Peklo nebo ráj

Vojtěch ležel na posteli ve svém malém pokoji. Už víc jak hodinu sledoval strop, ale v podstatě nevnímal nic z toho, co opravdu viděl. Topil se ve svých představách. Vracel se do chvil, které mu utkvěly v paměti. Hrubá většina z nich vůbec nebyla příjemná. Delší dobu trávil své dny v melancholickém duchu. Zdálo se mu, že není cesty ven z neustálého trápení. Stále se mu nedařilo uchopit sebe sama a začít opravdu žít. Ani nevěděl, jak vlastně takový správný život vypadá. Je to snad život plný lásky, práce, nic nedělání, sexu a vášně, neustálého přísunu adrenalinu? Ideální by asi byla kombinace toho všeho.
Soudě, že opět uvažuje o hovně, se otočil na bok a snažil se znovu usnout. Nebavil ho život, který žil, ale na druhou stranu nedělal nic proto, aby tomu bylo jinak. Něco mu stále scházelo, něco, co by mu pomohlo k odhodlání konečně se postavit na vlastní nohy. Být konečně sám sebou, ne jen chodícím čímsi. Dalším pokusem bylo myslet na lásku, ale marně. Nemohl přijít na jedinou osobu, kterou by si mohl představit jako svou životní oporu a druhou půlku sebe samého. Tedy jedna by tu byla, jenže to mělo háček. Jeho mysl se velmi rychle přesunula opět k černým myšlenkám. Představy, kde se neděje nic pěkného, lidé trpí nebo mezi sebou zápasí. Jindy zase odpírání lásky, po které tolik toužil. Aby toho všeho nebylo málo, ozvala se bolest hlavy. Snad by pomohlo vyrazit na chvilku ven, provětrat hlavu a pokusit naplnit ji jinými myšlenkami.
Vstal a oblékl se. Venku byl klid, byla neděle kolem desáté večer. Pomalu stoupal do strmého kopce. Kráčel do jednoho z klidných míst, kde mohl být sám a v klidu přemýšlet o svém životě. Byl vcelku rád sám, tedy někdy. Ve skutečnosti ho mnohem více těšilo, když mohlo být někde s kamarády, hlavně ne sám. Nesamotářský samotář, tak hloupě to zní. Ovšem plně vystihuje Vojtův stav. Hlavou mu vířilo spousty myšlenek, které nešlo kočírovat, nebo nějak logicky seřadit. Sáhl do kapsy u bundy, kde měl připravenou již naplněnou fajfku. Nebyl na kouření závislý, ale při pokuřování se mu dařilo rovnat rozeseté myšlenky mnohem lépe a rychleji.
Konečně vyšlápl na vrchol kopce, uprostřed malého parku se posadil na lavičku. Vytáhl zápalky a konečně si zapálil. Hlasitě si oddechl. Pozoroval město zahalené tmou, měl odtamtud krásný výhled na celou severní část města. Jednou někde četl, že staří kněží a proroci často chodili na velké kopce, aby byli blíže celému okolí. On sice nebyl prorokem, ale miloval ten pohled. Také se cítil blíž celému obzoru, který se před ním rozprostíral. Potáhl z dýmky a smutně zakroutil hlavou.
„Jo jo, zas sám brachu, co?“ Položil otázku sám sobě.
Měl těžký den, musel žehlit problémy v práci a se školou byl opět pozadu. Navíc stále myslel na tu, která o něm moc slyšet nechtěla.
„Jituško, Jituško, jen kdybys věděla.“
Jenže ona věděla, to si dobře uvědomoval. Udělal by pro ni první poslední, ale ona s ním nikdy nebude více než kamarádka na pár chvil. Smutně zakroutil hlavou. Zas se v tom všem plácal.
