Bude už všechno jinak?

Tak a je to tady.... Je ni 25... Nějak mě to nutí přemýšlet nad tím, co jsem zatím zvládla....
Když jsem byla menší, neměla jsem kamarády. Jednak pro to, že jsme nemohla moc z domu, jednak pro to, že školu jsem měnila tak často, že prostě nebylo kdy je najít.
A pak? Je vám 14, ráno vstanete a zdá se vám že máma nějak divně leží, a nehýbe se.... Víš co bráška, dneska tě odvedu do školky já ju? Telefon tátovi, telefon zpátky... Máma je v nemocnici, neboj bude to dobrý. Dva týdny žití s dědečkem. Pak první návštěva za mámou v léčebně... ten pohled bych nepřála nikomu, a každý kdo pronese že se nechá zavřít do blázince, a bude mu tam líp... je s odpuštěním kretén.
Je vám 16, řešíte kam půjdete na školu.. hlavně daleko, tak abych mohla být na intru a daleko od dozoru.... bože to byla blbost... Kamarádi? Dva... pro zbytek jsem byla exot.. nechodila jsme na diskotéky, neopíjela se do němoty a nerevoltovala proti autoritám... Začla jsem se věnovat orientálnímu břišnímu tanci... chtěla jsem mít klid a nemít problémy... Ale copak to jde?
Je vám 17, odstěhujete se na privát. První rok pohoda, do čtvrťáku dostanete do vínku 4 pubertální holky v prváku, co si myslí že můžou všechno a úcta k druhým jim nic neříká. Najdu si týpka, co bydlí daleko a je dvakrát tak starý jako já. V ložnici má urnu tatínka a pije jak duha... ideální partner opravdu... Pak ho podvedu.. S klukem kterého si o dva roky později vezmu a rok na to se rozvádíme... a proč? Protože já chci někam patřit a něco dokázat.. a né stát u plotny a být domácí puťka.. Kamarádce se narodí miminko... říkám si, že v 25 bych taky chtěla mít mrňouska..
Našla jsem si fajn kluka, odstěhovala se s ním do hor, našla si tam práci... ale byla jsme tam sama.. a protože je tam léto jen 3 měsíce, měla jsme depky, a jeho to přestalo bavit a chtěl žít.. tak mě nechal... Pak se ozvala kamarádka ... Před pár lety jsme byli na nože... já byla kretén který s nikým nedokázal vyjít a ona byla svá.... Prý jestli s ní nechci na výlet... říkám, jo proč ne... Představí mi kluka... Já, slepec, nevidím že zase lezu do stejné řeky... a trvá mi skoro rok, něž na to příjdu.. mezitím se zase odstěhuju, s kamarádkou do jednoho bytu.. najdu si pár kamarádů a práci tam.. všechno začíná být lepší.. a pak můj přítel, se kterým to už skřípe odmítne jet na svatbu kamarádů.. mě se taky nechtělo, ale slíbila jsem učesat nevěstu, v tu samou dobu daleko odemě jeden host taky zvažoval jestli příjde... slíbil odvoz tak nakonec musel.. a hned na začátku si mě všimnul a nenápadně byl tam kde já.. možná i spíš podvědomě.. a teď? Bydlíme spolu, už 8 měsíců mám pocit, že jsem naprosto normální člověk, a to před tím byl jen zlý sen...
Mímíska zatím nemám, ale minimálně mám pro něj dobrého tátu, takže uvidíme průběhem času.. třeba už žádná katastrofa nepříjde.... ale nikdy neříkej nikdy.. Díky všichni, kteří se tu našli :-)