Kreslířka a Hanna

Procházela se chodbou. Přemýšlela. Nevnímala pohledy, které na ní koukaly.

„Hele, podivínka jde!“ vykřikla její hlavní nepřítelkyně. Hlouček holek kolem ní se začal smát.

„Co zase ode mě chceš?“ vyštěkla na ní.

„Co od tebe chci, Isabello? Abys už konečně zmizela. Pořád si jenom čmáráš nějaké obrázky, které nedávají smysl a nikdo jim nerozumí. Sem nepatříš,“ řekne nakonec.

Isabella si všimla, že kolemjdoucí na hodiny se zastavují a sledují, co bude pokračovat. Nechtěla, aby jí někdo pozoroval a tak se otočila a rozeběhla se pryč. Nekoukala na cestu, a proto narazila do jednoho studenta. Všechny její věci se rozsypali po celé šířce chodby a její kresby stejně tak. Začala je sbírat a někdo jí začal pomáhat.

„Promiň, nedávala jsem pozor,“ řekne omluvně.

„To nic, já se taky koukal někam jinam,“ řekne jí.

Konečně zvedla hlavu od papírů a podívala se do tváře kluka, do kterého vrazila. Koukala na něj s otevřenou pusou.

„Podívejme se, podivínka si našla novou oběť. Copak jsi mu udělala, že ti začal pomáhat?“ řekne Hanna a začne se smát.

Isabella nic neřekla, vzala si své věci a utíkala pryč. Někdo za ní křičel, ale nevnímala ho. Utekla ze školy a bylo jí všechno jedno. Brečela. Doma začala znovu kreslit svoje obrázky. To jediné jí dávalo útěchu. Další den do školy se jí vůbec nechtělo, ale její máma jí řekla, že pokud nepůjde, sebere jí všechny papíry a tužky a už nic nenakreslí.

Šla na hodinu, když v tom jí někdo zastavil. „Pane jo, nevěděla jsem, že umíš tak dobře kreslit.“ Isabella na ní koukala jako opařená, vůbec nevěděla, o čem mluví. Šla dál, ale zastavovali jí další a další. U jedné nástěnky se shromáždilo velké množství studentů a ona chtěla zjistit, co s tam děje. Prodrala se dopředu a na nástěnce vysely její obrazy. Před nástěnkou byl kluk, do kterého včera vrazila, a když si jí všimnul, vykřiknul: „A tady je naše umělkyně!“ Všichni začali tleskat a Isabella byla šťastná.