Lék na nepřítele

Lék na nepřítele

 

(http://youtu.be/3H1RHvN4IRg)

 

                Ten pocit, neustále deroucí se na povrch, mě přiváděl k šílenství. I když šílenství. Byl já vlastně někdy normální?

 

                Začalo se to ve mně probouzet asi v patnácti. Ta neskonalá touha vymlátit duši z jakéhokoliv pitomce, který se jen přiblížil k Pavlínce. Drobné pihovaté spolužačce s rusými copy, do které jsem byl neskutečně zamilovaný.   V duchu jsem si jasně představoval, jak toho kluka chytám za paži a než dokáže zareagovat, udeřím ho dvakrát malíkovou hranou do krku. On se chytne za hrdlo a vytřeští oči. Kopnutí pod koleno by ho srazilo na zem, kde by mu pouť po světě ukončilo dupnutí na krk.

 

                Nic z toho se nestalo. Teda aspoň do mých osmnácti. Nikdy jsem nebyl nějak upovídaný typ, kolektivu jsem se spíš stranil stejně jako jakýchkoliv akcí, které spolužáci pořádali. Až do maturitního večírku. Všichni jsme měli své vysvědčení již v ruce. Moje maturitní vysvědčení patřilo k nejlepším ze třídy, což mělo za následek, že jsem u svého stolu seděl sám, zatímco všichni se bavili na můj účet. Ostatně jako to bylo celé čtyři roky na střední.

 

                O půlnoci jsem to vzdal a rozhodl se vydat domů. Přesto že byla již skoro půlka května, teplota dosahovala jenom tři, možná čtyři stupně nad nulu. Vytáhl jsem lehké kožené rukavice a nasadil si čepici.  A to mě tehdy poprvé zachránilo od toho, abych šel do vězení.

 

                Když jsem se vracel pěšky domů, musel jsem chtě nechtě projít přes ne moc rozlehlý lesík.  Od dětství jsem to tam nenáviděl, protože se tam scházela všelijaká špína z širokého okolí. Feťáci, co neměli kde vydýchávat své hony na draka, bezdomovci, kteří neměli kde hlavu složit, a povětšinou se tam objevilo pár mladých, kteří tam chodili pít.

 

                Už jsem byl skoro venku, když jsem za sebou uslyšel zrychlené kroky. Otočil jsem se a uviděl holku něco přes dvacet. Ať už venku bylo jakkoliv, jí to nevadilo. Na sobě růžovou minisukni a bílé tílko. V tom počasí bylo jasně vidět, že zapomněla podprsenku. A důstojnost.

 

                Vrhla se ke mně s nezřetelným výkřikem. Zhnuseně jsem jí od sebe odstrčil, až upadla na zem. Věnovala mi akorát naštvaný pohled. Začala mi sprostě nadávat, a jakmile se dokázala postavit na nohy, dokonce se po mě několikrát ohnala. Zavrtěl jsem hlavou a chtěl odejít. Nejspíš jsem to neměl podle ní dělat. Do zad mě trefilo něco těžkého a já upadl na kolena.

 

                Ona po mě hodila kamenem! Nevěřícně jsem zamrkal. Tehdy přišel ten zlom. Ten pocit, který jsem cítil již několik let, mě ovládl.  Několika kroky jsem k ní přiskočil a kopl jí do břicha. Rychle. Brutálně.

 

                Nedostala jedinou šanci na to, aby mi jakoukoliv  z těch ran vrátila. Ten kámen, kterým mě trefila do zad, jsem uchopil do dlaně. Pak vše zmizelo v krvavém oparu. Nevím, kam a kolikrát jsem ji ním udeřil. Pamatuji si ale velice dobře ten pocit.

 

                Byl jsem bůh.

 

                Měl jsem moc rozhodovat o lidském životě.  Poprvé jsem někoho zabil.

 

                Tělo jsem odtáhl kousek dál do lesa a jen tak ho pohodil do strouhy potoka. Tehdy jsem si vůbec nedělal starosti s tím, jak maskovat stopy či provádět nějaké protiopatření, aby mě nechytili. Když se ohlédnu zpět, je to vlastně jediné zabití, které mi můžou dodnes prokázat. Tedy když budou mít v ruce něco jak mě s ní spojit.

