Otec

Bylo okolo čtvrté hodiny ranní, když Jirka dopíjel svoji, už třetí kávu v řadě. Seděl sám, zkřivený, v šedém obleku, celou noc na plastové židli s kovovým rámem, který při každém sebemenším pohybu zavrzal a nedopřál mu alespoň chvilku poklidného spánku, uprostřed čekárny kardiologického oddělení fakultní nemocnice MU.
Díval se na hodiny, které vysely naproti němu, nad automatem na kávu. Snil o své milující ženě a dospívajícím synovi. O chvílích, které by společně strávili. Jak by se asi dívala, když by poznala jeho první holku, anebo jak by plakala, když by odcházel z domova za svými sny. Na jeho tváři, se i v této chvíli vykouzlil úsměv, který však opět přerušilo náhlé zavrzání židle. Byl opět zde, v nemocnici. Opět ve světě, kde není vše tak dokonalé, jak by si přál. Pokaždé, když se probudil z mikrospánku, chtělo se mu plakat. Rozhlédnul se kolem sebe, nic se nezměnilo. Palma v rohu čekárny byla pořád stejně nažloutlá, židle před ním prázdné, chodby tiché a opuštěné. Nad laboratoří stále svítilo: NEVSTUPOVAT. Seděl tam poklidně, s rukama v klíně, bez pomyšlení na cokoliv jiného. Vydržel by v té pozici snad i celé hodiny. Ve společnosti zelenobílých stěn a sestry, která pravidelně, každou hodinu prošla kolem něj.
Opět usnul, vyčerpaný v nejtěžších chvílích svého života. Viděl svoji ženu. Seděli na zahradě, na proutěném bílém křesle, vystlaném červenými polštáři z husího peří. Byly tak neuvěřitelně měkké. Tráva byla čerstvě zelená a stromy právě rozkvétaly. Byl krásný jarní den. Hladil ji po břiše. Ležela, opřená o jeho rameno.
„To je ta nejdokonalejší věc, kterou jsme společně udělali.“ Řekl.
Ona se pousmála a pak dodala.
„Už jsem vybrala jméno. David.“
Jirka se jí podíval do jejích modrých, velkých očí a pohladil ji po vlasech.
„Jirko! Jirko!“ škubal jej za rameno jeho přítel a zároveň i lékař, Mirek.
Byl zase v nemocnici.
„Jak dopadly výsledky?“ Zeptal se a podíval na Mirka s výrazem plným naděje.
„Jsi můj přítel. Nebudu ti lhát. Negativně. Nicméně i kdyby dopadly pozitivně, na věci by to nic neměnilo. Ty nemůžeš být dárce.“
„Děkuju.“ Odvětil Jirka. Potom sklopil hlavu a čekal dál. Neuběhlo ani pět minut a Mirek vyběhl ze své ordinace. Jirka zpozorněl, snad neběží k Davidovi. Bohužel. Jirka, běžel hned za ním. Kolem bylo spousta přístrojů vydávající nepravidelné pisklavé tóny, napojené na hadičky, které vedly do bezvládného těla jeho syna.
„Co se děje?“ Podíval se na Mirka.
Jeho pohled mluvil sám za sebe. „Potřebuje nové srdce.“ Odvětil
Z Jirkové tváře bylo možné vyčíst jediné. Bezmoc a zoufalství. Seděl tam, v malém pokoji, obklopený vší tou elektronikou, dívajíc se do zavřených očí svého umírajícího syna.
„Pane Myšlík, teď budete muset odejít.“ Řekla sestra tichým hlasem.
„Jen ho tu nechte, chlapec otce potřebuje.“ Odvětil jí Mirek.
„Kdybys cokoliv potřeboval, jsem v ordinaci.“
Jirka držel Davida za ruku. Davidův dech byl pomalý, tep pravidelný. Prozatím byl stabilizovaný.
„Spolu to zvládneme.“ Řekl svému synovi.
V pokoji bylo ticho a klid. Jen přístroje neustále pracovaly. Asi po půl hodině měl David další záchvat. Horší než ten před tím.
„David už déle čekat nemůže.“ To byl Mirkův verdikt.
Bohužel, nic jiného nezbývalo. Jsou chvíle, kdy člověk jediné co může udělat, je nic nedělat. A to byla jedna z nich.
Zhruba okolo osmé hodiny ranní, dostala nemocnice telefonát o havárce, která se stala na D1. Dva lidé byli zraněni a jeden umřel na místě. Tato zpráva se stala poslední nadějí. Nemocnice již byla opět v plném provozu, čekárny se plnily. Denní světlo se rozléhalo po chodbách ještě před pár hodinami tak tichého a klidného místa.
Zemřelý muž byl 27letý učitel. Neuřídil svoje auto na kluzké dálnici a i se svojí přítelkyní, která byla na sedadle spolujezdce, narazil do osobního auta, které jelo po pravé straně cesty. V čekárně byli pozůstalí. Rodiče, přítelkyně, která vyvázla jen se zlomenou nohou a pár odřeninami. Řidič osobního auta takové štěstí neměl, zrovna byl na sále. Měl natrženou ledvinu, která způsobila vnitřní krvácení.
