Tak je ustanoveno

„Proč neutečeš, Simono?“ ptávali se jí. A ona vždy pokrčila rameny. Sama nevěděla. Měla svoje jisté, hlavně Jindřicha, který se jí před dvaceti lety vrhl k nohám s pláčem a prosbami. A tak se vzali a žili a žili, všechno kolem nich se měnilo, a nejvíc oni dva. To byla ta méně nepříjemná stránka věci. Dvacet let je dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk ztratil spojitost s tím, co bylo, a podlehl domnění, že to, co je, je dáno a musí to tak být. Alespoň Simona podlehla dokonale.

Další večer, Simona připravuje večeři pro manžela. Nese na stůl do obýváku, je to nízký stolek, před ním křeslo, za ním bliká televize. Simona klade tác s talířem před Jindřicha, na okamžik zacloní výhled na obrazovku. Jindřich ji hrubě pleskne do holé paže, Simona uhne a přisune talířek s nakrájeným chlebem. Jindřich dosud nespustil oči z obrazovky, hmatá po vidličce, potom po lahvi, která tu ovšem chybí. Teprve teď se podívá na tác a poté na svou ženu.

„Kde je pivo?“ otáže se zlověstně.

Simona se lekne, velmi se lekne. Otočí se do kuchyně. Ale Jindřich už stojí za ní a prudce ji kopne do hýždě.

„Ty krávo, kde je pivo? Tak co, ty krávo, kde je pivo? Co, krávo?“ opakuje a kope ji znovu a znovu na cestě k ledničce. Ve tváři má spokojený vztek. Simona ví, že se nesmí otočit, bylo by to mnohem horší, pospíchá pro lahev, dostává nové kopance a znovu a znovu je prohlášena za krávu. Neprotestuje, ona ví, že udělala chybu, zapomněla k večeři pivo a Jindřich ho právě k večeři vyžaduje. Je to její chyba a zaslouží si trest. Tak je to odjakživa, je to ustanoveno, musí to tak být, Jindřich to tak řekl.

Usedne do křesla v rohu, pod lampu, aby byla připravena, kdyby Jindřich něco chtěl. Ten si jí nevšímá, vkládá sousta do úst a každé před polknutím pečlivě zpracuje. Vždy každé třetí sousto zapije pivem. Při jídle soustředěně sleduje televizi, aby věděl, co se ve světě děje. To jsou večery Simony a Jindřicha.

Potom jsou také noci. Simona si čte v posteli, lampu rozsvícenou. Jindřich si v koupelně čistí zuby, obvyklé chrchlání a plivání. Simona by mohla ležíc chrchlat z playbacku, ví přesně, jak jdou jednotlivé zvuky za sebou. Potom Jindřich vejde do ložnice a zhasne Simoně lampičku. Simona odloží knihu. Jindřich si přilehne k ní, zajede jí rukou pod noční košili, Simona se teď musí otočit na záda a nastavit tělo. Tak to musí být, je to tak dané, musí ležet a snažit se usmívat, jinak hrozí, že dostane facku. Postel praští, jde to rychle. Když je konec, Jindřich se odvalí a začne se pochechtávat.

„Ty jsi ale hnusná, ale tak hnusná! Hehe… Jsi fakticky hnusná, stará a hnusná. Víš to? Hehe… Hele, ty stará a hnusná, dones mi z kuchyně cigarety, ty stará a hnusná, tak co, už jsi na cestě, ty stará a hnusná? Hehe…“

Simony se někdy ptají, proč neuteče. Ona ale nikdy o něčem podobném nepřemýšlela. Jakkoliv se to snad může zdát nepochopitelné, Simona neví, proč by měla někam utíkat. Její život je daný, není lehký, není radostný a zcela v něm chybí šťastné okamžiky. Ale tak to musí být, bylo to tak stanoveno, Simona neví kým, dokonce nic takového nepřisuzuje ani Jindřichovi. Jen dodržuje a plní to, co bylo ustanoveno. Její život se táhne jako úvoz s vysokými břehy bez konce.

