"Šťastná rodina" (4)

Po jeho posledním výstupu mi zase dopřál nějakou tu chvíli klidu – na něj až moc dlouhou. O víkendu mi ale došlo, proč se tak uklidil. Kdyby se máma trochu víc zajímala, všimla by si skoro zmizelých modřin. Ona se ale o nic takového nestarala. Zdržela se doma sotva půl hodiny a odjela na další zájezd. Jen se blbě usmíval, když se za ní zavřely dveře…

„Kam jdeš?“ Houkne na mě v neděli večer, když se snažím vyklouznout ven.
„Ke Kamile, musíme dodělat něco do školy,“ zalžu.
„Teď večer? Nikam nejdeš. Uděláte to zítra“ probodne mě pohledem.
„Zítra bude pozdě,“ začínám si v hlavně připravovat další výpovědi.
„To jste si to nemohli udělat dřív?“ Vyjede po mě.
„Zapomněli jsme na to,“ sklopím pohled na zem a o krok ucouvnu když vyjde z pokoje.
„Odvezu tě tam,“ pohodí si s klíči v ruce.
„To je dobrý…to nemusíš…spíš bude lepší, když pro mě pak přijedeš, za pár minut mi jede autobus,“ pokusím se o úsměv.
„No dobře… ale tohle si nezvykej, jasný?“ Zvýší tón hlasu. Jen přikývnu a co nejrychleji zmizím z domu.

Oddechnu si, když se vytratím z jeho dohledu a zamířím opačným směrem. Slíbila jsem Kubovi, že s ním půjdu ven pár dní před tátovou smrtí a až teď jsem byla konečně schopná si s někým vyjít. Dřív jsme spolu chodili ven docela často, ale poslední dobou jsme na sebe neměli čas. Cestou radši zavolám Kamile, aby mě před Danem kryla.
„Ahoj,“ špitne a obejme mě. Snažím se zahnat všechny slzy. Jsem tak ráda že ho konečně vidím, mám najednou obrovský pocit bezpečí. Tak moc bych mu chtěla všechno říct.
„Ahoj, promiň že mi tak dlouho trvalo, než jsem si na tebe dokázala udělat čas.“
„Nic se neděje,“ usměje se, „proč si nechtěla, abych pro tebe přijel? Vždycky jsem pro tebe přeci jezdil,“ povolí objetí a podívá se mi do očí.
„Já…,“ uhnu pohledem, „chtěla jsem..,“ vytáhnu z tašky krabici džusu, láhev vodky a pokusím se nahodit nevinný pohled.
„Ty alkoholiku,“ usměje se a začne přilívat vodku do jahodového džusu. Vůbec jsem jí ale nebrala pro něj. Byla to moje jediná záchrana, která mě poslední týden odnášela z Danova světa.

Konečně se začínáme dostávat do té správné nálady, když mi přijde zpráva od Kamily: volal tvůj bratr...chtěl tě k uchu, tak jsem řekla, že jsi na záchodě...vyhrožoval že přijede, zkus dorazit co nejdřív...
"Sakra," zabrblám.
"Děje se něco?"
"Budu muset jít," dopiju zbytek džusu.
"Já tě ale nikam nepustím," obejme mě pevně. Snažím se chovat normálně, ale začínám panikařit.
"Musím ještě za Kamilou, slíbila jsem že příjdu, je pozdě," pokusím se mu vymanit z objetí.
"Doprovodím tě," usměje se. Nenapadá mě jedinej smyslnej důvod jak se vymluvit a tak mu to povolím. Doufám, že to Dan s tím příjezdem nemyslel vážně, pro jistotu ale prodloužím krok.

Když dorazíme do Kamiliny ulice zpozoruju Danovo auto. Opírá se o něj a blbě se usmívá.
"Jdi pryč," procedím mezi zuby.
"Cože? Děje se něco?" Chce mě chytit za ruku - ucuknu.
"Můj brácha…on... neměl nás spolu vidět," vzdoruju strachu, nejradši bych někam utekla.
"Říkala jsi, že nemáš bratra," prohodí nechápavě.
"Taky že nemám," kousnu se do rtu a zastavím se těsně před Danem.
"Tak tohle je on jo?" Jsem rád že si s ním konečně můžu vyřídit účty," ušklíbne se na Kubu.
"Co? O čem to mluvíš. Je to kamarád. Pojeď domů prosím," natáhnu se pro kliku od auta, jen mě chytne za triko a stáhne k sobě.
"Co to sakra děláš?!" Snažím se vytrhnout - marně
"Nedovolím, aby ti někdo ubližoval! Rozumíš?" Chytne mě ještě pevněji. "Proč jí to sakra děláš?! Uklidňuje tě to snad nějak?" Křikne na Kubu.
"Cože? Já jí nic neudělal... jen jsme na sebe neměli čas," brání se.
"Nedostatek času způsobuje modřiny co?" Vyhrne mi tričko a poukáže na modřiny na zádech. "Už se k ní níkdy nepřiblížíš! Je ti to jasný?! Nikdy," strčí mě do auta. Už se ani nesnažím dostat se ven, jen si zacpu uši abych neslyšela všechen ten řev. Čekám že spustí i na mě jen co vleze do auta. On si je ale moc vědom toho, že to si teď dovolit nesmí. Mile se na mě usměje, naposled probodne Kubu pohledem a zmizí z jeho dohledu. Celou cestu dělá jako bych neexistovala, vesele si prozpěvuje. Když zajede do dvora vystoupím ještě dřív než zastaví a uteču do domu. Jakmile si uvědomím, že před ním nemá cenu utíkat, ani se zamykat zastavím se v kuchyni a se slzami v očích čekám co přijde.
„Už tě s ním víckrát neuvidím jasný?!“ Křičí přes celý dům. Neodpovím mu, nemám odvahu vydat ze sebe ani hlásku.
„No…jak myslíš. Máš poslední šanci, protože pak už to nebude možný, odnese to za tebe,“ usměje se spokojeně a zamíří nahoru. „Jooo… a udělej mi laskavě něco k jídlu, mám hlad.“