Klára a Argo

Klára a Argo

„Proč je listopad listopadem, když většina stromů shodí vše, co lze, již o měsíc dřív?“ uvažovala Klára mezi tím, co se prodírala křovím, aby vyšla z lesa na okraj zoraného pole, které se táhlo do kopce až k sousední vsi. Rozhlížela se po okolí na všechny strany, ale nespatřila nic jiného, než velké hroudy hlíny, které tu po sobě zanechal traktor.

Tušila, že je to zcela zbytečné, ale přesto nemohla přestat a musela to alespoň zkoušet. Zavolala již snad po tisící jméno, na které nikdo nereagoval, znovu se rozhlédla všude kolem sebe a pak vyrazila po zoraném poli vzhůru, aby se na kopci porozhlédla po okolí.

Unavená kráčela blátivým polem, do kterého se bořila až po kotníky, oči měla opuchlé a rozmazané od make-upu, obličej i ruce studené od podzimního větru, ale šla dál. Co kdyby tam někde nahoře byl. Třeba tam na ni čeká, doufá, že si ho najde… Nemůže ho přeci zklamat.

Nevzala si s sebou žádný kapesník (proč taky, když při odchodu z domu neměla pocit, že ho bude potřebovat a navíc měla být za pár desítek minut zpátky), takže bylo mezi zvuky větru slyšet Klářino čím dál častější posmrkávání.

Obloha byla celá temná, šedivá, a jakmile se Klára dostala doprostřed pole, odkud to bylo stejně daleko zpět k lesu, jako k protější vesnici, spustil déšť. Zaklela a bezradně se podívala na nebe, jako by tam nahoře chtěla někomu vyčítat, že ji ještě ke všemu nechá zmoknout.

Dorazila na kopec na okraji vesnice a rozhlížela se po hnědých polích a loukách, táhnoucí se dolů až k tmavému lesu. Výhled byl však omezen silným deštivým počasím a nedostatkem světla, které se skrz temné mraky nedokázalo probojovat.

Několik minut se marně rozhlížela, volala jméno ztraceného, pískala tak, jak byl zvyklý… marně. Na chvíli se zašla schovat pod přístřešek na dřevo, který měl někdo postavený za domem. Klára však byla v tu chvíli již tak silně promočená a vítr ji navíc čím dál víc studil, že déšť nedéšť musela opustit svůj úkryt a vydat se zpět domů.

Kráčela pomalu jako spráskaný pes, celá promočená až na kost, oblečení ztěžklé nasáklou vodou, nohy ztěžklé únavou, hlava ztěžklá chmurnými představami, co s ním asi je. „Kdyby aspoň neměl to vodítko,“ litovala Klára, že ve chvíli, kdy k tomu došlo, neměla Arga na volno. „Co když se teď vodítkem někde zahákne a nebude mít jak se ze svého uvěznění dostat? Bude někde umírat hlady, opuštěný v temném lese, v nehostinném houští, promáčený deštěm, prochladlý a utrápený… Ale třeba už bude dávno doma,“ pomyslela najednou Klára na optimistickou možnost, že si její pes našel sám cestu domů a ona tu vlastně běhá po lesích, polích a loukách úplně zbytečně. Tato možnost jí do žil vlila novou sílu, a přestože byla zoufale unavená, přidala do kroku, aby se doma setkala se svým psem, který tam na ni jistě již netrpělivě čeká.

Doma na ni nikdo nečekal. Místo, odkud ji Argo věrně vyhlížel, když očekával její návrat, bylo prázdné.

Klára zůstala bezradně postávat v hustém dešti před domem (více už zmoknout stejně nemohla) a pak ji napadlo se podívat za dům k boudě, do které Argo sice běžně nechodil, ale co kdyby náhodou. Nebyl tam. Prošla všechna možná zákoutí, kde by na ni mohl pes čekat a teprve poté si uvědomila, že pátrá po dvoře, za domem, u zahrady – všude tam, kam se pes přes zavřenou branku nemohl dostat.

Klára si bezradně povzdechla a propukla v zoufalý pláč, při kterém se slané slzy mísily s dešťovými kapkami. „Tak přeci jen se mu to vodítko stalo osudným,“ pomyslela si, když postávala před dveřmi domu, do kterého se jí nechtělo. Stále se rozhlížela po ulici, kde si přála z celého srdce zahlédnout běžet svého milovaného vlčáka. „Ale takové zvíře, když se cítí ohroženo a ví, že jde do tuhého, si dokáže poradit,“ pokoušela se utišit. „Má silné zdravé zuby, kterými zvládne rozkousat tvrdé kosti, tak co by nezvládnul překousat vodítko?“ Na chvíli se skutečně zklidnila, když si uvědomila, že svého inteligentního psa zbytečně podceňuje a že si jistě poradí.

