánek.“ Upozornila mě namísto pozdravu. Ale nepohlédla na mě, prsty přejela po místě vedle sebe, čímž mi zase naznačila, abych si přisednul.
„Dnes možná žádný nebudu chtít.“ Pověděl jsem odhodlaně a přisedl si k ní.
„Tak to máme dvě možnosti,“ Zamyslela se a konečně na mě pohlédla. „Buď už odpověď znáte a proto spánek odmítáte, nebo jste nad tou odpovědí znovu nepřemýšlel a odpověď tudíž nemáte.“ Hleděla mi upřeně do očí.
„Ještě nevím, co odpovím.“ Pověděl jsem příkře. „Ale přemýšlel jsem na tím.“ Ujistil jsem ji.
„Dnes si chcete povídat?“ Odtušila mile.
„Spíš bych chtěl znát odpovědi.“ Pohlédl jsem na ni a doufal, že se alespoň zachvěje strachy.
„Odpovědi?“ Podivila se a znovu pohlédla na vesnici. „To musíte prvně znát správné otázky.“ Pochopitelně. „Máte snad nějaké?“
„Proč se mi nezdají sny?“ Zeptal jsem se, neboť mě ta otázka zajímala asi nejvíce. „Normálně by se přeci měly zdát sny, ne?“
„Sny?“ Podivila se. „Proč si je nenecháte zdát? Nepustíte je k sobě. To není má vina.“ No, tuto odpověď jsem nečekal. „Váš Shukaku si na sny nestěžuje.“
„Ty mluvíš i s ním?“ Vyvalil jsem na ni udiveně oči.
„A co myslíte?“ Pohlédla na mě s úsměvem. „On nespí, když spíte vy. Je velmi upovídaný, musím s ním mluvit, když vy spíte.“
„Tak takhle…“ Zamyslel jsem se. „Kdy tedy stihneš odejít? Vždyť vždycky, když se probudím, už tady nejsi.“
„Odcházím za svítání, když ještě všichni spí.“ Pověděla mile. „Uspím Shukaku, vy se probudíte a já už jsem pryč.“
„Proč odcházíš?“ Zajímal jsem se.
„A co bych tady dělala? To tu mám sedět celý den?“ Ptala se udiveně.
„Proč tě tedy nikdy nevidím ve dne? Někde přece musíš být.“ Zajímal jsem se dál.
„Máte nějak moc otázek, Gaaro-dono.“ Pípla a pohledem uhnula do vesnice.
„Tak mi odpověz!“ Odseknul jsem.
„Někdy musím spát i já.“ Odpověděla tedy.
„Proč mi neřekneš tvé jméno?“ Zeptal jsem se.
„Až mě zabijete, chcete, aby se vám mé jméno ozývalo ve snech?“ Zajímala se, teď jsem se musel smát já.
„Já přece spím, jen díky tobě!“ Smál jsem se hlasitě.
„Co když někdy v budoucnu budete moci spát?“ Pohlédla na mě tázavě.
„To už si tvé jméno dávno nebudu pamatovat!“ Odseknul jsem povýšeně.
„Stejně vám ho nepovím.“ Zasmála se.
„Ty se mě nebojíš?“ Tohle byla otázka, kterou jsem se bál vyslovit, neboť jsem se bál odpovědi na ni. Ale když už jsem ji řekl…
„Strach…“ Pověděla s pohledem pevně upnutým dolů na prázdnou ulici. „Mívala jsem ho jako malá, teď už si ten pocit ani nedokážu vybavit. Je mi cizí, jako všechno z mé minulosti, naštěstí.“ Usmála se pro sebe. „Tou už se nezabývám.“
„Všichni tady se mě bojí.“ Hledal jsem její pohled, abych jej mohl zkoumat. Toužil jsem v něm vidět strach.
„Já nejsem jako všichni, jsem jediná, kdo umí uspávat démony.“ Pohlédla na mě vesele.