V tu chvíli to nebylo vhodné, ale Jirka čekat nemohl. I s Mirkem přišli k truchlící rodině.
„Promiňte, omlouvám se.“ Řekl Jirka.
Rodiče zabitého studenta se na něj dívali udiveně, jako na podivína. Nevěděli, kdo to je, nicméně byl s ním lékař a proto se rozhodli jej vyslechnout.
„V první řadě bych vám chtěl vyjádřit upřímnou soustrast. Jsem také otec. Moc dobře vím, jaké to je ztratit někoho blízkého. Mému synovi, Davidovi bylo letos 17. Bohužel namísto toho, aby teď seděl s mladou dívkou v parku na lavičce anebo hrál fotbal se svými přáteli, leží o pár pokojů dále a bojuje o život.“
„Můžu?“ Vkročil do rozhovoru Mirek, který zpozoroval nezájem v očích truchlících rodičů.
„Totiž chlapec, má velmi slabé srdce. Již několik měsíců čeká na vhodného dárce. Bohužel, ještě se nenašlo srdce, které by vyhovovalo všem kritériím. Dnes nad ránem měl dva záchvaty, je dost možné, že vydrží už jen pár dní, hodin. Srdce vašeho syna může být tou poslední možností.“
Plačící matka se podívala na svého manžela. Ten ji objal. Nebyli schopni slova. Rozhodnout se zdali nechat rozřezat svého právě zemřelého syna, či nikoliv. Nicméně nižší, ale zato krásná dívka, s dlouhými černými vlasy a plnými rysy, která se dívala neustále do země, pozvedla svoji hlavu a podívala se na rodiče jejího přítele.
„Patrik by byl pyšný, kdyby mohl někomu zachránit život.“
Potom si Patrikův otec a Jirka vyměnili pohledy. Ten na Jirku jen kývnul.
„Jdu připravit testy.“ Řekl Mirek a vyrazil jako kulový blesk.
„Děkuju.“ Řekl Jirka. A pak se obrátil a šel opět do pokoje číslo 12.
Mezi tím už Mirek začal s testy. Bylo krátce po druhé hodině odpolední, když přišel Jirkovi oznámit, že výsledky jsou již připraveny.
„Shodují se?“ Zeptal se Jirka.
„Myslím, že bychom je měli otevřít spolu.“
Potom šli oba dva k Mirkovi do ordinace. Byla logicky organizovaná a uspořádaná. Hned u vchodu po levé straně bylo křeslo, pak následovala skříň s nástroji, naproti ní lůžko, vedle lůžka malá knihovnička a naproti knihovničky stůl, na kterém snad jako na jediném místě v celé ordinaci byl nepořádek. Byly tam rozházené papíry, karty s telefony, a také s výsledky. Mirek vzal ze stolu obálku, podal ji Jirkovi a potom se postavil k oknu, které bylo mezi stolem a knihovnou. Jirka rychle roztrhal obálku, na nic nečekal. Když otevřel zprávu, jeho výraz se změnil. Naděje v jeho očích vyhasla. Černé na bílém tam jasně stálo: NEGATIVNÍ.
„Promiň.“ Řekl Mirek.
V tom do ordinace vběhla sestra.
„Na šestce máme zástavu.“
Mirek vyběhl z ordinace. Jirka tam stál, dívajíc se na zprávu, která ležela na stole. Ačkoliv tam bylo spoustu papírů, nemohl si nevšimnout zprávy nesoucí název JIŘÍ MYŠLÍK. Vzal ji do ruky a otevřel. Její obsah byl jasný, POZITIVNÍ.
Mirek se vrátil asi po dvaceti minutách.
„Proč?“ Zeptal se jej Jikra, který stál v rohu se kříženýma rukama, hned jakmile vkročil do ordinace.
Mirek zprvu nevěděl o čem je řeč. Ale jakmile mu ukázal zprávu, pochopil. Nastala chvíle ticha. Dva muži se na sebe dívali a mlčeli. Ob dva věděli, že už nic nebude tak, jako dřív. Po chvilce Jirka odešel. Bouchnul za sebou dveřmi. Šel k Davidovi. Sedl si k jeho posteli a celé dvě hodiny jej nehnut pozoroval. Potom vstal a opustil nemocnici. Vrátil se asi za hodinu a půl. Přišel k Mirkově ordinaci, zaklepal na dveře a čekal, než otevře. Ve své levé ruce nesl dopis. Jakmile se otevřely dveře, strčil svoji pravou ruku do náprsní kapsy, vytáhnul z ní pistoli a střelil se do hlavy.
V dopise stálo:

Synu,
Omlouvám se, že jsem tě tu nechal samotného. Když si se narodil, ještě jsem mluvil s tvojí matkou. Slíbil jsem jí, že na tebe dám pozor a že se o tebe postarám. Bohužel, můj slib již nemohu déle splnit. Ale já jí to vysvětlím, určitě to pochopí. Byl jsi tím jediným, na čem mi skutečně záleželo. I když sis to mnohdy nemyslel, chtěl jsem pro tebe jen to nejlepší. Od teď se budeš muset spolehnout sám na sebe, ale pamatuj, že máma a já budeme pořád s tebou.

Táta.