Smrt čeká všude

Tom byl ještě vykolejený ze smrti svého bratra Johna. Stalo se to sice před pár měsíci, ale jemu to připadalo jako včera. Každý den od nehody si říkal, že mohl udělat něco čím by ho zastavil. V duchu si přehrával poslední rozhovor, ale nikdy nepřišel na to čím by ho vyprovokoval, že odešel nejen z domu, ale taky z jejich života. Odložil fotku na noční stolek a konečně usnul.
…
„Tome. Hele mě fakt mrzí, ale já už musím za Caroline.“ usmíval se na něj.
„A co kdybys to nechal na zítra? Ona doma pořád bude.“ chytl ho za ramena a táhl dál od dveří... dál od smrti.
„Tome. Stejně se to stane.“
„Ale co?“ zeptal se nechápavě Tom. Bratr jen zakroutil hlavou a zase se usmál... smutněji než kdy dřív.
„Tome. To snad víš.“ každý začátek Johnovi věty začínal Tomovým jménem. Jako by ho vyslovoval naposledy a chtěl si ho ještě užít. John byl starší než Tom.
„Nějak mi to uniká brácho.“
„Už musím jít. Rád tě vídám aspoň takhle.“ poplácal ho po rameni a vydal se směrem ke dveřím. Cestou si vzal svojí oblíbenou koženou bundu.
„Kam jdeš? Nemusíš tam chodit Johny.“ zavolal na něj. Otočil se s rukou na klice v očích nehorázný smutek, který byl jako propast.
„Musím Tommy. To je můj osud. Tvůj ne. Ty máš svůj. Mám tě rád brácho.“ usmál se.. naposledy. John otevřel dveře. Místnost zavalila obrovská vlna světla, které zářilo jako Slunce. Tom si zakryl oči, když je otevřel... světlo zmizelo a John taky. Chtěl dojít ke dveřím a otevřít je, ale zdáli se, že každý krok co udělá je dál od dveří. Nakonec se rozběhl, ale ani to nepomohl. Byl zoufalý.
…
Zastavil se a dveře, kterými John vyšel, se mu podařilo otevřít. Byl na silnice směrem do Georgetownu, který byl něco přes 4 kilometry od Washingtonu – hlavního města USA. Rozhlížel se, protože byl nějak zmatený co tu dělá. Zaslechl zvuk motorky a za sebou uviděl Johna, který si první jízdu na nové motorce značky Harlej užíval. Moc se nerozhlížel po okolních příjezdových cestách, protože silnice byla volná.. zatím.
Tom viděl jak z levé strany jede náklaďák a nezpomaloval. Tomovi se zrychlil dech. John se poprvé koukl, aby se ujistil, že má volno a poslední co spatřil byl nárazník auta. Do Johna narazil velkou rychlostí. Motorka odlítla pár metrů. John ještě dál. Narazil hlavou do obrubníku a krev stékala na silnici.
Řidič mu nepomohl. Nevěděl co dělat. Z Johna neunikala jen krev, ale taky život. I když zavolal ambulanci nemohla dorazit před tím než zemře. Nemocnice je daleko. Tom odvrátil tvář, po které mu stékaly slzy, které nedokázal zastavit.. možná ani nechtěl.
V mysli mu běhala hromada otázek. Obraz se mezitím změnil.
…
Snový Tom byl přede dveřmi do svého domu. Viděl jak šerif Swalski jde po mramorových schodech ke dveřím. V ruce držel svůj kožený klobouk. Tom na chvíli zavřel oči, protože věděl co příde dál. Dvakrát zazvonil a mezi dveřmi se objevil minulý Tom. Když viděl šerifa nesmál se tak jako, když přišel ke dveřím.
„Pan Smith?“ zeptal se šerif profesionálně. Tom se začal mračit.
„Ano. Něco se snad stalo?“ pamatoval si, že v tomto momentě jeho srdce vynechalo jeden či dva údery. Prsty křečovitě svíral dveře a klouby mu zbělely. Vedle něj se objevila Johnova přítelkyně Caroline. Swalski se usmál i na ni.
„Bohužel mám pro vás nešťastnou zprávu pane Smithe..“ začal pomalu a Toma přeběhl mráz po zádech. Pamatoval si jak v hloubi duše cítil divné šimrání. Caroline tam byla z určitého důvodu... poptat se na Johna. „..váš bratr včera k ránu.. měl vážnou nehodu. Směrem na Georgetown ho srazil nákladní vůz, když jel na motorce..“ a víc šerif nemusel říkat. Tom pochopil, ale Swalskiho povinnost byla říct celou zprávu rodině. Nadechl se, aby to mohl dokončit. „..utrpěl vážné zranění, když narazil hlavou na obrubník, promáčkla se mu temenní kost. Naráz způsobil vnitřní krvácení a na toto zranění podlehl. Půjdete se mnou identifikovat tělo? Jestli jsme se nezmílili. Podle záznamů jsme určily, že.. je to John Smith. Váš bratr.“ Caroline ho poslouchala s pusou dokořán. Držela se Tomova ramena, když přiběhla zjistit co se děje. Tom nebyl schopný slov a před šerifem s hlasitým bouchnutím zavřel dveře. Swalski nezaklepal podruhé. Znal Johna. Znal Toma. Znal jeho rodiče. Byl tu v době, když se John narodil, když ho křtili, šel do první třídy, vystudoval vysokou a teď.. tu bude na jeho pohřeb. Swalski byl něco jako rodina. Myslel, že pohřbí John jeho a ne, že on bude pohřbívat Johna. Bylo mu z toho smutno. Nakonec odešel a zanechal Toma ve svých myšlenkách.
Tom došel do kuchyně. Nemohl sedět na jednom místě, nevydržel stát dost dlouho. Musel chodit a chodit. Také měl hrozný vztek, ale jak tak nad tím přemýšlel.. nevěděl na koho. Na sebe? Že Johnyho nezastavil. Na Johna? Že mu tohle udělal. Na toho řidiče náklaďáku? Že se nedíval na cestu. Na Boha? Že mu vzal to nejcennější co má.. měl!
…
Tom se probudil ve své posteli. Byl to sen. Musel to být sen. Stalo se tak dávno. Teď už byl Tom dospělý. Ač měl ještě jednoho bratra, stále na Johna myslel. Když šel po ulici, do obchodu, k jeho hrobu. Rána nepřebolela a nikdy nepřebolí.