„Kekkei Genkai?“ Zajímal jsem se.
„Nejsem ninja.“ Ujistila mě. „Ale, ano, je to něco takového.“
„Dokážeš uspat jakéhokoliv démona?“ Přece jen se o dalších uspaných nezmínila.
„Řekla bych, že ano.“ Pokývala hlavou a nepřestala se usmívat.
„Proč si ten pohled neukázala hned?“ Vzpomněl jsem si najednou na včerejší noc, na tu chvíli, kdy jsem usínal a chytl ji za ruku a tehdy mi ten pohled, stejný jako mám já, poprvé ukázala.
„Jaký pohled?“ Zeptala se mile a vesele, jako by to doopravdy nechápala.
„Ten, co mám i já!“ Vztekal jsem se. „Bolestný, zoufalý, truchlivý!“ Vykřikoval jsem vztekle.
„Takový pohled nemám, neboť mi žádný z těch citů není povědomý.“ Pípla usměvavě a položila si hlavu na mé rameno. „Jestli jste jej u mě viděl, pak se za něj omlouvám, nepatří do mého nynějšího života, musel se nějak zatoulat…“ Cítil jsem, jak se klepe zimou.
„Kdybys mi jej ukázala hned, třeba bychom si byli bližší.“ Zauvažoval jsem, ale sám jsem té myšlence pramálo věřil.
„Tomu sám nevěříte, nemůžeme si být bližší, vždyť se vůbec neznáme.“ Vypověděla klidně a zaševelila se na mém rameni.
„Pokaždé, co tu sedíš, se klepeš jako osika!“ Frknul jsem nakvašeně. „To se nemůžeš víc oblíknout?“
„Omlouvám se, jestli vám to tak moc vadí.“ Zasmála se. Nevím, jestli jsem to udělal já, nebo jsem o tom pouze přemýšlel a ono se to udělalo samo. Prostě, písek z mé tykve ji obalil, ne tak, aby jí ublížil nebo zabil. Bylo to takové něžné obalení, hřejivé. Usmála se a mlčky zírala dolů na vesnici. Byl jsem jí vděčný za ticho, protože jsem netušil, co bych řekl, kdyby nemlčela. Seděli jsme mlčky na střeše a zírali na vesnici. Ona mě chytla útlou dlaní za ruku. Cítil jsem dotek její chladné jemné dlaně. Musel jsem se na ni tázavě podívat. Usměvavě mi pohlédla do očí, a aniž bych si to pořádně uvědomil, přejela mi prsty druhé ruky přes čelo.
Cítil jsem, jak mi padá hlava únavou a když se mi zavíraly oči, viděl jsem, jak se její rty přibližují k mým. Jejich dotek, už jsem ale necítil, nebo si jej alespoň nepamatuji.
Vzpomínám si pouze na sen. V tom snu jsem jí byl neustále nablízku, ale toužil jsem ji zabít. Vždy, když jsem ji měl dost nablízku, abych ji mohl zabít, nějak se vzdálila. Pak když jsem ji konečně chytl do své Písečné rakve, touhu o zabití, přemohla touha, cítit dotek jejích rtů na těch mých. Ani v tom snu jsem ten dotek necítil, ačkoliv jsem ji políbil.

Probouzení se úplně sám mě už vůbec nepřekvapilo, bylo zvláštní hlavně to, že na mém rameni byly zaschlé krvavé šmouhy. Proč? Nad tím jsem začal přemýšlet až večer, když na střechu vůbec nedorazila. Napadlo mě, že jsem jí možná ve spánku mohl ublížit, přece jenom, když mě uspala, byla většina jejího těla zabalená v písku a zdálo se mi o tom, že ji toužím zabít. Netušil jsem, co jsem ve spánku dělal, třeba jsem jí dokonce i zabil.
Nad tím jsem přemýšlel celou tu noc, co se na střeše neobjevila. Stejně jsem bez ní nemohl spát, tak co jsem měl jiného dělat?