Těžko říci, jestli to byl dar nebo prokletí. Vojtěch tíhnul spíše ke snové a citové stránce věci. Studoval sociální psychologii na univerzitě. Jeho údělem bylo být vrbou a hromosvodem pro druhé. Nikdy to nikomu neměl za zlé, ale někdy myslíval opačně. Proč mu to ti lidé stále říkají, proč ví na lidi tolik osobních věcí. Možná to bylo obličejem nebo snad jeho povahou. Jak byl s někým chvilku o samotě, dozvídal se věci, které mnohdy ani slyšet nemusel. Na druhou stranu mnohdy sám naváděl ostatní, aby se k němu tak chovali. Věřil, že je to jeho úděl. Navíc sám dobře věděl, jak je důležité mít vrbu. Sám jí potřeboval nesčetněkrát, a také jí pokaždé využil.
Dnes už žádnou vrbu neměl, ani jemu se lidé nesvěřovali. Jakoby se něco ztratilo, a ač si to mnohdy přál, dal by vše za to, aby tomu bylo jako dřív. Jakoby to už najednou ani nebyl on. Chybělo mu to, chtěl slyšet, co mají druzí na srdci, chtěl zkusit poradit, nebo jen vyslechnout osudový příběh. Již dlouho nikomu nezvedl náladu, nikomu nepozvedl sebevědomí ani neudělil vzácnou radu. Cítil se kvůli tomu méněcenný. Pořád snil o tom, že jednou bude světu opravdu prospěšný, že se mu podaří dělat dobro a něco změnit na to všem špatném, co se doma i ve světě dělo. Nečekal by odměnu, snad jen to uznání.
Jenže to byl jen sen, ve skutečnosti, mnohdy neuměl pomoc ani sám sobě, tedy poslední dobou tomu tak bývalo často. Chtělo se mu vyronit několik slz, ale už v podstatě zapomněl i plakat. V podstatě to byl nejspíš on, kdo se první otočil k lidem zády. A dělalo mu velkou potíž se otočit zpět. Uzavíral se do sebe, aniž by někomu řekl, co jej opravdu trápí. Věděl, že to tak nejde dál, jen netušil jak z toho všeho ven. Nepomohla mu žádná přednáška, ani literatura. Z každé si mnoho odnesl, ale nebyl schopen něco z toho opravdu použít. Zavřel oči, ze kterých vyteklo několik slz, hned je otřel. Nechtěl se litovat. Potlačil v sobě smutek a snažil se myslet na cokoliv jiného.
Naučil se to již dávno, potlačovat před druhými jakékoli emoce. I před sebou samým. Nedělalo mu to nikterak dobře, ale nemohl si už ani pomoci. Styděl se před druhými projevovat své city.
„Hrůza, chceš to po druhých a sám toho nejsi schopen.“ Pokračoval ve své samomluvě.
Než se nadál, měl dokouřeno. Seděl v parku už více jak tři čtvrtě hodiny. Vysypal popel na zem a fajfku vyčistil. Uložil jí do plátěného pytlíku a vložil zpět do bundy. Naposledy se rozhlédl po noční Praze. Pomalu vstal, připraven vrátit se domů. Stromy se začaly ohýbat pod tíhou silného větru. Do toho všeho začalo pršet. O důvod více být z dnešního dne opravdu nadšený. Cestou zpátky myslel na konec, konec všeho toho nesmyslného bytí, které vedl. V podstatě si to přál více než lásku. Aby byl konečně konec a on se už nemusel trápit. Plamínek oné naděje tam někde hluboko možná byl, ale on už ho ani pořádně neviděl.
Jak klesal z kopce níž, klesala i jeho síla a nadšení, že může být lépe a že může zažít lásku, radost nebo být opravdovým přítelem. Nenáviděl se za to, připadal si jako soubor těch nejhorších možných vlastností, kterými člověk vůbec může být obdarován. Každou hezkou chvíli, kterou prožil, velmi rychle vystřídala velká spousta chvil špatných. Už si ani nepamatoval, kdy byl naposledy opravdu šťastný, a kdy věřil, že nic není nemožné a i on se může mít dobře a žít podle svých představ a slov, která mnohokrát vyslovil, a u kterých si vždycky přál, aby je nikdy nezapomněl. Jednou mu dokonce kamarád řekl, že dokáže i inspirovat. To si také vždycky přál. Inspirovat druhé, aby žili své životy tak, jak opravdu chtějí, vážili si lásky, života a přátelství, aby vítězilo dobro nad zlem a láska nad lží a nenávistí. Tolik si přál proto všechno sám žít, ale stále bylo něco špatně.