 

                Doma jsem se vplížil do koupelny, smyl si z obličeje těch pár kapek krve.  Horší to bylo s mým oblečením. Košile byla pokrytá výrazně více a rukavice byly prakticky od krve celé nasáklé, protože ta zatekla i za jejich lem.

 

                Ten den měl i jedno další pozitivum. Konečně jsem se naučil používat pračku.

 

                Čas utíkal. Po střední jsem samo sebou nastoupil na Vysokou školu. Jednu z těch soukromých a prémiových. Rodiče měli ze mě radost, finančně si to mohli dovolit, takže jsem putoval do několika desítek kilometrů vzdáleného města, kde mi pronajali byt. Mohl to být ráj. Jenže to by se nemohl (nesměl) ozvat ten pocit. Zhruba rok od maturity to bylo v pořádku, jenže pak jednoho večera, kdy jsem sledoval slunce zapadající za města (město?), se to opět probudilo. Srdce se mi sevřelo a po páteři mi přeběhl snad elektrický výboj. Někde vzadu v hlavě mi něco říkalo, ať s tím bojuji. Jenže jsem to nechtěl slyšet. Tentokrát už však neměl být prostor pro chyby.

 

                Univerzitní knihovny jsou úžasný zdroj informací.  Stačilo navštívit oddělení zabývající se kriminologií. Jednu po druhé jsem čerpal veškeré informace určené pro studenty a budoucí kriminalisty.  K dispozici jsem tak dostal neocenitelnou taktickou výhodu. Do učení jsem se úplně ponořil a ještě zvládal školní povinnosti plnit minimálně z poloviny.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      

                Když jsem jednoho večera vyrazil na lov, bylo mi u srdce těžko. Neměl jsem strach, že někomu ublížím. Bál jsem se, že mě chytí. I přes ty všechny přípravy a přes hodiny učení tam ten strach stále byl.

 

                Neodradilo mě to. Vytipoval jsem si oblast u lesa, kudy vedla běžecká stezka. Hodinu jsem tam stál ve stínu a od úst mi šla lehká pára. V tom jsem to uslyšel. Drobné, lehké ale svižné našlapování tak typické pro běh. Pak to šlo strašně rychle.

 

                Vstoupil jsem jí do cesty a udeřil ji pěstí do obličeje. Zareagovat nestačila. Její blond vlasy zavířily ve vzduchu, když padala k zemi. Uchopil jsem ji pod pažemi a odvlékl do hlubší části lesa.

 

                Vzrušení z pocitu, kdy si s ní budu hrát, mě málem přemohlo. Když jsem ji uvazoval ruce ke stromu, začala se probouzet. Urychleně nasazený roubík zabránil tomu, aby naši společnou chvíli prozradila. Když se ve svitu měsíce zalesklo ostří nože, její oči spustily proud slz. Sotva se čepel dotkla její pokožky, začala křičet. Přes látku v ústech neproniklo ani slovo.

 

                Bylo to jako první sex. A stejně tak rychle to skončilo. Neudržel jsem se a v jednu chvíli příliš zatlačil při řezu na stehně. Jasně rudá tekutina prudce vystříkla do okolí a má druhá oběť za dvě minuty vykrvácela. Bylo to pro mě tak intenzivní, až se mi zatočila hlava. Abych nabral dech a trošku se uklidnil, posadil jsem se na pařez.

 

                Nádech. Výdech. Pravidelné intervaly. V hlavě a u srdce ten skvělý pocit.

 

                Kdo ví, kolik času uplynulo, než se mi rozbouřené hormony uklidnily.

 

                Nejhorší a nejnamáhavější částí bylo zlikvidování stop a zahrabání těla. Kopat hrob se mi vážně nechtělo, ale nebylo zbytí.

 

                Poté co jsem zlikvidoval veškerou DNA, která po mně mohla zůstat sobě a pohřbil ji do mělkého hrobu,  bylo na čase se vrátit do bytu.

 

                Pocit krvelačnosti mě naprosto přemohl. Sice jsem si byl dost jistý, že jsem žádnou chybu neudělal, ale dělala mi malinko starost vyhlídka do budoucna. Co když se jednou probudím a uvědomím si, že jsem něco opomněl?

