Všechno jednou končí

Pátek večer. Seděla jsem s přáteli před hospodou a užívala si plnými doušky života a radosti kolem. Obloha se začínala barvit do ruda zapadajícím sluncem, ale i přesto bylo stále teplo. Nikdy jsem nepochopila balíky, kteří v tuhle dobu sedí na zadku doma. Copak neví, o co přicházejí? Zřejmě ne, jinak by to na ulicích žilo až do rána.

Jednou takhle jsme s přítelem sehnali velkou skupinu lidí odevšad a ve velkém to rozjeli u fontány na náměstí v centru našeho malého ospalého městečka. Nebýt nějakého staříka, který na nás zavolal poldy kvůli rušení nočního klidu, propařili bychom celou noc. Takhle jsme se museli rozutéct už v půl třetí.

I přesto to byl úžasný zážitek! Můj přítel Erik mě tam požádal o ruku. Sice přišel s prstýnkem z hračkářství, ale co, komu na tom záleží. Prstýnek je pouze symbol. Ať je z plastu nebo ze zlata představuje to samé. Opravdovou lásku k druhému. A já souhlasila. Byl to můj nejšťastnější okamžik v životě.

To mi připomnělo, že můj snoubenec stále nepřišel. Volala jsem mu a poslala několik zpráv, ale stále neodpovídal. Začínala jsem mít o něj opravdu velkou starost. Ptala jsem se přátel kolem, ale nikdo nevěděl, kde by se mohl zdržet. Měla jsem ale pocit, že mi neříkají všechno. Věděli snad něco, co já ne? Byla jsem z toho ještě víc nervózní.

Zafoukal vítr a přinesl sebou povědomou vůni. Vůni Erika. Vím, že jsem ho nemohla doopravdy cítit, ale šestý smysl mi říkal, že je to on. Nikde jsem ho neviděla, tak jsem se zvedla a šla, kam mě nohy nesly. Postupně jsem zpomalovala, až jsem se zastavila úplně. Cítila jsem ho všude, ale nikde jsem ho neviděla.

Nalevo jsem uslyšela nějaké zašramocení. Byla tam uzoučká neosvětlená ulička a v ní dvě postavy. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jednou z těch postav je Erik, a že si s tou blondýnou rozhodně jen nepovídá. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Rozdávali si to ani ne pár metrů ode mě. Můj Erik s nějakou blonďatou courou…

Sesunula jsem se na zem, zády opřená o drsnou zeď. Srdce mi zběsile bušilo, hlava nebyla schopna zpracovat, co viděla. Bylo to, jako přenést se do nejhorší noční můry. Už jsem to nevydržela poslouchat. Trhaně jsem se zvedla a dala se na útěk. Chtěla jsem tomu utéct, opravdu moc. Ale to nešlo. Obrazy a zvuky se mi stále vracely. Nebylo úniku.

Po tvářích se mi kutálely slzy, z hrdla vycházelo kvílení, které snad ani nemohlo být moje. Proběhla jsem kolem svých překvapených přátel. Něco na mě křičeli, já je však neslyšela. Neslyšela jsem zhola nic, byl tu jen hukot uvnitř mé hlavy. Proběhla jsem jednou ulicí, vběhla do jiné. Zahnula jsem vpravo, vlevo. Minula jsem jenu křižovatku, druhou i třetí.

Nevnímala jsem, kudy běžím, chtěla jsem se jen dostat, co nejdál. Jako bych tomu snad mohla utéct. Zastavila jsem se, nemohla jsem popadnout dech. Jen okrajově jsem si uvědomovala, že jsem dorazila na náměstí s fontánou. U té mě Erik požádal o ruku… Zhroutila jsem se na schodech před ní, už jsem nemohla dál.

Ačkoli ještě nebylo příliš pozdě, už se začínalo šeřit a na ulicích už nebyl takřka nikdo. Kamarádky, která nejspíš běžela celou dobu za mnou, jsem si všimla, až když se mnou začala třást a křičet na mě, co se ksakru stalo. Řekla jsem ji, ať jde pryč. Chtěla jsem být sama. Odstrčila jsem ji od sebe a přitáhla jsem si kolena pod bradu. Snažila jsem se být menší až nejmenší.

Chvíli tam jen tak stála a zírala na mě, načež se zeptala na něco, čemu jsem nechtěla věřit. Zeptala se mě, jestli jsem to zjistila. Jestli jsem zjistila, že mě Erik podvádí. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Ona o tom věděla? A jak o tom mohla vědět, když já o tom neměla ani tušení?

