Za branami šílenství

Krok a za ním další. Přerývavý dech, který se mění v sípání. A pak zavládne ticho, ve kterém je cítit strach. Opatrně nakoukneš za dveře.
Nic.
Jen stíny, stíny, jež v sobě nesou hrůzu. Celá roztřesená se rozběhneš a zmizíš ve svém pokoji. Rozvzlykáš se a několik dlouhých minut zápolíš s klíčem, než se ti povede zamknout. Jsi sama ve svém pokoji, ale hrůza tě neopouští. Ať dům vypadá sebe prázdněji někde tu je. Čeká, až přijde jeho chvíle a pak zaútočí. Hrůza ti ochromuje mysl a vzlykáš ještě víc. Bezmocně se schoulíš do klubíčka. Tikání hodin tě uklidňuje. Klidná však dlouho nezůstaneš. Tichý hlas připomíná ševelení stromů. Je tady. Vyskočíš na nohy a hystericky běháš sem a tam. Našel tě. Je tu. Odemkneš a zběsila, utíkáš pryč. Zalezeš do nejbližší skříně a doufáš v zázrak. "Přede mnou se neschováš." Šeptá ten hlas. Chceš křičet, ale nejde to. Nervózně si začneš kousat nehty. "Fuj, ty prase, co jsem ti o tom říkal?" Hlas zesílí. Je všude. Vypadneš ze skříně a běžíš pryč. "Přede mnou se neschováš. Není úniku."šeptá ti hlas do ucha. Doběhneš do koupelny a podíváš se do zrcadla. Ten pohled tě vyděsí. Obraz, který vidíš, nejsi ty. Je to tvář cizí ženy. Je celá od krve. Šklebí se na tebe. "Podívej takhle dopadneš.." Zazpívá sladce. "Tak jako já. Budeš hnít v bažině. Užij si to." Zachechtá se. Ten smích ti trhá uši. "Ne!!" zaječíš a vrhneš se na zrcadlo. Smích zesílí. Zrcadlo puká a střepy dopadají na zem. Je na nich rudá krev. Je tvá. Dopadáš na zem do střepů. Krev se pomalu rozlévá po bílých dlaždicích. Hlas utichl. Konečně jsi volná. Už ti neublíží. Ublížila sis sama. Maličká část tvého vědomí má pravdu. Byli to jen představy. Tvé představy.