Představoval jsem si, jak jí můj písek drtí žebra a když se konečně probudím, ona polomrtvá odejde a umírá někde v koutku vesnice.
Ani jsem nepřemýšlel, jestli mi vůbec bude chybět, jestli mě mrzí, že umřela, jestli je mi líto, že jsem to byl zrovna já, kdo ji zabil, nebo jestli se mi bude stýskat po tom spánku? Jak jsem řekl, tu noc jsem si raději jen představoval.

Další večer jsem ji viděl z dálky sedět na mé střeše, přiblížil jsem se k ní neslyšně a poté jsem jí pískem doslova přikoval ke střeše. Ležela tam jako by svázaná, až na to, že místo provazů jsem použil písek. Ovšem, znovu se nebála, ležela naprosto klidně.
„Kdes včera byla, sakra?!“ Postavil jsem se nad ní a běsnil.
„Taky vás zdravím, Gaaro-dono.“ Usmála se mile. Ten její úsměv mě rozčiloval. Postavil jsem se nad ní na všechny čtyři.
„Ptal jsem se,“ Uvolnil jsem zátku své tykve a nechal písek zvolna padat na její obličej. „Kdes byla?!“ Ani nevím proč, ale doslova jsem běsnil! A písek z tykve se jí neslyšně sypal do tváře. Jako když zavřete ptáčka do přesýpacích hodin a začnete na něj sypat písek. Cítil jsem, jak se její tělo opět chvělo, teď se ale do chvění zimou přidaly trhané pohyby, když se dusila pískem. Byl to skvělý pocit! Opět jsem tykev zazátkoval a písek se přestal sypat. Ještě hodnou chvíli se dusila a potom na mě překvapeně pohlédla.
„Tak kde?!“ Zaběsnil jsem. „Nebo tě mám nechat se udusit?!“
„Dělejte, jak myslíte,“ Pípla. „Ale včera mi nebylo moc dobře, abych pravdu řekla, nebyla jsem ve své kůži, to byl také důvod, proč jsem vás uspala, aniž byste mě o to žádal, omlouvám se. Teď klidně pokračujte.“ Pohlédla do strany, aby se vyhnula mému bestiálnímu pohledu.
„Včera jsem po spánku toužil!“ Křiknul jsem na ni.
„Je mi to moc líto.“ Pověděla klidně, ale bylo vidět, že je jí to skutečně líto. „Stejně vám ho nepropůjčím, dokud neodpovíte na mou otázku, hrajte také podle mých pravidel!“ Řekla odhodlaně, ale nepohlédla na mě ani teď.
Pískem jsem otočil její tvář naproti své.
„Uvědom si, v jaké jsi situaci!“ Upozornil jsem ji velitelsky. „Právě teď, si s tebou můžu dělat, co chci.“ Pošeptal jsem jí výhružně do ucha, lehce ho stiskl v zubech a stáhl písek kolem jejího krku.
„G-Gaaro.“ Zalapala po dechu a já se díval a užíval si, jak se dusila. Vidět její tělo vzpínat se smrti, byl přímo sběratelský zážitek, toužil jsem po tom, aby se mohla dusit věčně. Nikdy by mě nepřestalo bavit se na to dívat.
Až pojednou se přestala vzpínat a ležela nehnutě a poddajně dalšímu škrcení. Oči měla zavřené a zdálo se, že v plicích došel vzduch a z žil, jako by vyprchal všechen život. Dokonce se přestala třást zimou.
Jen tam ležel, bílé bezvládné tělo, ozářené svitem měsíce.
Povolil jsem písek okolo jejího krku a provinile se kousnul do rtu. Že bych ji opravdu zabil?
Díval jsem se na to nehybné tělo a uvažoval, jestli je mi její smrti vůbec líto.
Prsty jsem přiložil ke krční tepně – srdce jí sotva tlouklo. Tak tedy není mrtvá, je jen v bezvědomí.
