Pár minut štěstí

Dnešek byl pouhou světlou vyjímkou mezi všemi těmi smutnými, nekonečně se vlekoucími dny, kdy jen sedím, či ležím, a hořečně přemýšlím o tom, co je, co není, co by třeba mohlo být, co z toho opravdu bude a co zůstane jen myšlenkou v mé hlavě. Z toho už se dávno stal můj denní standard.
Vstanu, přemýšlím o sračkách, co žiju. Jdu do školy, přemýšlím o sračkách, co žiju. Sedím ve škole a... A tak to jde pořád dokola, až večer usínám přemýšlejíc o sračkách, co žiju a co zas zítra celý den budu žít...
Usínání je ze všeho nejhorší - ležím se zavřenýma očima, hlavou se mi honí stovky, snad tisíce myšlenek a bilancuji : kolik lidí mě za ten den stihlo naštvat, koho sem naštval já, kolik lidí kolem mě zase jen prošlo bez povšimnutí, komu všemu sem vyčetl z očí, že jsem ,, smutnej, divnej kluk " ...
No, a takhle se to opakuje den co den, od pondělí do čtvrtka. V pátek ráno se vidím na svých až několikahodinových procházkách, kdy si čistím hlavu, takže na to nijak moc nemyslím. Při těch procházkách se na ono trápení snažím zapomenout. Občas se mi to i povede.
V sobotu a v neděli spím podstatně déle než ve všední dny, užívám si, že nejsem ve škole a dělám vlastně jen to, co zrovna chci. Odpoledne pak trávím s přítelem, s tím jediným,kterého ještě mám a který jediný nademnou nezlomil hůl, když jsem si vybral svou cestu - satanismus a změnil se podle toho. Ostatní jakoby zapoměli, kdo jsem a že mě znají. A to i když jsem změnil pouze své oblečení, povaha zůstala v podstatě stejná!
Krom toho jediného přítele je tu ještě někdo. ONA někdo.
Její krásné modré oči jsou jako oceán, ve kterém se při každém pohledu vždy znovu a znivu tak rád utopím! Hlas té krásky je mi duševní spásou ve všem tom nepškném, co prožívám, ať říká cokoli. Já vím, je to poněkud sentimentální, ale taková je láska. Když jsem s ní, mění se i ta nejčernější noc v krásné slunečné ráno se spoustou radostí kolem!
Jsem zapomětlivý, zdá se. Totiž, když jsem s ní, mám pocit, že jsem dávno zapoměl, co je to radost a jak chutná štěstí...Když jsem však s ní, přijde mi naopak, že nic jako zášť, vstek a pocit smůly ve všem, vůbec neznám!
Tak jsem vždycky alespoň pár minut šťastný, když ji vidím. Říkám jí proto občas ,,Štěstíčko" nebo ,,Štístko".
Můj svět je plný lží, nenávisti všeho kolem i sebesamá, zášti a závisti, neštěstí a smůly...Na tom se patrně nic nezmění, aspoň tomu nic nenasvědčuje.Ale ve všem tom tmavém Světě útrap ona jej tím světlým bodem, co se na několik málo okamžiků rozzáří, rozžehne svůj krásný plamen a dá mi tak jasně najebvo, že ještě je naděje!