Pořád se odvracel k druhé straně, neměl daleko ani ke lži a už vůbec ne k nenávisti. Jen se bál nenávidět druhé, a tak nenáviděl především sebe. Uvěřil, že vše zlé, co ho v životě potkalo, si opravdu zasloužil. A že trest v podstatě zasluhuje dodnes, protože i v budoucnu, bude opět dělat ty samé chyby a život mu bude opět protékat mezi prsty. Nebude schopen přestat lhát druhým i sobě samému, oprostit se od strachu být sám sebou a šťastný. Říkat lidem i to, co nechtějí slyšet. Mít se rád a nepodléhat přitom egoismu, milovat a vážit si toho druhé ne více, ale stejně tak, jako sebe samého. Milovat z celého srdce a nebát se, že zraní a nevzdávat kvůli tomu celý boj ještě dříve než opravdu začne. Tolikrát si to přál a mockrát cítil tu sílu, věřil, že by již konečně mohl, ale pokaždé se znovu zklamal. Lehce pak začal přijímat druhou stranu a podléhat všemu, co mu nikterak nepomáhalo. V životě, v lásce nebo přátelství.
Sám se rozhodl zapomenout a nikdy více si nepřipustit k tělu ten pocit. Zamrznul ve svém vlastním pekle, spalován pouze vášní a hněvem, pohlcen nicotou, která spolykala jakoukoliv jinou emoci či zárodek nadějného plaménku. Jestli peklo opravdu existuje, musí být přesně takové. V jedné písni jeho oblíbené zpěvačky, se zpívalo: Nepatřiční co nikam nepatří. Nebylo lepšího pojmu, do kterého by se zařadil. Bylo to zvláštní, nikdy si přitom nepřipadal jako zlý člověk. Těšila ho radost druhých, a bylo-li to v jeho silách, rád pomohl. Mnohdy i těm, co si to za mák nezasloužili. Vždycky se přikláněl k dobru a odsuzoval zlo, odsuzoval namyšlenost, aroganci, povýšenost, hrubost, přetvářku a i ty lži. Jenže zlo není jen o ubližování druhým, ale i o ubližování sobě samému. Tohoto zla si byl vědom, ale nebyl schopen mu odolat.
Konečně dorazil zpět na ubytovnu, za tu cestu pořádně prochladnul a promokl. Opět se cítil vyčerpaný, velmi snadno přicházel o psychickou sílu, a tím pádem i o tu fyzickou. Temnota si brala většinu jeho sil, nebránil se tomu. Když se o to pokoušel, cítil podivné pálení na hrudi a nemohl klidně spát. Cítil se pak ještě více unavený. Otevřel těžké dveře a konečně utekl tomu srabu venku. Vystoupal několik schodů, odevzdal ve vrátnici průkaz a šlapal několik pater až do svého pokoje. Bydlel s několika spolubydlícími, neměl s nimi žádné problémy, ani oni s ním. Věděli o něm většinu podstatných informací, možná ho občas i chápali. Co přesně se odehrávalo v jeho hlavě i srdci, však netušil nikdo. Sám se v sobě občas nevyznal. Vysvlékl se, zaběhl do sprchy a šel spát. Chtěl myslet na lásku, jenže mu to opět nešlo. Na chvíli se dokázal objevit v tom krásném světě, kde je vše tak, jak má být, ale během chvíle jej zaplavilo spousty myšlenek naprosto zesměšňující předchozí představu. Tak krásné chvíle totiž v jeho životě prostě být nemohou a nikdy nebudou. Jak by mohly být, nikdy si je ničím nezasloužil.
Chvíli hleděl do tmy a snažil se alespoň nemyslet na nic. Jenže to už bylo zbytečné, díval se tak celou další hodinu, pak únavou konečně usnul.
