fallen leaves

Bela stál nad rok starým hrobem a v ruce držel kytici býlích růží, ozdobenou nádhernou stužkou, vytvořenou z pevné krajky. Nebyla to jeho práce, dal to raději na zakázku jedné hezké slečně z květinářství naproti přes ulici, neboť se ještě stále nemohl donutit myslet na Maatsův odchod jako na něco pro něj přirozeného, ale spíš jako na tragédii.

Přitáhl si blíž k tělu teplý kabát z hutné látky a poklekl do napadaného listí před ten malý mramorový náhrobek, pod kterým spočíval popel jeho manžela a zlehka se dotkl do tvrdého kamene vyrytých písmen prsty. Studily, stejně jako okolní vzduch a možná dokonce i víc. Vytáhl z kapsy svíčku a položil ji do svítilny, aby ji za pálil a ona na malý čas indikovala jeho návštěvu.

"Ahoj, lásko," zašeptal a hlas měl zhrublý citovým pohnutím a také nachlazením, které přecházel, neboť si momentálně nemohl dovolit v práci dovolenou natož nemocenskou. Prsty začal odhrnovat spadané listí a větvičky k mramoru."Už je to přes rok, co jsi nás opustil, víš to? Já ano. Počítám každý den a stále doufám, že tohle všechno byl jen špatný sen a až se probudím, uvidím tvou tvář se na mě usmívat zpod peřiny. Vím, že jsi mne na to připravoval, že ses snažil celou svou duší a srdcem mi to ulehčit, ale... ta prázdnota, Maa, ta prázdnota mne drtí."

Na chladný kámen dopadly kapky ještě horkých slz.

"Stýská se mi, Maatsi. Tak strašně moc se mi po tobě stýská. Nevím, co mám bez tebe dělat - bez tvých jízlivých poznámek, bez barev všude na mém oblečení... představ si to, chybí mi dokonce i kouř z těch tvých odporných cigaret po kterých se mi chtělo zvracet. Matka říká, že to bude lepší, ale ono není. Bože... proč zrovna ty, Maa? Proč..."

+++

"Jsem doma!" zakřičel jsme z chodby do obývacího pokoje, odkud jsem slyšel hlasitou hudbu a když mi neodpovědělo nic, jen jakési zamručení, jen jsem se usmál a skopl si z nohou boty. "Mám čínu! A neříkej, že nemáš hlad, nejedl od včerejšího večera, jak tě znám."

Položil jsem velký sáček s krabicemi jídla na linku a vešel do obývacího pokoje. Při pohledu na ten chaos jsem zasténal - ne tedy, že by náš byt někdy vypadal uklizeně, většinou se tu válely po zemi kusy oblečení, knihy, převržená křesla byla taky celkem obvyklá.. stejně jako skvrny od barev všude, jen ne tam, kam patřily se spoustou na klavíru zasychajících obrazů - ale bordel, který v tomto chaosu dokázal Maats natropit, jen co jsem odešel do práce, byl k neuvěření. S odporem jsem položil nohu v ponožce na zašpiněné lino a založil si paže na hrudi. "No tak to si děláš kozy."

Maats seděl uprostřed pokoje na několikrát složené dece - kolem se povalovaly sáčky od bůh ví čeho, ale nejspíš nějakých potravin, které vytáhl z mrazáku a nyní s nimi zkoušel nějakou prapodivnou koláž. V miskách měl kusy lepidla, pásek, nastříhaných papírů, a přirozeně všechny tyhle věci byly i na podlaze. Jako vrchol všeho... "TYS POLEPIL NAŠEHO KOCOURA???"

Lucifer, náš pětiletý bezsrstý kocour vypadal.. jako velká brokolice. Nešťastně se na mě koukal ze svého pelíšku, kam si zalezl, schovávajíc se před onou pohromou, která se tvářila, jako že neví o čem mluvím.

Sehnul jsem se k zemi, abych zvedl jeden z inkriminovaných sáčků. "Hluboce zmražená brokolice... uvědomuješ si, že to není na hraní, ale na jídlo? Fakt, Maa, kolik ti je let?"

"Dvacet devět, hádám," odtušil s výrazem bohéma a dál v puse žvýkal párátko. "Nemusíš to držet jako by to bylo infikované. Na mor už existujou léky."