 

                Mé mládí ale tohle všechno přehlušilo.  Za ten rok jsem si takhle podobně užil ještě třikrát. Místa, které mi sloužily jako oblasti lovu, bylo nutno však pečlivě střídat. Na žádném z nich se nic nestalo dvakrát. Zkrátka protiopatření zaručující, že se budu ještě čas pohybovat po svobodě.

 

                Po škole mé kroky směřovaly společně s titulem doktora práv do advokátní komory. Nejprve jako koncipient posléze jako advokát. Uplynulo deset let. Deset dlouhých let, kdy jsem úspěšně tajil svou zábavu. Nikdy jsem se neoženil, nikdy jsem k nikomu nepřilnul. Vybudoval jsem si v osobním životě neproniknutelnou zeď.

 

                Tu noc, kdy se všechno sesypalo, bych nevymyslel, ani kdyby mě samotného mučili.

 

                Když jsem opět takhle jednou číhal na nějakou chudinku, která bude třeba venčit psa či se bude pouze toulat nocí, donesl se ke mně tlumený pláč. Samozřejmě že to na mě zafungovalo jako pamlsek na psa. Potichu jsem se přesunul k místu, odkud se pláč ozýval.

 

                Na lavičce tam seděla žena něco po třicítce. Rusé vlasy ji sahaly po lopatky a k pihovatému nosu si tiskla kapesník. Nechtěl jsem to protahovat. Rovnou jsem tasil nůž a chystal se ho prudce zarazit do krku. Žádné dlouho mučení, zkrátka čisté bodnutí a několik posledních minut, než zhasne světlo v očích.

 

                Ten bod nikdy nenašel svůj cíl.

 

                „Pavlíno?“ vypadlo ze mě.

 

                Přestala vzlykat a podívala se na mě hodně překvapeně. Nůž jsem schoval za záda jenom taktak.

 

                „Milane?“

                „Co tady děláš?“ zeptal jsem se své bývalé spolužačky ze střední školy a pravděpodobně poslední osoby, ke které jsem cítil něco jako vřelý cit

                „Co tak asi myslíš?“ řekla, a znovu spustila vodopád slz.

 

                Začal jsem si s ní povídat. Upřímně mi bylo jedno, proč tam plakala. Chtěl jsem přijít na kloub tomu, proč mi tělo podvědomě nepovolilo jí ublížit

 

Ona mluvila. Vlastně nebyla k zastavení. Věty se z ní valily jako voda z protržené hráze. Prohrála spor o opatrovnictví, manžel i s dcerkou pak odcestovali do zahraničí a jí se tak uzavřela jediná naděje, že ji ještě v brzké době uvidí.

 

To, co jsem cítil každou noc, kdy jsem se plížil pod rouškou tmy hledat svoji další oběť, bylo najednou upozaděno něčím, co jsem skoro dvacet let nezažil.  Jakmile totiž dovyprávěla svůj příběh, položila mi hlavu na rameno a tiše poplakávala. Nenacházel jsem slov, která by ji měli povzbudit. Prostě to ve mně nebylo.  Co ale jsem cítil, byla touha ji ochránit. Zlomit vaz jakémukoliv ksindlu, který by se k ní jenom přiblížil či se na ni jenom křivě podíval. Zase jako na střední škole.

 

Doprovodil jsem ji domů. Celou cestu byla do mě zaklesnutá. Když jsem se s ní loučil před bytem, políbila mě na tvář. Trošku jsem byl touhle lidskou interakcí  zaskočený a ona si toho snad i všimla. Pousmála se, ten večer poprvé, a dala mi vizitku se svým číslem. Prý ať se ozvu až si budu chtít popovídat.

                U sebe v bytě jsem přecházel s nožem v ruce po pokoji a přemýšlel, co mám udělat. To že jsem dnes nikoho nezabil, mi vadilo jenom pramálo. Důležitější bylo, proč jsem nezvládl zabít ji. Nikdy jsem doposud nezaváhal.