Ráno nestálo za nic. Přišlo mu, jakoby ani nespal. V hlavě mu hučelo a víčka byla těžká jako kámen. Jen málokteré ráno se cítil odpočatý. Vzal si kartáček, pastu a ručník a vyrazil do umývárny. Ručník pověsil na háček vedle umyvadla, nanesl pastu na kartáček a začal si čistit zuby. Pohlédl na sebe v malém zrcadle. Díval se na někoho cizího, nepřišlo mu, že by to snad opravdu měl být on. Nikdy takový nechtěl být. Opět pocítil nenávist k sobě samému, za všechno si mohl sám. Za každé trápení a křivdu, za každý špatný okamžik v jeho prašivém životě. Hlasitě si oddechl, vypláchl si ústa a omyl obličej studenou vodou. Otřel se ručníkem, a pak opět pohlédl do zrcadla. Zahleděl se do svých očí, ve snaze najít něco pozitivního, hezkého, alespoň záblesk plamínku naděje. Nenašel nic. Smutně sklopil zrak a odešel zpět do svého pokoje.
Převlékl se a vyrazil na snídani. V jídelně si sedl ke svému oblíbenému stolu. Ze svého místa viděl na celou jídelnu a hlavně mu neunikl nikdo nově příchozí. Doufal, že potká někoho, kdo mu zvedne náladu. A když už ani to ne, alespoň se pokochal pohledem na hezká děvčata. Jedna z mála radostí, která mu ještě zbyla. Dříve se uměl radovat z maličkostí, ale stejně tak se dokázal maličkostmi rozhodit. Jenže dříve bývalo hodně věcí jinak. Byla to minulost, a tou se žít nedá.
Kousal housku se salámem s pohledem zabořeným do podlahy. Jakoby tam snad měla být odpověď na tu správnou otázku. Dá se ještě něco změnit? Nebo to tak zůstane napořád a on nikdy nenajde tu cestu ven a neodváží se opustit své peklo jednou provždy?
„Hledáš tam něco? Překvapeně zvedl oči, díval se do zelených očí drobné brunetky.
„Ahoj, ne nic, jen přemýšlel jsem.“
„Můžu si k tobě přisednout?“ „No jasně, posaď se.“
Rozhlédl se po zbytku jídelny. Ke svému překvapení zjistil, že jsou v jídelně skoro sami. Všechny stoly byly prázdné až na jeden, ten jeho.
„A nad čím si přemýšlel? „
„Nad životem.“
„Myslíš, jestli se někdy něco změní?“ Zamračeně na ní pohlédl.
„Ano, mimo jiné“
„Jsem si jistá, že určitě ano.“
„A jak to můžeš vědět?“
„No přeci jsem toho důkazem, nebo si myslíš, že tu sedím jen tak?“
Třeštil oči překvapením, ještě jednou se rozhlédl po jídelně. Chtěl se přesvědčit, že nejde o omyl. Opravdu u něj seděla, i když všude kolem bylo volno. Napadlo ho, jestli nejde jen o nějaký žert, možná se holky vsadily, která sbalí toho ňoumu, co sedává pořád u stejného stolu. Sedával tam i ve stejný čas, neuměl si to představit jinak. Nedělalo mu dobře, když nemohlo být vše tak, jak chtěl. Třeba, pokud mu někdo zasedl místo, musel si sednout k jinému stolu. Cítil se nesvůj, nervózní. Potřeboval v tom mít řád, jinak by se dávno zbláznil.
Dnes to také nebylo stejné, ale nevadilo mu to, naopak. Tuhle změnu si vždycky přál.
„Teď si opravdu šťastný, že?“
„Ano to jsem, jak tohle všechno víš?“
„To přeci není důležité Vojtí.“ Měla pravdu, vlastně ani nestál o to vědět, odkud to ví, třeba umí číst myšlenky.
„Vím, že jsi na mě čekal dlouho a je teď těžké uvěřit, že tu jsem.“
„Ano, to je, modlil jsem se k Bohu každý den, abych tě potkal, a abych…“
„Aby ses nebál říct to, co opravdu říct chceš.“
Přikývl, snažil si to dát celé dohromady.