"Existujou léky i na blbost?" odsekl jsem rozhořčeně. Maats chvíli přemýšlel a pak kývl. "Bezva, možná bys měl uvažovat, že je začneš brát, protože tohle-" obsáhl jsem paží prostor obýváku "-je hrůza! Vrátím se někdy do bytu bez toho, abych ho pak nemusel dvě hodiny uklízet? Tvý modely co se mi rozvalujou nahý na gauči ještě snesu, ale... doprdele, Maa!"

Maats protočil panenky a dál se věnoval lepení brokolice - hluboce zmražené brokolice! - na kraj obrazové koláže. "Jsou to jenom věci, Belo. Jestli ti to tak vadí, tak to uklidím sám."

"Ty? A uklidit? Bože, nebuď směšný! Vždyť ani nepoznáš jar od mýdla!" s tím jsem za sebou rozhořčeně flákl dveřmi a opřel se o kuchyňskou linku. Někde v koutku duše jsem věděl, že bych na Maatse neměl tak řvát a tolik se zlobit, ale byl jsem vyčerpaný - dvanáctihodinové směny šest dní v týdnu, k tomu každý den uklízení po Maatsovu "umění" a "nudě doma", péče o kocoura a... přirozeně, péče o samotného Maatse. Pohled mi chtě nechtě sklouzl na paruku, která stála na svém stojánku na jídelním stole. Skousl jsem si spodní ret a syčivě se nadechl, když mi prsty projely záplavou tmavě hnědých, čokoládových vlasů, které vypadaly skoro jako Maatsovi původní prameny.

Narovnal jsem se od stolu a začal vybalovat krásně voňavé čínské jídlo z naší oblíbené restaurace. Poskládal jsem krabičky na tác a pak jsem se v ložnici převlékl do domácího oblečení, zatímco jídlo trochu vystydlo. "Maatsi?" zamumlal jsem omluvně, když jsem vklouzl zpět do obýváku. Bohové, byl tak pohublý... oblečení na něm už zase viselo, pod očima měl kruhy z nevyspání a celkově vypadal dost nemocně.

Pokaždé, když jsem se na něj podíval, cítil jsem se tak bezmocně. Už zase mi rakovina chtěla vzít to nejdůležitější v mém životě a já nemohl nic, jen se dívat, jak s ní Maats bojuje. Zase. Jako by to už jednou nestačilo. Jako by si už nevytrpěl dost.

Posadil jsem se i s tácem vedle něj a položil jídlo na nízký stoleček hned vedle plátna. Vedlejšími vjemy jsem cítil, jak se mi na zadek lepí jeden ten vlhký sáček od hloubkově zmražené zeleniny. "Přestaň na chvíli malovat a pojď raději něco sníst," zamumlal jsem a políbil ho na holou hlavu. "Já pak odlepím z našeho kočičáka tu zeleninu a dáme si koupel, hm?" zvedl jsem dlaň a položil ji na Maatsovo čelo. S úlevou jsem konstatoval, že nemá horečku. Alespoň něco.

Maats zvedl ruku a položil ji na tu mou. Cinklo to, jak se naše svatební prstýnky o sebe otřely. "Je mi dobře," řekl a z jeho úst to znělo jako ta nejhorší milosrdná lež. Ale mě to v tu chvíli nevadilo. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a podíval se na obraz.

"Co to bude, až to dokončíš?"

"Ani nevím?" uchechtl se můj manžel. "Myslím, že než to stihnu dodělat, tak se to rozteče."

"Chtěl jsem z té zeleniny udělat o víkendu rizotto..."

Maats se tiše zasmál. "No, vždycky ji z toho můžeme odlepit..."

+++

Ta neděle byl nádherná. Od rána venku svítilo slunce a probojovávalo se svými hřejivými paprsky skrz okna do našeho bytu. To ráno jsme se pomilovali ve sprše a později toho dne jsme strávili několik hodin v parku. Maats držel v rukou svůj milovaný fotoaparát, který vypadal větší než on sám a radostně pořizoval nejrůznější detaily podzimního listí, na kterém se třpytily drobné kapičky rosy.