Konečně odemkla dveře a vešla do domu, aby se osušila a zahřála. V předsíni, kde ze sebe sundávala zablácené boty, které už snad ani nepůjdou vyčistit, padnul její pohled na staré vodítko. Náhle si uvědomila, že Arga byla dnes venčit s novým – pevnějším – vodítkem. Rázem byla nová naděje, že se pes v případě potřeby bez potíží zbaví vodítka, v nedohlednu.

V danou chvíli však nemohla víc udělat. Odešla do koupelny, kde ze sebe sundala veškeré oblečení, které bylo promáčené do poslední nitky. Následně se spatřila v zrcadle. Zaujal ji zbědovaný obličej, se kterým by se mohla jít rovnou ucházet o roli v nějakém hororu. Řasenku měla rozmazanou všude kolem očí a tam, kde jí stékaly pramínky po tváři, za sebou zanechávala tmavou stopu. Vzpomněla si, jak nad ní máma vždy kroutila hlavou, když se líčila a upravovala i na pouhou procházku do lesa, kde obvykle nikoho nepotkala. Dobírala si ji, že se maluje pro zajíce, ale Klára na její poznámky nemínila reagovat a ve svém zvyku neustala, protože co kdyby během té krátké cesty z domu do lesa někoho potkala a viděl ji nenalíčenou… Chtěla se prostě jen líbit, být vždy připravená někoho potkat – jako třeba svého muže, který se svým kamionem zabloudil až k jejich obci a potřeboval informace, jak se z těchto venkovských cestiček – zcela nevhodných pro auto jeho rozměrů – dostat.

Tehdy bylo podobně deštivé počasí, jako dnes a tudíž kdo nemusel, nevylézal ven. Klára se právě vracela s Argem domů, přes hlavu měla přehozenou kapuci a skrz hlučný déšť téměř neslyšela za ní jedoucí kamion, který se pomalu ploužil úzkou silnicí. Jejich setkání se odehrálo více jak kilometr od obce, kde Klára bydlela, a tak se nenechala sympatickým řidičem dlouho přemlouvat, když jí nabídnul, že ji i se psem sveze. Na oplátku po ní sice něco chtěl, ale naštěstí se jednalo jen o radu, jak se odtud vymotat a dostat na místo, kde ho už dávno čekali.

I takto krátký pobyt v kabině kamionu, do které se Klára odvážila vlézt jen díky Argově přítomnosti, stačil k tomu, aby si s neznámým řidičem padla do oka. Přesto ji v danou chvíli ani omylem nenapadlo, že by se z něho měl stát její muž.

Když se spolu viděli již po několikáté a oběma bylo jasné, že nejde o nějaký hloupý nezávazný flirt, a že jsou v tom oba až po uši; sám ji od sebe odrazoval tím, že ji upozorňoval na nevýhody své práce, které se v brzké době nemíní vzdát. Řídit kamion byl jeho splněný dětský sen, a co si může člověk přát víc, než dělat práci, která ho baví a zároveň i uživí. Mělo to však háček - doma se moc často neohřál, neustále byl někde v zahraničí a Klára si dělala téměř pořád starosti, zda je její milý v pořádku a ačkoli mu důvěřovala, stejně se občas vynořil jistý červíček pochybností, co nahlodával její jistotu ohledně jeho věrnosti. Přes to všechno si ho vzala a nelitovala toho.

Jenže teď nastala chvíle, kdy by ho u sebe tak strašně moc potřebovala. Chyběl jí jeho nadhled, jeho schopnost řešit nevyřešitelné situace a vnášet do zapeklitých záležitostí nové pohledy, které se zdály být tak snadné a elegantní, až si kolikrát říkala, jak je možné, že ji to samotnou nenapadlo.

Vlezla si do vany, kam si napustila horkou vodu, aby své prochladlé tělo zahřála a pokusila se předejít nachlazení ze svého pobíhání v dešti. Příjemně teplá voda ji pomalu uspávala, až se jí brzy zavřely víčka a ponořila se do snění, ve kterém u sebe měla svého muže i svého psa.