Vstala jsem rychleji, než jsem považovala za možné. Strčila jsem do ní a začala na ni křičet, proč mi to neřekla, když už o tom věděla. Vždyť jsme přeci kamarádky, takové věci by neměly zůstávat v tajnosti. A přesto jsem se to musela dozvědět takhle. Tím nejhorším možným způsobem. Vidět to na vlastní oči.

Najednou ve mě všechen ten vztek a frustrace explodovaly a já do ní strčila moc velkou silou, takovou až jsem ji povalila na zem. Spadla na kříž, ruce rozhozené do stran. Z kabelky, kterou předtím držela v ruce, se vysypalo pár věcí. Přehnala jsem to, věděla jsem to, ale nepřipouštěla jsem si to. Bylo mi to jedno.

Podívala se na mne, jako bych byla úplně cizí. Bez jediného slova se zvedla, sebrala kabelku a odkráčela pryč. Chvíli jsem se dívala směrem, kterým odešla a znovu jsem přemýšlela, jak je možné, že se mi děje něco tak hrozného. V jednu chvíli si užívat krásného letního dne s hřejivým pocitem u srdce, který se snad ani nedá popsat, a v druhou chvíli nemít nic. Vzteky jsem nakopla jedinou věc, kterou tu kamarádka nechala, malou plastovou krabičku a znovu jsem se schoulila do klubíčka.

Zrovna jsem přemýšlela, jestli by mi pomohl alkohol alespoň na chvíli zapomenout, když jsem si vzpomněla, že kamarádka u sebe nosila prášky na spaní. A nosila je přesně v takové krabičce, do které jsem před chvílí kopla.

V šeru bylo špatně vidět, pouliční lampy ještě nesvítily, ale kamarádčina krabička byla naštěstí reflexně žlutá, takže jsem ji snadno našla. Jak jen jim to říkala? Bezesní mágové? Každopádně po nich měla noci bez snů a nočních můr. A přesně to jsem potřebovala. Žádné vzpomínky, žádná bolest, žádná vina.

I s prášky jsem se vrátila k fontáně. Jestli jsem si pamatovala dobře, tak jsme si tam s Erikem minulý týden schovali mezi trubky pod vodou lahev nějakého alkoholu. Doufala jsem, že tam ještě bude. Nikdy jsem neuměla spolknout prášek na sucho a vodou z fontány jsem je opravdu zapíjet nechtěla.

Sundala jsem si tenkou mikinu a ponořila paži pod vodu. Voda byla ledová, už po chvilce, co jsem měla ruku ve vodě, mi začaly tuhnout prsty. Nahmatala jsem dvě trubky, mezi kterými měla být schovaná skleněná lahev. Chvilku už to vypadalo, že tam nic není, když jsem najednou nahmatala hrdlo lahve.

Zatahala jsem za ni, ale nechtěla povolit. Byla tam pevně zaklíněná. Snažila jsem se ji lépe chytit, až jsem se takřka dotýkala obličejem hladiny vody. Tahala jsem za lahev tak intenzivně, až mi vody šplouchala do tváře a já málem zahučela po hlavě do fontány. Leknutím jsem odskočila od fontány… s lahví v ruce.

Zadívala jsem se do nebe. Ten, kdo si hraje s našimi životy, Bůh, Osud, kdokoli je tam nahoře, ze mě musel mít opravdu velkou legraci.

Sedla jsem si na zem a zády se opřela o chladnou kamennou zeď. Tichý hlásek mi říkal, že to, k čemu se chystám, je špatné, že bych to rozhodně neměla dělat, ale já ho neposlouchala. Už jsem byla rozhodnutá.

Z tabulky jsem vyloupla hned několik pilulek. Každou z nich jsem zapila velkým douškem z lahve. Když jsem spolkla poslední prášek, zavřela jsem oči a oddechla si. Zalil mě opojný pocit vítězství, i když jsem vlastně ničeho nedosáhla. Prášky mi poskytnou útěchu jen na jedinou noc. Pouze jedinou noc zapomenu na Erika a na to, co mi provedl.

Když se ulicí prohnal studený větřík, naskočila mi husí kůže a já si uvědomila, že spát na ulici asi není úplně dobrý nápad. Zvedla jsem se, ale rychle jsem si zase sedla, protože se mi zatočila hlava. Zatracený alkohol, asi byl silnější, než jsem myslela. Moc jsem ho totiž nevypila. Znovu jsem si stoupla, tentokrát pomaleji. Hlava se mi opět zamotala, ale už to nebylo tak hrozné. Vydala jsem se tedy na cestu domů.

