"Šťastná rodina" (6)

Celou cestu domů mlčel a spokojeně se usmíval. Kdyby se na nás teď někdo podíval, viděl by dva spokojené sourozence. Viděl by staršího bratra, který má radost z toho, že si veze z nemocnice domů svojí mladší sestřičku a těší se na to, jak jí bude opatrovat… to by bylo ale to poslední, co by se u nás doma mohlo odehrát…
„Prohrála si,“ prohlásí s úsměvem na rtech hned, co se za ním zabouchnout dveře.
„Co to zase plácáš?“ Vyjedu po něm. Už neřeším co mi udělá, nemám z něj strach. Jeho posledním tahem došel daleko za hranice „normálnosti“. Nic horšího už mi udělat nemůže.
„Hra skončila, projela jsi to,“ usměje se ještě víc a hodí do sebe panáka vodky, „mimochodem, tohle by jsi se ve svém věku neměla pít.“
„Nechápu o čem mluvíš,“ sáhnu po poloprázdné láhvi.
„O tom že dětem alkohol do ruky nepatří,“ vezme si ji násilím zpátky.
„To nemyslím,“ probodnu ho pohledem.
„Jo ty myslíš tu naší hru,“ znovu se zasměje.
„Já s tebou žádnou hru nehrála ty idiote!“ Otočím se a chci odejít k sobě.
„Tak to teda hrála,“ chytne mě za ramena, „jen škoda, že to za tebe odnesl ten tvůj kamarád…byl to docela pěknej kluk,“ mrkne na mě.
„Co to zatraceně plácáš!“ Podívám se mu nevěřícně do očí. Spokojenějšího jsem ho nikdy neviděla.
„Říkal jsem ti, ať se snažíš….Víš vůbec co se mohlo stát, kdyby to ve špitálu prasklo?“ Natáhne proti mně ruku, ale když se skrčím jen se znovu usměje.
„To jsi neudělal…řekni mi že si mu nic neudělal!“ Jen mlčí a směje se. „No tak slyšíš? Mluv se mnou!! Ne, tohle by jsi neudělal, nedokázal by jsi nikoho zabít. Tak řekni mi že jsi si to jen vymyslel!“ Z očí mi tečou slzy bezmoci. Párkrát do něj praštím, ale ani sebou nehne. Nedělá nic jinýho, než že se směje. To mě vytáčí ještě víc.
„Můžeš si za to sama, já ti na výběr dal. Povídej, jak se ti s tím životem bude žít?“ Chytne mi ruce a čeká až se uklidním. Asi už ho nebavilo nechat do sebe mlátit.
„Já jsem se snažila, dělala jsem všechno co jsi chtěl!“ Už se ani nesnažím s ním bojovat, nemám proti němu nejmenší šanci.
„Co si to tady nalháváš frajerko? Zlejt se do němoty a nechat se odvíst do nemocnice? To ti přijde fér?“ Přirazí mě ke stěně a trochu povolí stisk rukou.
„Neudělala jsem to schválně! Řekni mi že jsi mu nic neudělal,“ sklopím oči na podlahu.
„Tak pokud chceš abych ti lhal,“ zvedne mi dlaní hlavu a podívá se mi do očí, „pak jsem mu nic neudělal, spokojeně sedí doma.“ Můj další propad hysterii zbrzdí zvuk sirén.
„Ty jsi na mě zavolala poldy?“ Zařve a hrábne po kuchyňském noži.
„Cože? Kdy asi?“ Zakoktám.
Z venku je slyšet řev. Přijdu si jak v kriminálním filmu. Oknem vidím další přijíždějící policejní auta. Zvuk sirén se prolíná s pokyny policistů. Někdo tluče na dveře. Jediná jeho reakce je, že mě strne k sobě a dá nůž ke krku, už mě to ani nepřekvapuje, jen se hlasitě zasměju. „Ubožáku,“ zašeptám.
„Drž hubu! Všechno je to kvůli tobě!“ Rozletí se dveře. Jen mě k sobě přitlačí, začne vyšilovat a vyhrožovat. Všechno jde mimo mě, ani nevnímám co říkají, je mi to jedno. Jediné co cítím jsou kapky krve stékající dolů po krku. Pořádně začnu vnímat až když spatřím mezi dveřmi Romana. Zvedne se mi žaludek, mám chuť zabodnout mu ten nůž do srdce ještě víc než Danovi.
Snaží se ho zastavit, chvilku s ním něco řeší, pak ho v klidu nechají vejít.
„Pusť jí brácho, je konec,“ mrkne ne něj.
„Vypadni odsud sakra! To ty jsi je zavolal! Zrádče! Podívej se mu na ruce Ell. Vidíš ty popáleniny? To on ten dům zapálil!“ Snažím se ho nevnímat, z jeho hlasu slyším pláč, ruce se mu začínají klepat, objetí začíná polevovat.
„Ale notak… moc dobře víš, že ti tu nikdo nevěří. Sundej jí ten nůž z toho krku, tohle nemá cenu… Už jsi oddělal jednoho, stejně už tě dostanou.“ Usměje se na něj s nadějí.
„Lžeš“! Vyjekne a namíří nůž proti němu. Stmívá se mi před očima, nemám sílu se dál držet na nohou. Řev kolem pomalu ustává…