Odpusť...

Ráno jsem se probudil do šera. Venku byla ještě tma. Čemu se divit, začal prosinec. Automaticky jsem si přitáhl deku blíže k tělu a už zachumlaný si zase položil hlavu. Sáhl jsem pod polštář a vytáhl mobil. Žádná sms, nebylo čemu se divit. Většinou jsem to byl já, kdo první psal.

„Dobré ráno, hádej, na koho myslím. Malá nápověda. Dnes s ní strávím den. Posílám pusu.“

 

Textovku jsem odeslal a dopřál si ještě chvíli v tom příjemném teple. O půl hodiny později jsem zděšeně zjistil, že jsem usnul. Rychle jsem se oblékl a v koupelně si odbyl základní hygienu. Zběžně jsem prohlédl batoh, do kterého přidal pití a vyrazil na autobus.

Po cestě jsem vytáhl mobil. Opět žádná zpráva. Podíval jsem se na hodiny. Touhle dobou už určitě vyjela. Občas se stalo, že neodepsala. Ty chvíle jsem neměl rád, ale proč neodepisovala dnes? Nedalo mi to, a rychle jsem naťukal pár slov.

„Teprve až budeš v mém objetí, bude vše, jak má být.“

 

Žmoulal jsem telefon v ruce a pozoroval cestu. Za chvilku zavibroval a já se šťastně usmál, když se na displeji objevila sms s jejím jménem.

„Těším se na tebe…“

 

Několikrát jsem si tu jedinou větu přečetl a cítil to příjemné teplo uvnitř. To, které dokázala rozehřát jen ona. Už jen půl hodiny a budeme spolu. Na zastávce jsem byl s předstihem. Nedočkavě jsem přešlapoval a vyhlížel ten autobus, který mi ji přiveze. Po několikáté jsem se podíval tím směrem, když zpoza zatáčky konečně vyjel. Zůstal jsem na místě. Neměl jsem rád davy a ona také ne.

 

Lidé začali vystupovat a já ji zahlédl. Měla teplou bundu, džíny a okolo ní vlála šála. Nespokojeně se zavrtěla a já už věděl. Kolikrát si mi už stěžovala, že jí bolí po takovém sezení zadeček. Když mě spatřila, chmury z její tváře okamžitě zmizely a nahradil ho úsměv. Přišla až ke mně. Přitáhl jsem si ji blíž a objal. Konečně jsem se cítil celý. Zabořil jsem obličej do jejích vlasů. Musel jsem se pousmát. Věděl jsem, že si je rovná, aby nebyly tak nezkrotné, ale i tak si dělaly, co chtěly.

 

Odtáhl jsem se jen natolik, abych uviděl, že zaklonila hlavu. Zavřela oči. Čekala. Sklonil jsem se a políbil ji. Hebkost jejích rtů mě nenechávala chladným a já se přitiskl blíže. Spokojeně zavrněla. Polibek příliš brzy ukončila ona. Chytl jsem její ruku a vydali se na naše místo. Byl to park u hvězdárny. Měli jsme to tam rádi oba. V půli cesty mi došlo, že je dnes nějak ticho. Nebyl jsem na to zvyklý. Obvykle brebentila o všem, co se za dobu co jsme nebyli spolu, stalo.

 

„Děje se něco?“ zeptal jsem se. Jen mi stiskla ruku malinko silněji a zavrtěla hlavou. Nevěděla, že na ní koukám, a tak rychle odpověděla.

„Ne,“ řekla a dál mlčela. Došli jsme k houpačce a posadili se. Vytáhla cigaretu, po kapsách hledala zapalovač. Po chvíli už spokojeně vyfoukla kouř. Přitulil jsem se k ní a užíval si tu blízkost. Měla zavřené oči a jen mě hladila po ruce. Netvářila se ale jako normálně. Vypadalo to, že přemýšlí. Vzal jsem její bradu mezi prsty a donutil ji tím, aby se na mě podívala. Až v tu chvíli jsem to spatřil. Temné kruhy pod očima a nad nimi lehce opuchlé oči, rudé od pláče.

 

„Tak co se stalo, miláčku?“ zašeptal jsem. Smutně se usmála.

„Jen jsem unavená. Víš, že tě miluju, viď?“ zeptala se. V jejích očích byla hluboká naléhavost.

„Vím, já tebe také,“ odpověděl jsem, ale tušil, že tím to nekončí. Posadil jsem si ji na klín a přitiskl blíž. Cítil jsem, jak se ke mně tulí pevněji.

„Vždycky tě budu milovat,“ zamumlala mi do bundy. Znělo to jako přísaha. Vím, že občas špatně spala, ale rozhodl jsem se jí dnešek udělat krásný. Po nějaké době se rozpovídala. Špičkovali jsme a pošťuchovali. Miloval jsem tohle kočkování.

 

Den uběhl až moc rychle a byl čas se rozloučit. Svíravý pocit u srdce se prohluboval a já si tiše povzdechl. Zvědavě se na mě podívala.

„Copak?“ dožadovala se odpovědi.

„Jen mi bude smutno,“ řekl jsem popravdě.

„To mě také,“ přiznala. Nechtěl jsem, aby byla smutná.

„Nevidíme se naposledy, brzy budeme zase spolu,“ slíbil jsem. Uviděl jsem přijíždět autobus a sklonil hlavu, abych si ukradl poslední polibek. Ucítil jsem horkou slanost a překvapeně se odtáhl. Uviděl jsem, jak mrkla, slzy přetekly přes okraj a hledaly si cestičku po tváři. Slíbal jsem je. Chtěl jsem něco říct, cokoli, ale stáhlo se mi hrdlo nečekanou bolestí, a tak jsem ji prostě k sobě přitáhl co nejpevněji. Uslyšel jsem tiché vzlyknutí.