Probudila ji až vychladlá voda, ve které ležela. Vylezla z vany, omotala si kolem těla velký měkký ručník a odešla do kuchyně, aby si uvařila čaj. Původně se chtěla doma ohřát, převléci se do suchého a pak pokračovat v pátrání po Argovi, ale když se vzbudila, byla venku již tma.

V konvici začínala vřít voda, když najednou uslyšela nějaký zvuk z venku. „Argo!“ pomyslela si a vystřelila jen v ručníku ven. Nikdo tam nebyl. Zklamaně se vrátila do domu. Na čaj úplně zapomněla. Chtěla si jít lehnout, ale nedokázala si představit, že by měla sama ležet v té věčně poloprázdné posteli, zatímco její miláčkové jsou kdo ví kde. Napadlo ji, že by mohla zavolat svému muži. Jistě, že by jí takto na dálku nemohl přímo aktivně pomoci, ale aspoň by ji uklidnil, uslyšela by jeho hlas, věděla by, že je v pořádku a třeba by jí poradil něco, co ji zatím samotnou nenapadlo. Vzala telefon a vytočila jeho číslo. Spojení se nezdařilo. Klára se ušklíbla na telefon, jako by mohl za to, že se její muž pohybuje zas v bůhví jakých končinách, kde je problém se signálem. Nebylo to poprvé, a tak se rozhodla mu napsat sms zprávu, aby jí co nejdříve – klidně i v noci – zavolal.

Vyměnila ručník za flanelový župan, uvelebila se v křesle v obývacím pokoji a přikryla se teplou dekou. Tělo přitom natočila tak, aby viděla ven do temna, jako by alespoň takto chtěla být se svým věrným psem, který tráví noc někde tam venku. Přemýšlela, co se takovému zvířeti může honit hlavou, zda má alespoň v něčem částečně podobné pocity, jako člověk, jestli se bojí tmy, samoty a neznámého prostředí, zda ho děsí neobvyklé zvuky a jestli mu dokáže být smutno…

Přes noc se vyjasnilo a k ránu začala být venku nepříjemná zima. Teplota mířila rychle dolů směrem k bodu mrazu a Klára - která nedokázala pořádně spát, protože se každou chvíli budila a neustále chodila kontrolovat ven okolí domu, zda se jí Argo nevrátil - doufala, že vlčák v kožichu dokáže takovéto venkovní podmínky ve zdraví přečkat.

Do dalšího hledání se mínila pustit hned s východem slunce, ale to by v podzimním počasí – typickém pro oblast plné údolíček – mohla čekat klidně celý týden. Bylo sedm hodin, když vyrazila do ranní husté mlhy, ve které nebylo místy vidět ani na deset metrů. Odmítala si připouštět, že její výprava do lesů, polí a strání je téměř zbytečná.

Ani nevěděla, kdy naposledy vyrazila ze dveří domu bez jakýchkoli úprav, jako bylo lakování vlasů či jejich úpravy do nejrůznějších typů účesů, a dokonce nebyla ani trošku namalovaná, takže kdyby ji teď někdo potkal (třeba nějaký ten zajíc v lese), viděl by zřetelné kruhy pod zarudlýma očima z nedostatku spánku a z nadměrného pláče. Kláře to bylo jedno. Bylo jí to tak strašně jedno, že si něco takového ani neuvědomovala. Myslela jen na svého věrného přítele.

Dorazila k místu, kde se to včera všechno událo. Stála na lesní cestě a rozhlížela se kolem sebe, jako by očekávala, že se odněkud - stejně jako předešlého dne - vyřítí parta bláznů na terénních čtyřkolkách. Vynořili se z druhé strany kopce, díky čemuž je Klára nezaslechla dostatečně brzy, aby ji zavčas napadlo, co může následovat. Když je pak uviděla, bylo pozdě. Argo se vyděsil, trhnul sebou, Kláře vyklouznul konec vodítka z dlaně a než se přehnala poslední ze čtyřkolek, které ani nedokázala v tom zmatku spočítat, byl pes pryč.

Marně ho volala, marně se rozhlížela po okolí; stejně jako včera ho ne a ne spatřit. Znovu procházela křížem krážem po lese, obhlížela přilehlé louky a dovolávala se ho i na vzdálených polích. Po Argovi nikde ani stopy.

Když k ní v poledne dolehly kostelní zvony ze sousední vesnice, rozhodla se jít domů odpočinout a nabrat síly na odpolední pokračování, které měla v plánu provádět až do tmy a v případě nezdaru chtěla pokračovat další den znovu a znovu.

