Scar

Malé jizvičky na spodní straně zápěstí se na mě pořád šklebí. V různých druzích osvětlení mají jinou barvu. Na slunci zůstanou skryté světu jak tenké bílé čárky splývají s mou světlou pokožkou. Při osvětlení stolní lampičkou nabývají jemně růžové až červené barvy.

Nejhorší je to, ale v noci. Dostávají barvu rudě žhnoucích očí, které se neustále smějí mé slabosti, ža moje vědomí dovolí takové upuštění uzdy od skutečnosti a bolesti.

Ano, bolest. Už jenom způsobení takovýchto ranek působí víc bolesti, než pocitu uvolnění. Bolest duše je po tomto zákroku daleko větší, než tíha fyzické bolesti. Nic to nevyřeší, ani nepomůže k uvolnění.

Stojím ve sprše a připadám si tak špinavá. Ani hektolitr horké vody, která stéká po mém těle mi nepomůže očistit se od bolesti. Otáčím kohoutek a mnou projede třes a šok změnou teploty vody. Znovu otáčím na teplou vodu. Postup opakuji znovu a znovu, až je má kůže zvrásněná a zčervenalá, ale nepomáhá mi to.

Připadám si tak slabá. Sedám si na dno a nechám vodu puštěnou. Rukama si obejmu kolena a chvíli jen tak sedím. Popadnu ostrour žiletku. Ostří protíná mou kůži, jako ten nejostřejší chirurgický skalpel a karmínová tekutina stéká po sněhové bílých kachličkách a obarvuje odtékající vodu na odstín světle šarlatové. Voda pomalu stéká po řezech a čistí rány jako dezinfekce. Cítím bolest, obrovskou bolest. Konečně přichází uvolnění.

A tohle je můj konec.