Muž s velkým M

Měl radostné oči. Tak radostné, že ho měli všichni rádi. Tak, že nikdy nemusel kopat nejhorší jámy, nejtvrdší zeminu. Tak, že vždy dostával o něco chleba navíc, tak, že nemusel vstávat s ostatními a nemusel ani tak často holit své husté vlasy. Každý večer po těch nekonečných x zim za ním chodili. Svěřovali se mu s osudy, bolestmi, ukazovali mu roztrahané fotografie těch, kteří už nebyli. I když v sobě měl tolik hrůzy, slz a bolestí, nikdy se nemračil. Vždycky se snažil pomoct, i když mu už zbývalo jen málo sil.

Jednou nad ránem, kdy dorazil další vlak plný lidí s kufry, uviděl krásnou dívku. Hned z dálky si jí všimnul a v duchu se modlil, aby nešla hned doleva, do plynu. Naštěstí se jí to vyhnulo. Postaral se, aby byla v jeho bloku. Několik týdnů se spolu scházeli a povídali. On, kamarád Willi a další. Ostatní sedávali kolem nich a poslouchali. O tom, jak chodil v Praze před válkou po parcích, o tom, jak dokázal spočítat vagóny dřív, než vlak projel stanicí, o tom, jak lovil kapry a krmil racky a labutě. Zbědovaní lidé měli jedinou naději, jeho. Rána byla v nedohlednu a vždycky byla spojena s prací. Noci byly spojeny s krádažemi, znásilňováním, bitím a dny? Plné popílku těch, které Němci prohnali komínem. Jen on byl něco jako maják. Nevěděli, jak se jmenuje, ale znali jeho číslo. Celým lágrem se nesla jeho pověst, i když stála na vodě. On přeci jen poslouchal a dokázal obejmout.

Ona ho milovala. Hned. Intezivně, horečně, víc než svůj život, dala by mu všechno. Všechno!

On jí možná taky. Nevěděl, jaký cit ale vlastně projevuje. Kdykoli spolu byli, před očima mu probíhaly ty obrazy minula. Ženy, kterým doktor G. píchal rtuť do srdce přímo v čekárně a smál se, když umírali, maďarské Židy, modré, namočené v ledu, když Němci testovali jejich organismus, sonderkommando , které ubilo staré matky kvůli jejich zubům, SSmany, kteří se rozplakali, když nahé děti z Terezína před vchodem do plynu zpívaly Hatikvu. Viděl to všechno, i když byl s ní, i když ji líbal, i když se několikrát milovali v místnosti, kam mrtvým dávali kufry a svršky a šály a obrazy a fotografie.

Byla silná a to ho drželo, i když mu ubívalo sil. Už jen pocit, že musí vstát, ho ničil. Už jen zdvižená víčka způsobovala ohrmnou bolest. I přesto každý den, kdykoli mohl, seděl na své pelesti, na tom prohnilém kavalci uprostřed bloku B a povídal s ostatními. Snažil se jim lít život do zúžených žil. Snažil se je přimět žít, i když mu mizeli před očima. Chléb, který dostával, rozdal. Hubnul. Zvracel žluč, voda byla vzácná.

Jednoho rána se celý tábor změnil. Všude pobíhali vězni jako splašení koně a křičeli, i když potichu, že se blíží konec, že Američani jsou blízko. Ta zpráva ho nedokázala postavit na nohy. I jeho Ester, tak se jmenovala, běžela ihned, jak to slyšela, za ním. Radovala se, těšila, snila o tom, jak ho obejme a jak mu řekne, že s ním a s žádným jiným. Že celý život bude jen jeho a že mu dá, co bude chtít.

Otevřela mohutné dveře bloku B a mířila přímo k němu. Ležel. Snažil se smát, ale nešlo to. Její tvář ho zahřála, její hubené tělo mu způsobilo husí kůži. "Na," řekl a podal pečlivě zabalený kus chleba. Byla na něm i kůrka, to nejlepší. "Ne, musíš jíst, je po všem, my jsme přežili!" vykřikla tak, že dlouho podobný tón radosti, napětí a lásky neslyšel. Kývnul hlavou a zavřel oči. "Na, vezmi si ho," zopakoval. "Musíš jíst, musíš žííí..." nedořekl to slovo. Chléb dopadnul na zem dříve jak jeho ruka zavadila o tuhou hranu postele.

Slzy. Dlouhé slzy a dlouhá řada vyhublých těl stála nad jeho mrtvolou. Všichni Židi z obou bloků přišli vzdát hold tomu, díky němuž věřili, že přežili. Modlili se, zpívali tiše jako na pohřbu, líbali jeho ruce a seschlou tvář. Všichni, kdo tam tehdy stáli, na ten moment doposud nezapomenuli.

"Nechápu, proč se neradují," zahlásil seržant M. G. Royce do vysílačky, když mezi dveřmi pozoroval dění uvnitř bloku B. "Asi jim to ještě nedošlo," zamyslel se a zašplánul cigaretu značky Camel.

A Ester? Jen pár minut po jeho smrti skočila do elektrikou napuštěných ostatných drátů. Neuměla si představit život, ve kterém byl nebyl On...