Ustrašená holčička

Lampa míjí lampu, je noc a prší. Prší opravdu vydatně a po horských silnicích jede jedno auto. Malá tříčlenná rodinka jede na svou horskou chatu, maminka, tatínek a malá holčička prokletá věděním.
Všichni si myslí, že má pouze velikou fantazii. Holčička je v tom nechává, ví, že to nikdy nepochopí. Rodiče jí dali jméno Zuzka, ale její pravé jméno je Maledicta Praestigiatricis.
Od rána, co otevřela oči, je smutná, chce se jí brečet, ale nemá ten luxus vyplakání se. Může být jen smutná. A tak pozoruje přes okno auta, po kterém stékají nitky deště, jednu lampu za druhou, pokaždé když se další mihne, je jí ještě hůř. Drží svou panenku, které říká všechna tajemství. Její rodiče se hádají, snaží se je nevnímat, ale křik matky a křik otce se jí prodírají její chabou obranou a ukládají se jí v paměti. Ona ví, že to jsou poslední slova, která si říkají.
Poslední osvětlení silnice. Mála ustrašená holčička si sedla doprostřed sedačky a připoutala se i s panenkou vedle sebe. Poprvé se zeptala své panenky jestli to bude bolet. Ale jen tak to pošeptala němé hadrové tváři.
Už to začalo. Otec zuří a přidává na plyn, blíží se zatáčka, není označená a je prudká. Řidič si jí všimne na poslední chvíli, strhne volant prudce doprava a hodí smyk. Jeli příliš rychle. Prorazili svodidla a vylétli ze zatáčky přímo z prudkého kopce dolů. Převrací se ze střechy na kola a zase na střechu, několikrát za sebou. Oba její rodiče byli, nepřipoutaní mlátí to s nimi se všemi ze strany na stranu. Zuzka má zavřené oči. Z počátku slyšela křik, ale poté už jen tupé rány těl mrtvých rodičů. Chce se jí brečet, tak strašně moc se jí chce brečet, ale nemůže. Auto se konečně zastavilo, zastavilo se o strom na boku. Zuzanka tam jen tak visí připoutaná a čeká na neznámého muže. Ona ví, že přijde. Bolí ji bříško a nožičky, jak se jí tam zařezával bezpečnostní pás. Po chvilce slyší kroky. Dál jak někdo šplhá na auto. Trpělivě čeká, až se ukáže mužská hlava v jejím zorném poli.
Jediné co povídá: „Je tu někdo živý?“
„Podej mi nůž.“, slyší odpověď od holčičky.
Je překvapen, ale jako zbaven kontroly nad svým tělem, tak učiní. Zuzka přeřízne pás. Pak se natahuje po mužově ruce, aby jí vytáhnul okénkem ven. Postaví ji na zem a jímá se zachránit její rodiče. Zuzanka tam jen tak stojí. A pozoruje ho, ví, že kdyby mu řekla že jsou mrtví, neposlouchal by ji. Tak je aspoň budou moci pohřbít. Když neznámý vytáhne vláčné tělo ženy a položí ho na zem, ví, že ta žena je mrtvá. Jedno oko jí chybí, půlka kůže jejího obličeje je odervaná a visí jen na kousku kůže u levého ucha. Krk nepřirozeně zlámaný, také jí trčí několik zlomených kostí a žeber. Když je vytaženo druhé tělo, neznámý zvrací. Tělo mrtvého muže nemá půlku hlavy a levá noha mu visí jen v oblečení.
Zuzanka přijde nejdříve k matce, chytne ji za ruku a povídá, že už je všechno dobré. Pak chytí ruku otce a odpouští mu; říká ať si nedává nic za vinu, co se stalo byl jejich osud. Pak je drží oba za ruce a z holčičky vychází nažloutlé hřejivé světlo. Rozzáří se i těla obou mrtvých a začnou z nich vycházet jejich duše. Dívenka se naposledy podívá na své rodiče, usměje se na ně a zamává jim, jako by šla jen do školky. A že se brzy uvidí. Otec se na ní hrdě podívá a maminka pláče štěstím. Ale stejně nechápou, jaké to je utrpení pro malou holčičku. Pak zmizí, vzlétli k mrakům a hvězdám za nimy.
Zuzka padne na kolena a zaryje své malé prstíky do jehličí a hlíny. Poté k ní přistoupí neznámý muž. Dá ji kolem ramen kabát. Vezme ji do náruče. Zuzka se cítí v bezpečí, pomalu ji odnáší. Cítila jeho dech, cítila jeho bušení srdce a teplo jeho těla. Poslouchala to všechno a k tomu ještě zvuky lesa, poslouchala jak kapky deště dopadají na kožený klobouk neznámého. I to, jak kapky deště zachycovaly stromy, ve kterých se hromadily, aby pak dál mohly padnout ještě větší. Všude kolem cítila život, cítila veverky ve stromě a zajíce v noře, cítila jak je pozorují z bezpečí svého domova a soucítí s ní. Neznámý ji donesl do svého srubu, celého ze dřeva, jen krb byl kamenný a hořel v něm oheň. Položil ji do křesla a dal kotlík nad plameny. Pak donesl osušku a vysušil jí vlásky a utřel obličej. Zuzka jenom seděla. Když se voda vařila, nasypal do ní několik bylin. Bylinný nápoj osladil a podal ho holčičce.
Slova, která řekl Maledictě, ji zarazila, zeptal se: „Jak se jmenuješ?“
Váhavě odpověděla slabým hláskem „Zuzanka.“
„Ne, jak se doopravdy jmenuješ?“, ledovým hlasem odvětí.
Zuzanka začala plakat. Poprvé za svůj život plakala a plakala jako déšť venku, nepřetržitě a od srdce. Vydralo se z ní: „Maledicta praestigiatricis.“
Muž k ní přistoupil, pohladil po vláscích a tam, kde se jich dotknul tak měnily barvu, od narození byly hnědé jako kaštan, krásné, husté a pevné, ale teď bělaly až do stříbrně zářivé barvy. Zuzanka dál plakala a strašně se bála, bylo to poprvé kdy nevěděla, poprvé neznámé.
Byla ustrašená holčička.