„Proč tu jsi? Myslí doopravdy?“
„Momentálně kvůli tobě, to je přeci jasné?“
Opět měla pravdu, pomalu začínal ztrácet nejistotu. Opravdu jí zajímal, nevěděl sice proč, ale co na tom záleží. Vždyť s ní chtěl být už dávno, to kvůli ní brečel každý večer do polštáře.
„Řekni, o čem si chceš povídat?“ Vybídla ho.
Na tváři se mu konečně rozzářil úsměv. Povídal si s ní o všem, co měl na srdci, v podstatě okamžitě se jí vyslovil. Miloval jí od první chvíle, co jí spatřil. Nikdy nezapomněl na první setkání, na první dotek. Přál si, aby to nikdy neskončilo, jenže to skončit muselo. Dlouho trpěl. Čekal, až se znovu objeví a budou konečně spolu. Tentokrát jí však nepustí, nenechá jí odejít. Bude s ní až do konce. Odpověď zněla prostě.
„Miluji tě a slibuji, že tě nikdy neopustím.“
Sledoval jí se slzami v očích s ústy pootevřenými úžasem. Pohladil jí po tváři zaseknutý v jejích očích, už nikdy nechtěl vidět nic jiného. Povídali si dál nejméně hodinu možná dvě. Každý, kdo přišel do jídelny, je pozoroval s úžasem. Nebylo divu, vidět něco takového stálo za úžas, byla to čistá láska, bez jediné poskvrny. V dnešním světě věc nevídána. Smáli se každé maličkosti, užívali si každé vyřčené slovo, jako by to bylo kouzlo, nesmírně silné, schopné tvořit celý svět. Nový a krásnější.
Za pár chvil chodili do jídelny lidi ne na jídlo, ale aby si také zažili ten úžas. Malé hloučky sledovaly ty dva, jak prožívají zázrak, o kterém zatím jen slyšely, nebo po něm snad i sami toužily. Pokaždé někdo odběhl, aby se za pár chvil vrátil s dalšími, kteří měli být přítomni této události. Viděli, jak vypadá opravdové štěstí. Už ani nevěděl, jak si povídali dlouho, ale čas byl nedůležitý. Důležité bylo, že byl s ní, šťastný, naplněn láskou, nadějí, radostí. Všechno špatné bylo pryč a nebyla jediná šance, aby se to vrátilo zpět. Cítil to, konečně byl svobodný. Konečně byl na světě rád, rád cítil zemskou tíži, dýchal čerství vzduch. Vnímal každý dotek čehokoli.
Byl to ráj, už žádné peklo, ale ráj. Do jídelny pak vstoupili dva andělé, v bílých zářivých robách. Oba je přivítali vřelým úsměvem.
„Dobrý den Vojtěchu, jsme tu pro vás, půjdete s námi.“
Pohlédla na něj s úsměvem.
„Vezmou nás na klidné místo, budeme tam moct být sami spolu, jen my dva.“
Úsměv se mu roztáhl po celém obličeji.
„Tak tedy pojďme, už se nemohu dočkat.“
Vstal a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Vzal mu ji ale jeden z andělů.
„Neboj, ona tam bude s tebou.“
Uvěřil vlídnému hlasu bílého anděla. Ještě se na ní naposledy usmál. Pak ho začali odvádět ven. Hodili přes něj bíle roucho, stejné jako měli andělé. Konečně se dostali ven. Nadechl se čerstvého, studeného vzduchu. Otevřel oči, aby ještě pohlédl na starý svět. U sanitky čekal starý sanitář. Krásní andělé byli ve skutečnosti doktoři, místo rouch měli jen bílé pláště. Pro ostatní to musel být asi šok, vidět mladého, hezkého, možná nadějného kluka. Hovořícího s někým, kdo existoval. Jenže ona existovala, jen ne ve starém světě.
Vrátil se sem jen na chvíli, aby mu dal sbohem. Budou si vyprávět, že se zbláznil, a proto ho odvezli do ústavu, ale on věděl své. Nebyl blázen, jen našel ráj a hodlal v něm zůstat po zbytek svého života. Nikdo mu ho už nemohl vzít, nikdy.