Pozdní lítost

Tak tu jsme. Oba v tichém soumraku. Přál bych si, abys na mě křičela, nadávala mi,

mluvila se mnou. Cokoliv, kromě toho ticha...

Dobře si pamatuji celý ten zatracený půlrok. Byla si tu celou dobu. Tak blízko....vábivá....

povolná. Prostě jsem toho využil a zavezl tě na opuštěnou cestu a užil si s tebou,

přestože na mě doma čekala holka, kterou jsem miloval. Však se mi to také vymstilo.

Přítelkyně si vyjela moji konverzaci s tebou a poslala mě někam. Zasloužil jsem si to.

A vybil jsem si to na tobě. Kdybys nebyla zkušená, smyslná a já takovej debil,

nikdy by to nezašlo tak daleko. Možná protože jsem tě tolik předtím miloval, zůstala jsi

hluboko v mém srdci jako rána, co se nehojí. Jako bych podvědomě toužil tě mít pro sebe

aspoň takhle.

Týden jsem se mátožil. Vodnice, alkohol, kamarádi.....nálady nahoře a dole. Napsal jsem ti.

Ani nevím, jestli jsem se omluvil, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem tě pod sebou.

Chtivou a natěšenou, přesně takovou, abych ze sebe mohl ten smutek dostat.

Abych se srovnal a bojoval zas o NI. A tys tu byla. Stejná jako dřív.

Kde je teď tvůj úsměv? Kde jsou teď tvé poznámky? Tvůj sarkasmus, do kterého jsi dávala

všechny pravdy? Tolik lidí jsi kolem sebe měla, myslel jsem, že se jim svěřuješ.

Že tě podrží. Dokonce sis našla přítele, kterého jsi moc milovala. Měl jsem za to,

že jsi šťastná a pak najednou konec. Bylo divné, jak po rozchodu s ním málo ukazuješ

emoce. Vše sis nechávala pro sebe. Tichá a hrdá. Pomáhala jsi mi, ikdyž ses sama trápila.

"Bolí to, ale proč plakat nad ztrátou člověka, který nikdy nemiloval naoplátku" zněla

tvá odpověď, když jsi na tváři zachovávala klidný výraz. V očích se ti ale usídlil

hluboký smutek. Veškerý boj si vzdala...nakonec i život...

Plamen smuteční svíčky se mihotá ve větru. Nad jílovským hřbitovem voní podzimní les.

Jsi konečně doma, jak sis vždycky přála a mě zbyly jen slzy a smutek