Napadlo mě, že než si sednu na své místo a budu čekat, než se probudí, mohl bych vyzkoušet, jaký je to pocit, když se mé rty dotknou těch jejích, jaká ten dotek bude?
Váhavě jsem se naklonil nad jejími rty a zlehka se k nim přitisknul těmi svými. Bylo to zvláštní, její rty byly sametově jemná, i když byly studené jako led. Zatoužil jsem vědět, jak chutnají. Špičkou jazyka jsem po nich přejel. Nevím proč, ale přišlo mi, že chutnají po krvi, sladké dívčí krvi.
Krev mi chutná, ale chtěl jsem jí víc! Stisknul jsem její spodní ret do zubů a na kraji jej skousnul. Z ranky se vyvalila velká spousta krve, kterou jsem vděčně slízával a polykal, neboť byla velmi sladká, ačkoliv trochu jiná než ta, co jsem ji cítil na jejích rtech.
Překvapen sám sebou, odtrhnul jsem se od ní a posadil se vedle s tím, že počkám, až se probudí.
Nevím, jestli jsem čekal dvě hodiny, nebo jen půl, každopádně, když se probudila, zalapala po dechu, jako by vstala z mrtvých a snažila se dostat z pout, která jsem stále ještě nepovolil.
„Ublížil jsem ti?“ Zeptal jsem se provinile, neboť jsem v ústech stále cítil její krev.
„Ne…“ Pípla tiše. „Pusťte mě, prosím, musím jít.“ Pověděla prosebně.
„Nemůžu.“ Kousnul jsem se do rtu a upřeně jsem zíral na vesnici.
„Proč?“ Zeptala se a trhala s sebou v sevření, které se tím víc stahovalo.
„Protože jsem ti až moc ublížil, než abych tě mohl nechat naživu.“ Zauvažoval jsem a konečně se odvážil na ni pohlédnout. Ležela tam tak bezbranně a dívala se na mě překvapenýma očima.
„Pusťte mě, musím odtud odejít.“ Pověděla naléhavě.
„Proč?“ Zajímal jsem se.
„Prostě musím! Do toho vám nic není!“ Křikla poněkud rozčileně, jestli to vůbec uměla.
„A ne!“ Oponoval jsem a přišel jsem k ní.
„Prosím.“ Pípla a dívala se na mě tak prosebně.
„Ne…“ Hlesnul jsem a obkročmo jsem si sednul na její stehna.
„Co to děláte?“ Zajímala se podezíravě.
„Chci se ti omluvit.“ Naklonil jsem se nad ni a zíral jí do očí.
„Nechci omluvu, chci jen, abyste mě pustil!“ Vzpínala se. Prsty jsem jí shrnul neposedné vlasy z čela a zlehka jsem ji hladil po tváři.
„To nemůžu, už jsem ti to říkal.“ P5itisknul jsem rty na její a zlehka jsem ji líbal, zatímco ona se nedůvěřivě přidávala. Pravou dlaní jsem jí vklouznul pod triko a hladil ji na prsou. Pod mými doteky se vzpínala jako splašený kůň a neustále prosila, abych ji pustil.
Znovu jsem ji políbil a znovu prokousl už prokousnutý ret. Zatímco se mi dál vzpínala, ruku jsem přesunul do jejího klína, kde jsem jí prsty zlehka přejížděl po kalhotkách, které, ačkoliv se mi neustále bránila, čím dál tím více vlhly.
„Prosím, Gaaro-dono, přestaňte! Pusťte mě!“ Neustále mě přerušovala. Pískem jsem jí zavřel ústa. Z očí se jí vykutálely slzy. Nevím proč, ale ještě více mě to vzrušovalo.
Prsty jsem teď vklouznul pod kalhotky a velmi jemně jsem ji připravoval.
Sám jsem si rozepnul kalhoty a zlehka si přejížděl po údu. A po té jsem zasunul.