„Brzy budeme spolu, slibuju,“ zopakoval jsem a ona se mi podívala přímo do očí. Byla v nich bolest, smutek a neskutečná láska. Kývla a vydala se ke dveřím. Nestačila však pustit moji ruku a já si ji k sobě přitáhl, ještě jeden polibek a už jsem jen její šálu, která taktéž mizela vevnitř.

 

Po cestě jsem přemýšlel. Dnešek byl nádherný, stejně jako ostatní dny, ale stejně něčím jiný. Ona byla jiná. Vzal jsem mobil a jako je zvykem jí napsal.

„Bylo mi s tebou krásně, děkuji. Miluju tě. Jaká je cesta?“

 

Radši jsem dal na konec otázku, abych měl jistotu, že odpoví. Dorazil jsem domů a stále žádná sms. Zamračil jsem se. Třeba usnula. Hloupost. Nikdy nespala v autobusu. Pak mě napadla jiná možnost. Nosila v kabelce noťas, třeba se do něčeho zabrala. Zapnul jsem počítač a netrpělivě se podíval na chat. Nebyla tam. Neváhal jsem a psal další zprávu.

„Já už jsem doma a stále žádná sms od tebe, chybíš mi.“

 

Hotovo a odeslat. Obratem mi přišla odpověď.

„Nezlob se. Je konec.“

 

Zamotala se mi hlava a nemohl jsem se nadechnout. Jak konec? Proč konec? Nechápal jsem to. Přál jsem si, aby to byla jen sranda. Modlil se za to. Klepala se mi ruka, když jsem psal směs otázek. Nastavil jsem hlasitost telefonu, i když to nebylo potřeba, protože jsem neustále hypnotizoval displej. Nic. Napsal jsem další, když mi to došlo. Nepřišla mi doručenka. Vypnula si telefon. Sedl jsem si na postel a snažil se uklidnit přerývavé dýchání. V očích mě pálily slzy. Věděl jsem zhruba, kdy bude doma, a tak se konejšil tím, že jakmile dorazí, vše se vysvětlí.

 

Po hodině se nic nezměnilo. Stále žádná odpověď. Nepřišla ani na počítač. Lehl jsem si na postel a zíral do stropu. Přemítal jsem si den. Stalo se něco špatně? Její smutek, slzy, mlčení… Ona se se mnou loučila. Ucítil jsem, jak mi po tvářích stékají slané kapky, ale nevěnoval jim pozornost, a tak se vpíjely do mých vlasů. Bylo mi to fuk.

 

Blížila se půlnoc, když konečně blikla ikona a ona se objevila. Nezaváhal jsem a zmáčkl zelené tlačítko. Chvíli to zvonilo, ale pak se to vypnulo.

„Prosím, vysvětli mi to.“ Přes slzy jsem skoro neviděl na monitor. Modlil jsem se, aby se nevypnula. Ztuhnul jsem, když se ukázalo, že píše.

„Nemůžeme být spolu, nejde to…“ Nechápal jsem to.

„Proč ne?“ zeptal jsem se.

„Odpusť…“ ukázalo se a než jsem stihl odpovědět, zmizela. Vymazala mě. Uvnitř mě něco puklo. Cítil jsem to. Položil jsem hlavu na polštář a přitiskl se pevně k dece. Snažil jsem se na to přijít. Proč nemůžeme být spolu?

 

Tolikrát si stěžovala, že jsme každý tak jiný, což byla pravda, přesto jsem ji miloval a dokázal si představit život po jejím boku. Několikrát i poznamenala, že jsme vlastně jen kamarádi s výhodami. Někdy jí přišlo, že jsme spolu jen kvůli sexu, ve kterém jsme si opravdu vyhovovali, ale tak to nebylo. Nešlo mi o její tělo. Miloval jsem její smysl pro humor. Jen ona mě dokázala pokaždé rozesmát. Toužil jsem být tím, kdo vykouzlí úsměv jí. Ten, při kterém se objevily ty roztomilé dolíčky. Miloval jsem její starostlivost i to jak si občas hrála na chladnou, přestože v sobě měla tolik lásky.

 

 Zavrtěl jsem hlavou a sáhl po mobilu. Automaticky jsem najel do galerie a otevřel první fotku. Byla ke mně přitulená a usmívala se. Zářily jí oči a tvář z jedné strany rámovaly rudé rozcuchané vlasy. Na druhé straně kontrastovaly mé černé. Podíval jsem se na svůj obličej. Mračil jsem se. Soustředil jsem se na focení. V hlavě se mi vybavila její slova. Toužila vždy vidět můj zamilovaný výraz. Jednou jsem jí ze srandy poslal fotku s bývalou. Ublížilo jí to. Chtěla spatřit výraz, který bude patřit jen jí samotné.

 

Proto mě opustila? Nevěřila, že ji miluji? Nevěřila v nás? Netušil jsem, že to bude tolik bolet. Ta bolest byla nepopsatelná a nechtěla ven. Šířila se celým tělem a rozežírala mi srdce, které tlouklo dál. V hlavě mi zněla její jediná věta:„Vždycky tě budu milovat.“

 

Nevím, kdy jsem usnul vyčerpáním. V ruce jsem však nepřestal svírat telefon s fotkou, na níž jsme byli ještě šťastní…