Čekání na konec

Čekám. Já stále jen čekám. Ve své mysli se modlím za všechny hříchy, co jsem za svůj krátký život stihl zavinit. Já lhal, já kradl. Však já i zabil. V duši se pokřižuji. Pane Bože, prosím, slituj se na nade mnou, vždyť se kaji a za své hříchy za pár chvil zaplatím daň nejvyšší. Čekám. Já stále jen čekám. Čekám na svou smrt. Klečím před mužem, jež má být mým katem. Muž v červené kápi měl být mou smrtkou. Vždy jsem si svou smrt představoval jinak. Že zemřu při pádu z koně, při boji o milovanou dívku, či snad na mor... Netuším. Klečím tu, jako lůza na veřejném popravišti před zraky všech vesničanů. Kat si brousí meč a kněží s výsměšným tónem hlasu odříkává mé hříchy a poslední modlitbu mého života. Pane Bože, prosím tě, ať už je to za mnou. Každá sekunda je zde jako hodina a každá krůpěj potu stékající po mé tváři je odporně bolestivé lechtání, které trvá roky. Mé pevně svázané ruce drsnými provazy se začínají odkrvovat a já jako bych padal do mdlob.
Začínám přemýšlet. Můj život. Nic jsem nedokázal. Byl jsem špatným synem. Svou matku jsem nikdy nerespektoval a to ani po otcově smrti. Otec byl kovář. Šel jsem v jeho stopách, ale byl jsem slabé nedochůdče, které většinu času trávilo v sedle koní v hlubokém lese. Slavil jsem šestnácté narozeniny, když má matka poprvé onemocněla. Zápal plic. Všichni jsme mysleli, že zemře. Ale ona bojovala. Přežila. Začal jsem ji ctít. Živil jsem nás poctivým řemeslem kovářským a matka přivydělávala na svých zavařovaných bylinách a ovoci. Idylická rodina. O dva roky později se vše mělo změnit k horšímu. Naší vesnici zasáhly záplavy, které mi smetly kovárnu a matce její zahradu. Do toho onemocněla. Byl jsem v koncích. Matka potřebovala čerstvé byliny, aby se uzdravila, ale my neměli ani stříbrňák. Odhodlal jsem se k činu strašnému. Rozhodl jsem se, že si nutné léčivo nakradu u babky kořenářky, která má svůj dům na nedalekém kopci. Jak jsem si usmyslel, tak jsem učinil a vydal se na svou cestu.
Vše šlo hladce a já myslel, že mám vyhráno. Naneštěstí mne ale chytl místní udavač, který zrovna obcházel přilehlé pole. Při prvním jeho zvolání mého jména jsem se rozeběhl. Utíkal jsem, jako o život. Ne o vlastní život, ale o ten matčin. Utíkal jsem rychle. Tak, jak jen to šlo. Byl jsem ale dostihnut. Udavač mě rychlým pohybem srazil k zemi do podmáčené půdy, chytl mě za vlasy a k hrdlu přiložil ostrý nůž. ,,A mám tě zlodějíčku, na mě si nepřijdeš.“ Rudo před očima. Černo v hlavě. Vše se událo rychle.
Z ničeho nic jsem klečel vedle muže, jež mě před chvílí málem podřízl jako kuře. A mé ruce. Krev. Na mých rukou byla krev. A já křičel. Strašně moc jsem křičel. A vzlykal. Byl mrtvý. Zabil jsem. Křik. Tentokrát ne můj. Křik několika vesničanů, kteří utíkali za mrtvým tělem svého přítele. A za jeho vrahem, za mnou. Já jen lapal po dechu a vzlykal. Tma. Má hlava se setkala s ránou jednoho z mužů.
Bolest. Má hlava byla v jednom ohni. Byl jsem dezorientován. Krev. Mé zkrvavené ruce. Vzpomněl jsem si. Byl jsem v kobce. Rozsudek proběhl. Má přijít smrt. Má smrt. Dozorčí otevřel těžké mříže mého vězení a nasadil mi pouta. A táhl mne. Táhl mne po studené zemi odporně zatuchlého vězení. Zpoza dalších mříží se mi vysmívaly šklebící se obličeje. Poté mě táhl po náměstí, mezi zástupy lidí. ,,Zrádče!“ ,,Vrahu!“ ,,Zabil jsi svou matku!“ Lidé jsou šťastni z cizí smrti. Hnus. Vyšel jsem schody a poklekl. Pouta mi byla vyměněna za silné provazy. Na hlavu dán černý látkový pytel. Brousící se ostří. Poslední modlitba. A pak...