Teprve když se Jindřich jednou nevrátil z práce a Simoně poté volali, že leží v nemocnici a jeho stav je beznadějný, vzal stereotyp za své. Simona se v nemocnici dozvěděla, že Jindřich nezvládl zatáčku a jeho auto narazilo do stromu. Lékař k ní mluvil pomalu, Simona jen přikyvovala. Řekl jí, že má čekat, a že se vynasnaží udělat vše, co je v jejich silách. Uplynulo několik hodin, poté Simoně řekli, že Jindřichovi se zastavily životní funkce, mozek nevykazuje aktivitu, je mrtvý. Odvedli ji, aby převzala jeho věci a podepsala protokol. Neplakala, působila zaraženě, dělala vše, co jí řekli, na nic se neptala, nic nechtěla vědět. Snad v ní zuřil zápas o to, jak celou situaci pojmenovat, jestli ji potkalo neštěstí nebo vysvobození. Odešla domů. Rozhlížela se po bytě, vše bylo nové, lehké, otevřela okna dokořán, dovnitř proudil chladný vzduch, záclony se lehce zachvívaly, cítila se provinile a zároveň se v ní probouzel nikdy nepoznaný pocit vzrušení z vlastní existence. S překvapením si uvědomila, že občas poposkočí a zkusmo se zasměje, ihned se bázlivě rozhlédla, ale po chvíli to udělala znovu. Poskočila výš a tleskla. Potom se plácla dlaněmi do stehen, znovu a ještě silněji. Vyskočila co nejvýše, zatleskala a zasmála se. A potom padla na podlahu a rozplakala se. Byl to dlouhý nářek, pláč dítěte, které právě přišlo na svět. Nakonec ztichla a dlouho jen ležela bez hnutí, oči upřené do stropu. Mohla.

Probudilo ji vyzvánění. Zvedla sluchátko, hlas, který velmi špatně potlačoval rozrušení, jí sdělil, že jejímu manželovi se podařilo obnovit dýchání, srdce začalo pracovat, stejně jako mozek, stručně řečeno, Jindřich žije. Je prý to skoro zázrak. Má hned přijet do nemocnice. Simona strnule držela sluchátko a ruka se jí třásla. Potom rychle zavřela okna, Jindřich nesnášel průvan. Za půl hodiny byla v nemocnici.

Lékař, kterého již znala, ji očekával. Mluvil tiše a rychle, rychleji než předtím. Připomněl, že její manžel byl skutečně z lékařského hlediska mrtvý, o tom nebylo nejmenších pochyb. Jsou však známy případy, kdy se pacient i z takového beznadějného stavu zotavil, stává se to sice vzácně, nicméně stává. Srdečně jí blahopřál, usmívaje se. Řekl, že je rád, že jí tu zprávu mohl říct osobně. Simona se musela posadit, točila se jí hlava. Lékař odešel, za hodinu se objevil znovu a řekl Simoně, že situace je více než dobrá. Simona se přikrčila a vtáhla hlavu mezi ramena.

Uplynuly dva měsíce, potom jí Jindřich vzkázal, že mu má do nemocnice donést cigarety. Za další dva měsíce se vrátil domů. Kulhal a přes čelo se mu táhla dlouhá jizva. Otevřel si ledničku a vytáhl pivo.

„Skleničku!“ řekl Simoně. Podala mu sklenici, ze které vždy pil.

„A otvírák, ty krávo, otvírák! Ty jsi opravdu kráva, fakticky kráva, stará a blbá kráva, pořád stejná stará, blbá, hnusná kráva, hehe…!“ Starý život se přivalil a zalehl ji, měla pocit, že se udusí, stejně jako když ji její muž zalehl večer v posteli. Jediné, co se za dobu jeho nepřítomnosti odnaučila, byl nucený úsměv, ale připomněl jí ho jedinou mohutnou fackou. Když skončil, tak jako tisíckrát předtím, odvalil se a začal se pochechtávat. Přitom si prozpěvoval, ze začátku tichounce, postupně přidával na síle: „Hnusná, stará, stará hnusná, hnusná, stará, stará hnusná…kráááááááva…, hehe…!“ Potom usnul na zádech, hlavu zvrácenou, ústa otevřená jako umrlec, s každým nadechnutím se ozval klokotavý zvuk, výdech zněl pisklavě a mokře. Simona však neslyšela.

Konala to, co je dáno, co je stanoveno. Vstala a šla do kuchyně. Věděla, že Jindřich se nevzbudí, spal vždy tvrdě a netečně. Ano, konala to, co je dáno, byla stará, hnusná, ošklivá kráva, tak to bylo stanoveno, byla určena k tomu, aby ji její muž kopal do hýždí a posmíval se jí, tak bylo ustanoveno. Věřila tomu, zachovávala ustanovení. K těmto nemnoha ustanovením, které určovaly její život a její postavení i konání, nyní přibylo jedno nové. Řekli, že Jindřich je mrtvý, dali jí tuto skutečnost dokonce podepsat. Vzpomněla si na vážný, soucitný hlas, kterým ji lékař informoval o smrti jejího manžela. Její muž je mrtvý, jeho zpocené břicho se nemůže tisknout na její, jeho ruce ji nemohou bolestivě mačkat a bít, nemůže ji kopat a uchechtávat se při tom, když na ni posměšně volá, že je stará a hnusná kráva, hnusná, stará, stará hnusná kráva… Je mrtvý, tak je to teď ustanovené, je to dané. Simona kývala hlavou na souhlas myšlenkám, které v ní vířily s ohlušujícím vytím, oči měla široce otevřené, přešlapovala z nohy na nohu, rukama si nervózně prohrabovala vlasy. Potom uchopila kuchyňský nůž a pomalu se vracela do ložnice…