Pouliční hodiny ukazovaly teprve půl deváté, ale už byla tma, jako za nejhlubší noci. Lampy osvětlovaly ulice žlutým světlem, a mě připadalo, jako by se v jejich záři ulice houpaly jako loďka na moři. Přišlo mi to celkem zábavné.

Ani jsem se nenadála a stála jsem na kraji lesoparku, skrz který jsem musela projít. Hlavní cesta skrz něj byla široká a osvětlená, navazovala na ní spousta jiných vyšlapaných cestiček a pěšinek. Já musela nejdřív po hlavní cestě, a pak odbočit na pěšinku vedoucí dubovým hájem. Měla jsem to tak blíž domů. Vyrazila jsem.

Cestu lemovaly vysoké topoly, jako její věrní ochránci střežící ji před vším zlým. Kéž bych taky takového měla. Vlastně jsem jednoho měla, věřila jsem, že mě ochrání a nakonec to byl právě on, kdo mi nejvíc ublížil. Stejně jako tady, až přijde velký vítr, polámané topoly se skácí na krásnou cestu a zničí ji. Život je tak pomíjivý.

Světlo lamp mě bodalo do očí, už jsem se nemohla dočkat, až sejdu z hlavní cesty. Zahnula jsem za lavičkou bez jednoho prkna a přeskočila strouhu, tedy pokusila jsem se ji přeskočit. Přišlo mi, jako by mi druhou stranu někdo posunul dál a já zahučela rovnou do potůčku dole. Zanadávala jsem a vyšplhala na druhou stranu. Nijak jsem to neřešila, bylo špatně vidět a od minule ji mohli rozšířit. Studená voda mě ale motivovala a já rychle vyrazila domů.

Pěšinka byla uzoučká a sem tam ji lemovaly keře. Bylo tam temněji, než jsem předpokládala, husté koruny stromů úplně zakrývaly nebe. Všimla jsem si, že se mezi stromy začíná objevovat mlha. A rychle houstla. Pospíchala jsem po cestě, která se kroutila víc, než jsem si pamatovala. Doufala jsem, že už nejsem příliš daleko. Navíc mě hrozně rozbolela hlava a žaludek jsem měla jako na vodě.

Najednou se po mě natáhly větve šípkového keře, kolem kterého jsem zrovna šla. Vyjekla jsem, uskočila a spala na zadek. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Keř po mě vztahoval větve jak chtivé ruce. Má ubohá mysl si země musela utahovat, protože tohle přeci nebylo možné. Ale skutečně se to dělo a já rozhodně nechtěla zjišťovat na vlastní kůži, jestli je to pravda nebo halucinace. Neohrabaně jsem se zvedla a dala se na útěk.

Jenže se nepohyboval jen ten jeden keř, hýbal se celý les. Každičký strom, keř, každá větvička i lístek se po mě natahovaly. Nechtěla jsem to vidět, tak jsem běžela se zavřenýma očima. Takže jsem kořen, který před mnou vyčníval za země, neviděla, zakopla o něj a skulila se mimo cestu.

Přišlo mi, že jsem se kutálela celou věčnost, nevěda, kde je nahoře a kde dole, až jsem nakonec spadla do nějakého potoka. Obličej jsem měla pod vodou, ale nemohla jsem se zvednout, neměla jsem na to sílu. Snažila jsem se, ale nešlo to. Potřebovala jsem se nadechnout, ale kolem byla jen samá voda. Začala mě obklopovat temnota, už jsem nebojovala, klidně jsem se tomu poddala.

Najednou mě někdo chytil kolem pasu a vytáhl z ledové vody. Vykašlávala jsem vodu z plic a lapala po vzduchu. Ten, kdo mě zachránil, muž v černém obleku, mě vzal do náruče a odnášel pryč od potoka, do bílé mlhy. Chtěla jsem mu poděkovat a zeptat se, kam mě to nese, proč nic neříká, ale při pohledu do jeho hlubokých temných očí jsem se zarazila. Bylo na nich, vlastně na něm celém, něco zvláštního, něco nelidského. Oči byly příliš černé, tvář příliš bílá, než aby to bylo normální.

Najednou jsem si všechno uvědomila.

On mě nezachránil. Nikdo mě nezachrání.

Byla jsem ztracena. Nadobro.

Přišla si pro mě Smrt.