SLZY VŠECH PODOB 1

Černou kapuci jsem měla pevně nataženou, aby mi co nejvíce kryla obličej. Nechtěla jsou svou utrápenou, ušpiněnou a zraněnou tvář nikomu dobrovolně ukazovat. V tenhle moment jsem se za sebe styděla. Připadala jsem si hrozně. Jsem prvním dnem bezdomovec. Přitom jsem ještě před několika hodinami žila v malém, ale tak krásném, bytě. Když o tom ale přemýšlím, domovem jsem ho za poslední rok nazývat nemohla. Poslední měsíce jsem si tam spíše připadala jako v cele. Tolik mi chybí dny, kdy jsem byla šťastná. A že jsem byla dříve šťastná...

Uklidnila jsem své stihomamy a vydala se bílou chodbou s mramorovou podlahou přímo do prosklené kanceláře. Mrzelo mě, že mám na sobě jen staré tenisky, tolik miluju lodičky. Oblíbený klapot podpatků by se tu krásně rozléhal. 

Místnost obklopená sklem obsahovala tři pracovní stoly. Ten, co byl nejblíže u dveří patřil mé věrné přítelkyni Lence. Lenka seděla ke dveřím zády a zrovna telefonicky odpálkovávala nějakého otravu. Ani jsem nestačila sáhnout po klice, když se ke mně Lenka otočila čelem. Na rtech se jí objevil naprosto zlatý úsměv, který, a to bez legrace, snad i léčil. Přesně to teď potřebuju. A rovnou na tolika místech...

Lenka okamžitě ukončila telefonát a během mrknutí rozrazila dveře a objala mne. "Bože, Evi, já jsem tak ráda, že jsi tady!"

Ani si nedokázala představit, jak moc jsem sama byla ráda, že mi zavolala. Načasování měla Lenka vždycky na jedničku. "Ahoj, opravdu ti moc děkuju. Tahle práce  se mi teď skvěle hodí," ano, komu by se nehodil přivýdělek, když vás někdo před půl dnem obral skoro o všechny finance, které jste měli na účtě a v hotovosti. Po zaplacení jízdenky mi v peněžence zbyly asi jen tři stovky. Perfektní rozpočet na týdenní přenocování pod mostem.

"Já se ti moc omlouvám, vím, že jsi teď přijela, ale musím za pár minutek vypadnout, protože... "

Zarazila jsem jí. Ona nepatřila mezi lidi, kteří by mi museli něco vysvětlovat. Ona ne...

Jen v krátkosti jsem ji poinformovala, že jsem spadla ze schodů, proto vypadám, jak vypadám. Že hezké oblečení mám zabalené v té velké černé brašně, kterou s sebou vláčím. Že celý týden budu spát u mé tety. Že se mám moc dobře.

Lži. Samé lži. Vlastně až na tu brašnu. Opravdu v ní táhnou svůj minimalizovaný šatník a vše, co denně budu potřebovat. Je to můj přenosný byt, který váží snad dvacet kilo. Rozloučila se se mnou s jejím typickým úsměvem a s deštníkem v ruce vyrazila vstříc dešti.

Až teď mi došlo, že nemám ani deštník. Opravdu, jsem naprosto nepřipravený bezdomovec.

Zase jsem cítila, jak mě začínají v koutcích očí pálit slzy. Naštěstí se mi podařilo je teď potlačit, což se mi při dvouhodinové cestě vlakem nepoštěstilo.

Trochu jsem se uklidnila a zasedla za stůl, kde na mě už čekala lejstra papírů. Těšila jsem se na tu práci. Čekala mě za ni senzační finanční odměna. Neváhala jsem už ani minutu. Popadla jsem červenou propisku a začala opravovat. Korektury textu pro mě neznamenají žádnou námahu. Jsem v nich perfektní. 