Začala se zmítat a trhat sebou, protože mě uvnitř sebe nechtěla. Propínala se v zádech jako kočka. A čím víc se mi bránila, tím víc jsem jí toužil ubližovat. Tím víc jsem jí ubližoval. Asi jsem nikdy k nikomu nebyl tak krutý, jako k ní. Držel jsem ji za boky, takže mi nemohla utéct. Blížil jsem se k vyvrcholení. Líbal jsem ji na hrudník, když mi tělem projela vlna slasti.
Lehl jsem si na její hruď a zhluboka oddechoval.
Když jsem si dost odpočinul, postavil jsem se, uvolnil její písečné pouta a posadil jsem se zpět na své místo.
Ležela tam schoulená do klubíčka, po chvíli se posadila, pohlédla dolů na vesnici a vstala.
Nadechla se, že něco řekne, ale nakonec si to rozmyslela a mlčky se dala na odchod.
„Vrať se!“ Zařval jsem na ni.
„Já vám nepatřím!“ Křikla na mě.
„Najdu si tě!“ Zakřičel jsem za ní, když odcházela.
Konečně jsem cítil pocit zadostiučinění, i když nebyla mrtvá. Vlastně mi došlo, že takhle je to možná i lepší. Ublížil jsem jí, ale já byl zase jednou spokojen.

Dalších pár nocí se na střeše ani neobjevila. Nehledal jsem ji, ale zatoužil jsem po spánku, v mém životě spánek velmi chyběl.
Přišel jsem jednoho večera na mou střechu. Ležela tem na zádech a zírala do hvězdného nebe.
„Kdes byla?!“ Zeptal jsem se hrubě a posadil se vedle ní. Nevěnovala mi ani pohled a než odpověděla, hodnou chvíli to trvalo.
„Do toho vám nic není.“ Frkla jako by mě neznala. Začal jsem k ní pomalu posílat písek, abych ji znovu zajal, aby si uvědomila, s kým mluví. Když to zpozorovala, dlaní udělala jakoby neviditelnou hradbu, která písek odmrštila zpět na mě. „Já vám nepatřím! Se mnou si nebudete dělat, co se vám zlíbí!“ Křikla vzpurně a odhodlaně.
„Říkal jsem, že mě někdy ovládá můj démon.“ Pokrčil jsem nevinně rameny.
„Démon.“ Zasmála se vzpurně. „Ne! To jste byl vy! Démon s tím neměl vůbec nic společného!“ Konečně mi pohlédla do očí, zlobila se na mě.
„Proto mi tu říkají zrůda…“ Zauvažoval jsem ironicky.
„A já vás naivně měla za člověka!“ Frkla a znovu se zadívala do hvězdami pokrytého nebe.
„Proč už nemáš?“ Zajímal jsem jakoby nechápavě.
„Protože jste ztratil soudnost!“ Křikla. „Na to, co jste udělal, jste neměl právo!“
„Dívej, jak mi to trhá žíly!“ Pověděl jsem posměšně.
„Něco bych řekla, ale to bychom se do toho zbytečně zamotali.“ Pověděla sklesle.
„Už se mě bojíš?“ Vyzvídal jsem.
„Nemám důvod se vás bát. Jen abyste věděl, pro mě jste ztratil svou cenu!“ Posadila se vedle mě.
„To mě štve, chtěl jsem, aby ses mě bála!“ Zauvažoval jsem.
Hlasitě vydechla a na chvíli znovu pohlédla na hvězdy.
„To už je teď jedno…“ Pípla a vstala. „Vlastně jsem se přišla rozloučit.“ Pípla tichoučce.
„A kdo mě bude uspávat?“ Zeptal jsem se dotčeně.
„Tedy vaše odpověď bude – ten co nikdy nepřijde!“ Pověděla vyrovnaně.
