NEPLAČ, JEDNOU SE SETKÁME, AŽ ZAVŘEŠ OČI

Zima se držela zuby nehty svých sil, ale sluníčko ji pomalu oslabovalo. Rozpouštělo zbytky třpytivého sněhu, zahřívalo semínka trávy pod povrchem, aby měla sílu vyrůst. Snažilo se paprsky rozehřát zmrzlá srdce pod teplými bundami. Jen na ni paprsek nezbyl. Seděla na lavičce a po krku jí běhal nepříjemný chlad, ale nevnímala jej. Ruce měla jako led a jediné co jí hřálo, byly její slzy. Zadívala se do slunce a hlavou jí proběhly vzpomínky z minulého léta. Teplo, čas strávený u rybníka obklopená přáteli, meloun, zmrzlina a smích. Při každé myšlence se slzy přidaly a na konci její brady opustily tvář a neslyšně dopadly do jejího klína. Vlasy se jí zběsile zmítaly kolem obličeje jako plameny nad poleny. Pár slovy jí osud ukázal, že když si myslela, že špatně se má, vyvedl jí z omylu a ukázal jí, jak nevděčná byla. Připomněl ji, jak může být bezcenná a nedůležitá. Nevnímala hluk projíždějících aut ani slova kolemjdoucích. Věděla, že jí nikdo neosloví. Čas plynul pomalu a přitom se ohýbal tak rychle. Lidi se měnili jako proud vody, všichni se zajímali jen o sebe a jí si nikdo nevšiml. Slunce vzdalo svůj dnešní boj a dovolilo tmě, aby nastolila klid. Její tělo ji upozorňovalo, že jí je zima třasem svalů, ale to nebylo to, co ji zaneprazdňovalo. Víc ji zajímaly její myšlenky, ty teď měly přednost. Zavřela oči, neviděla nic, ale po chvíli ucítila příjemný teplý dotek něčí ruky. Když se podívala tím směrem, přímo před očima měla zelené oči. Tak zvláštní tvar očí nikdy neviděla a sama nevěděla, proč k nim má ve vteřině tak velkou důvěru. Rozhlédla se, byla v pokoji se starým nábytkem a vafkami, přes které byly přehozené kalhoty na snowboard, černo-zelená bunda a helma. V pokoji nebyli sami, kolem poznala známé tváře ale oni jakoby byli ve vzduchové bublině, kam nepronikl žádný jiný zvuk. Vnímali jen své pohledy, úsměvy, a dotyky.

Její srdce přestalo být a tělo vychladlo. Usnula s nejhezčí vzpomínkou, kterou měla, na den kdy se naučila smát. Navždy uvězněná ve smyčce, kde je šťastná.