Uběhlo asi dvacet minut od začátku mého pracovního počínání. Hodiny na Lenčině stole ukazovaly téměř půlnoc. Nevadilo mi pracovat během noci, navíc tu byl klid. V místnosti jsem byla úplně sama a ve vedlejší kanceláři byly jen dvě starší paní, v další pouze nějaký zapálený mladík. Nikdo víc. Dostala jsem žízeň, proto jsem se v rámci šetření rozhodla udělat čaj ve firemní kuchyňce. Nemůžu si dovolit marnit zbytkem minerálky, kterou jsem si koupila v nápojovém automatu. Kuchyňka naštěstí nebyla daleko. Vlastně přímo naproti. Majitel si zřejmě rád své lidi hlídá. Všechny místnosti tu jsou z vnitřní části prosklené. 

Natočila jsem do rychlovarné konvice vodu a do Lenčina hrníčku, který pro mě připravila na stole, jsem vložila pytlík zeleného čaje a jednu kostku cukru. Vaření vody mi připadalo nekonečné. Během té doby jsem si opět zrekapitulovala svůj zbídačený stav. Černá mikina, u které se mi ve vlaku rozbil zip. Ošoupané tenisky. Otravná kapuce. Vlasy zauzlované v drdolu. Fleky od řasenky po celé tváři. Tmavě modré trubicové džíny byly jedinou spásou mého outfitu. Jak strašně jsem se nenáviděla. Selhala jsem. Zklamala se sama v sobě. Zklamala jsem se v životě. Šmouhou od maskary mi projela slaná slza.

Cvaknutí konvice mě konečně probudilo z mého utápění se. Otočila jsem se k ní a překvapením sebou trhla. Nebyla jsem v místnosti sama. Ani jsem si nevšimla, že někdo do místnosti vešel. Muž. Asi o něco starší než já, ale ne o moc. Byl krásný. Vysoký, s pěknou postavou, světlé krátké vlasy moderního střihu, indigové oči. Na sobě měl světlé džíny a tmavě modrou košili s vyhrnutými rukávy a vyzývavě rozepnutým horním knoflíkem. Klasický alfa samec firmy. Markeťák nejspíš. 

"Tak ty jsi Eva?"

Neunikl mi výsměch. Už teď mi byl nepříjemný jakýkoli kontakt s tímhle frajerem. "Ano," nic víc ze mně nedostal. Vím, jak se slušně vyjadřovat. Vím, že takhle strohá odpověď není ideální, ale nemám žádný zájem se s ním nějak vybavovat. "Tak to mě těší, já jsem Fil, Filip, ale pro všechny Fil. Starám se tu o marketing. Šéf říkal, že budeš chodit na stejný směny jako já,"

Tak to mě oproti němu vůbec netěší. Nevěděla jsem, o čem bych se s ním mohla bavit. Sám byl asi už dost pobavený mou vizáží, tak proč dál mluvit...

Přesunula jsem se zpátky ke konvici a překvapilo mne, jak byla najednou těžká. Do háje, slabost z posledních zážitků se začala projevovat v tu nejméně vhodnou chvíli. Začala jsem si do hrnku nalévat vodu, když se mi udělalo černo před očima. V uších jsem slyšela jen šumění. V krku mě pálilo a vlastní tělo se mi zdálo jako tunové. V panice, že se schvátím v mdlobách k zemi, jsem natáhla ruku, abych se něčeho zachytila. Bože, jak blbá jsem byla. Ještě, než jsem pocítila pálení na ruce, uvědomila jsem si, že jsem si jako podporu vzala jeho paži. "Ježiš, spálila ses?" hlava už se mi netočila, viděla jsem normálně, ale jeho hlas jsem pořád slyšela jakoby přes zeď. Hned po jeho otázce mi docvaklo, že jsem si polila ruku horkou vodou.

"Pojď, rychle pod vodu!"

Čapl mě za ruku a dovedl na druhou stranu ke kohoutku. Pořád jsem si připadala jako v mrákotách, proto mě celkem nepříjemně probrala smršť ledové vody, která mi bičovala ruku. Držel mě za ni. Chtěl mi povytáhnout rukáv té vytahané mikiny, aby mi ji nezamokřil. Ne! To jsem nemohla dopustit. Veškerá slabost byla rázem pryč. Moje pravá ruka samovolně vystartovala a zastavila ho. Šokovaně na mě pohlédl. Naše oči se poprvé pořádně setkaly. Polil mě už dlouho zapomenutý pocit...

Pocit, který jsem za celých svých dvacet pět let zažila jen jednou a jen s jedním člověkem...