„Nemůžeš odejít!“ Zařval jsem na ni. „Nepustím tě!“
„Já se neptala.“ Řekla klidně a dala se na odchod. „Sbohem, Gaaro.“ Zíral jsem, jak se pomaloučku vzdaluje a vidina toho, že zase nebudu moci spát mě, donutila to udělat!
Chytnul jsem ji do své Písečné rakve a přiblížil ji k sobě.
„Řekl jsem,“ Usmál jsem se pro sebe. „Že nikam nejdeš!“ A mírně jsem stlačil písek.
„Doufala jsem,“ Pověděla ztěžka, neboť ji písek pomalounku drtil. „Že vás zachráním…“ Stlačil jsem ji ještě víc. Rozkašlala se a z jejích úst vytryskly chomáče černé krve. „Snad se to povede někomu jinému…“ Pípla smutně.
Řekl jsem si, že už jsem ji dost vytrestal a tak jsem ji pustil. S žuchnutím dopadla na střechu, kde zůstala ležet.
Postavil jsem se nad ní a otočil ji na záda, bolestně přivírala oči a syčela, neboť měla nejspíše polámané žebra.
„Nemůžu tě nechat odejít.“ Zašeptal jsem jí smutně do ucha. „Jsi jediný člověk, který se mě nebál, který se ke mně choval jako k člověku.“ Pohladil jsem ji po tváři. Místo odpovědi vykašlala další chuchvalec černé krve, kterou jsem otíral z jejích rtů svou dlaní.
„Jsi jediný člověk, ke kterému necítím nenávist.“ Zvedl jsem ji k sobě a objal ji. Držel jsem ji pevně u sebe, zatímco ona si opřela hlavu o mé rameno a sípavě dýchala. „Zachránilas mě, ty jediná! Nikomu jinému se to už nepodaří!“ Povídal jsem jí. „Ty jediná si mi dala spánek, ty jediná ses starala.“ Stiskl jsem ji pevně. Znovu se prudce rozkašlala, stále nic neříkala, ale já byl šťastný, že mi byla tak na blízku.
„Víš, myslím, nevím, jestli je to tak, protože jsem to nikdy k nikomu necítil, ale myslím, že jsi jediná, koho miluji!“ Hladil jsem ji po dlouhých vlasech a byl jsem šťastný. „Vždycky mi říkali, že nikdo nemůže mít rád zrůdu, jako jsem já, že démoni si nezaslouží lásku…“ Pípnul jsem smutně a vtisknul jí polibek na tvář.
„K-Každý si zaslouží lásku…“ Pípla sípavě a já ji radostně stisknul. „Vždycky budete mít mou lásku.“ Zlehka mě stiskla v objetí.
„A já jim to věřil…“ Zesmutněl jsem trochu a cítil, jak si o mě opřela hlavinku. „Miluješ mě?“ Zeptal jsem se naléhavě.
Neodpovídala a její tělo mi přišlo najednou těžší. Zvedl jsem ji a položil si její bezvládné tělo na klín. Prázdnýma kalnýma očima zírala do hvězdného nebe.
„Probuď se! Nemůžeš umřít!“ Naléhal jsem. „Ještě si mi neřekla své jméno, a já ti ještě neodpověděl na tvou otázku!“ Pohladil jsem ji po vychladlých tvářích.
Už se neprobrala, můj písek jí nejspíše polámal žebra a ta propíchla plíce. Její tělo jsem rozdrtil do svého písku, aby mi byla neustále na blízku, a který mě teď snad ještě více ochraňoval.
Díky ní jsem věděl, že mě může někdo milovat, ale když zemřela, k ostatním jsem cítil ještě větší nenávist. Až do doby, kdy jsem potkal Naruta, ale to je zase jiný příběh.
Odpověď na její otázku pro mě byla, že nejhorší je spánek, který nikdy nepřijde, neboť ten koho milujete, zažívá spánek, který nikdy nekončí…
A takto většinou končívá bestiální něha….