Celou cestu domů nemyslela na nic jiného, než na další místa, kde by ještě byla možnost Arga hledat. Byla tak hluboce zamyšlená, že jí nevadilo minout v obci hned několik zvídavých seniorů, které si dovolila nepozdravit, nevšímala si ani blátivé cesty, po které šla, stejně jako nevěnovala pozornost místu o dvě ulice dál od jejich domu, kde měl již několik hodin vyčnívat manželův kamion.

V první chvíli si dokonce nevšimla ani otevřené branky, kterou za sebou při odchodu zavírala, a málem by přehlídla i hlídače, který byl již zase na svém pravidelném místě a vyčkával návrat své milované paničky. Argo radostně zaštěkal, začal mávat zběsile ohonem a rozběhnul se naproti překvapené Kláře, která byla stejně jako on štěstím bez sebe, že se opět shledávají. „Argošku!“ volala na něho Klára, které dojetím stékaly slzy po tváři. „Co bych si bez tebe počala,“ povídala psovi a přitom ho objímala.

Kdo ví, kde Argo celou noc pobíhal. Nohy měl od bláta až po břicho a srst měl plnou všelijaké trávy a kdejakého nepořádku, který mu Klára začala odstraňovat. Zbavila ho pevného vodítka, které za ním vlálo na každém jeho psím kroku, a pak si náhle uvědomila, že musí mít určitě hlad a žízeň.

Přinesla mu vodu a krmení a čekala, až se pes v klidu posilní, aby ho mohla obrat od toho všeho, co si z výletu přinesl, když v tom zaslechla telefon. Musela ho hledat po zvuku, protože úplně zapomněla, kam ho včera odložila. Když ho konečně našla, zvonil již dobrou minutu, a Klára se obávala, aby to dotyčný na druhé straně nevzdal. Proto se ani pořádně nepodívala, kdo jí volá – byla zvyklá, že takto přes den mívá hovory jen se svým mužem, takže nikoho jiného ani nečekala – rychle přijala hovor a rovnou ve svém ještě stále čerstvém radostném pocitu ze shledání s Argem začala překotně vyprávět, co vše se událo. „Miláčku, to mi nebudeš věřit, co se stalo; Argo mi včera zdrhnul v lese; jeli tam nějací pitomci na těch čtyřkolkách a než jsem se nadála, byl fuč; a nemohla jsem ho pak nikde najít, i když jsem prochodila kus lesa a došla jsem až do vedlejší vesnice; nikde prostě nebyl a…“ Klára to všechno vyprávěla jedním dechem, a aniž si to uvědomovala, mluvila dosti hlasitě, takže dotyčný na druhé straně, který byl mimo jiné šokován takovýmto nečekaným začátkem hovoru, musel vyčkávat na vhodný okamžik, aby mohl konečně skočit rozjeté Kláře do řeči. Ta se zarazila v půli dlouhé věty, jako když někdo přetrhne magnetonový pásek a s otevřenou pusou začala koulet očima, jakoby u sebe doma měla najít někde na stěně vysvětlení tohoto nedorozumění.

Hlas muže v telefonu, který evidentně nepatřil jejímu manželovi, se jí představil jako jeho nadřízený. Klára začala tušit něco zlého. Chtěla se okamžitě ptát, zda je manžel v pořádku, jestli se mu něco nestalo, ale najednou nebyla schopná ze sebe vydat jedinou hlásku. Na sucho polkla a poté ze sebe vysoukala strohé „ano“ na otázku, zda mluví s manželkou zmíněného zaměstnance. Teprve nyní si uvědomila, že měl manžel přijet již brzy ráno.

Měl nehodu. Vážnou nehodu.

Už nikdy nepřijede.

Klára se sesunula na pohovku a odmítala chápat to, co právě slyšela. „Ne, to není možné,“ opakovala stále dokola. „Určitě je to jen hloupý omyl,“ bránila se nepříjemné skutečnosti. „To nemůže být pravda. Máme toho spolu ještě tolik naplánovaného… opravit dům… zahradu… a dítě… ještě dítě…“ Následně propukla v nezastavitelný pláč.

Objala Arga, který k ní přišel až do obývacího pokoje. Pes dobře věděl, že do domu nesmí a na koberec už vůbec ne, ale zoufalý pláč jeho paní mu velel tento zákaz porušit. Otřel se jí čumákem o bok, protože neměl jinou možnost, jak ji pohladit, a pak se nechal dlouze a pevně mačkat. „Co bych si bez tebe počala,“ vzlykala a tiskla svoji hlavu k psovi, v jehož srsti se ztrácely Klářiny slzy.