Zaznamenal také děti, hrající si v písku, smějící se užívající si život. Vyfotil i psa, na kterého jsem jej upozornil, neboť se mi velice líbil. Se smíchem mne donutil, abych mu také trochu zapózoval a poté obdivoval fialové odlesky mých havraních vlasů a bledou pleť.

Bylo tak krásné vidět ho se smát, že jsem byl svolný souhlasit s každou hloupostí, jen abych ten den svému muži co nejvíce zpříjemnil a udělal ho zapamatování hodný.

To jsem ještě nevěděl, že to bude naše poslední neděle a že ta fotografie nás dvou bude poslední, kterou spolu kdy pořídíme. 

Ten večer se Maatsovi udělalo zle. Tak zle, že mne dokonce poslal do kuchyně k telefonu zavolat záchranku - ten Maats, který doktory tak nenáviděl a vyhýbal se jim mne poslal zavolat záchranku. Měl jsem si to uvědomit už tenkrát. Možná už to ráno, kdy mi vklouzl do koupelny a vzal si moje tělo tak, jako to dělal vždycky. Tedy alespoň před tím než onemocněl.

Když jsem seděl na nemocniční chodbě, zatímco se doktoři snažili přijít na to, co je s mužem, pro kterého jsem žil,  jsem vzpomínal na dny, kdy bylo všechno dokonalé. Na to jaro, kdy jsme se brali. Na den, kdy jsme si šli pro našeho kocourka, kdy jsme se zúčastnili grilování v domě mých rodičů, kteří si Maatse hned zamilovali.

Vzpomínal jsem na den, kdy doktoři řekli Maatsovi, že je konečně po dvou letech boje zdravý. Na večer, který tomu následoval. Na oslavu, divoký sex, na to štěstí v Maatsových očích. Na mé vlastní, když jsem se tulil do jeho náruče a myslel si, že teď už budeme spolu navěky. Tolik krásných vzpomínek na devět let našeho společného života, které mi vháněli slzy do očí.

Pak už přišlo jen zoufalství. To když za mnou přišel Maatsův lékař a sdělil mi, že rakovina metastázovala i do žaludku a do jater a že nemohou nic udělat. V očích měl lítost, ale já lékaře v té chvíli nenáviděl. David - tak se lékař jmenoval - se na mě díval s pochopením v očích a se soustrastí, která bolela a drtila moje plíce. Nakonec po pár minutách mého potlačovaného pláče mne pustil za mým mužem.

Ten večer jsem ho viděl umřít. Už se neprobudil.

Nestihl jsem mu říct, jak moc ho miluji. Jak moc je mi líto toho, jak jsem na něj každý večeř křičel za nepořádek v obýváku, jak lituju toho, že jsem mu místo těch hádek neříkal, jak zatraceně moc ho miluju.

Když se nad tím zamýšlím,neříkal jsem mu to často. Vždycky to byl on, kdo mne držel u sebe, šeptal mi slůvka lásky. Jako by to vždycky věděl, jako by vždy věděl, že mne opustí dřív, než by měl a než by si sám přál.

Mnohokrát jsme spolu mluvili o životě a o smrti. Svým způsobem mne tak připravoval na to, co mělo přijít a s čím nemohl nic udělat, přestože se tolik snažil. Přestože tolik chtěl a tolik bojoval. Protože čím víc bojujete o vlastní život a to ne proto, že sami chcete žít (ta bolest v jeho očích, která vyprávěla svůj příběh o tom, jak moc by uvítal smrt a klid, který přináší), ale proto, že nechcete opustit někoho, koho milujete, tím víc dáváte najevo vše, co pro toho druhého jste, přestože on to nemusí ocenit.

Já to neocenil. A dodnes toho lituju.

+++

"Přijdu zase příští týden, dobře? Lucifer ti posílá svůj pozdrav. Jo a včera u mě byl David. Přinesl mi čínu a láhev s vínem. Bylo to fajn, alespoň jsem.. alespoň jsem na chvíli zapomněl na tu bolest uvnitř. Pozítří přijedou stěhováci aby vynesli tvoje věci. Nechám si tvé obrazy a fotografie. Vzpomínáš na tu srpnovou neděli?"