 

                Druhý den jsem jí opravdu zavolal a pozval na kávu. Bylo to něco nového. Normálně mi lidi byli naprosto ukradení, ale u ní jsem hltal každé slovo. Vůně jejího parfému mě přiváděla k šílenství a pokaždé, když se usmála, bylo to to nejvřelejší, co jsem v životě kdy viděl.

 

                Najednou jsem neměl potřebu plížit se po večerech ven. Moje výbava putovala do krabice od bot a následně do garáže.

 

                A tak uplynulo asi půl roku.  Sestěhovali jsme se k sobě a mně začala etapa života, kterou jsem vůbec nepředpokládal.

 

                Ten vztah byl opravdu idylický. Nepohádali jsme se ani jednou, naopak jsme se si ve všem rozuměli a vycházeli si vstříc. Náš milostný život byl až mimořádný.

 

                Když jsme pak stáli u oltáře a já řekl: „Ano,“ myšlenky na nože byly už zcela mrtvé.

 

                Že by moje nutkání vyléčila láska? Bylo by to klišé, ale s tím jsem byl ochoten žít. A to byl můj velký omyl.

 

                Dalších pět let do mých čtyřicátých narozenin jsem neměl žádné potřeby zahrnující mělké hroby a ostří na tepně. Naopak jsem upíral naděje k potomkovi. Pavlínka měla jisté zdravotní potíže po prvním porodu a šance, že by ve svém věku zvládla ještě otěhotnět, nebyla moc velká, ale nepřestávali jsme se snažit.

 

                Teda snažil jsem se jen já. Moje velké překvapení bylo, když jsem při úklidu domu našel prášky, které zcela jistě nepatřily mně. Vyhledal jsem si na internetu obchodní značku a k mému velkému úžasu jsem zjistil, že se jedná o hormonální antikoncepci. Ona žádné miminko nechtěla.

 

                Ten večer jsem jí konfrontoval. Zapírala. Chvíli. Tvrdila, že už nemá věk na dítě a bojí se, že by o něj přišla, a to by podruhé nesnesla. Snažil jsem se jí vysvětlit, jak moc ji miluji a že bych nikdy nic podobného nedopustil. Neposlouchala mě. Ignorovala mě.

 

                Všechno pak  bylo dílem okamžiku. Najednou se to ve mně vzbouřilo. Ten pocit kdy vám přeběhne zamrazení po páteři, mozek vypne a vy máte rudo před očima. Z kuchyňské linky jsem vytáhl nůž a dvakrát ji rychle za sebou bodl do hrudi.

 

                Tehdy mi došlo, co jsem udělal. Obě rány jsem zasadil profesionálně. Bohužel. Umírala dvě minuty. Dvě minuty kdy jsem jí držel v náručí a plakal. Dvě nejdelší minuty v mém životě. Když vyhasl svit v jejích očích, necítil jsem uspokojení. Bylo mi zle.

 

                Zle ze mě samotného.

 

                Já sám se stal svým nepřítelem.

 

                Má manželka ležela v kuchyni a  já odešel do garáže. Vyhrabal jsem starou krabici od bot. Rukavice však už toho večera nebyly potřeba. Pouze jsem vytáhl jeden z nožů, který přinesl smrt spoustě cizích manželek, matek, dcer. Teprve tehdy mi docházela ta obludnost mého vlastního počínání.

                Vrátil jsem se do domu a sedl si vedle jediné osoby, kterou mne kdy milovala.

 

                Nůž se mi zakousl do levého předloktí. Hluboké říznutí a najednou byl svět zase vzdálený. Párkrát jsem paží zapumpoval, i když to bylo to zbytečné. Tekutina se mi z rány valila sama bez jakékoliv mojí další pomoci.

 

                Netrvalo dlouho a já ucítil, jak se mi klíží oči. Ten konec byl najednou moc blízko. Viděl jsem dřív, jak  moje oběti s posledními vteřinami dostali do krve adrenalin a chtěli se naposledy bránit.

 

                U mě nic takového nenastalo.

 

                Poslední pohled jsem věnoval své ženě.

 

                Necítil jsem smíření.

 

                Cítil jsem bolest.

 

                Bolest, která o pár vteřin navždy skončila.

 

All those you've loved
All those who've died
All we have left is what lives in our minds
All those you've loved
All those who've died
I know their spirits are up in the sky