"Šťastná rodina" (7)

Snad nikdy jsem nejela domů tolik vytočená. Poslední co teď moje rodina potřebuje je přijít o další peníze jen proto, že se moje chytrá, 15letá dcera otrávila alkoholem. Mohla jsem klidně čekat v deštivé Anglii na další klienty, takhle budu muset strávit doma týden, což znamená že právě přicházím o tisíce, které potřebujeme víc než kdy předtím. Chudák Daniel, určitě si bude vyčítat co se stalo, nikdy na ní neměl špatný vliv, vždy se jí snažil vést správným směrem. Kdo by ale uhlídal teenagera, který má problém s vnímáním autorit?
Potkávám už nejméně páté policejní auto, někde kolem se nejspíš stala nějaká zlá dopravní nehoda. To mi vážně ještě scházelo, čekat někde v koloně. K nám domů mi zbývá posledních pár bloků, nejspíš to nebylo tak hrozné, nebo se mi to podařilo objet. Horký pot mě polije hned, jakmile zabočím k nám do ulice. Zaparkovat musím už na jejím začátku, policejní auta a sanitka blokují pomalu celou její délku. Snažím se urovnat si všechny své myšlenky v hlavě. Napadají mě takové věci, které si ani nechci připustit. V duchu se modlím, aby u nás bylo vše v naprostém pořádku. Udělám prvních pár kroků směrem k našemu domu. Už z dálky poznávám Daniela, sedícího v policejním voze. Ke každému dalšímu kroku musím svoje tělo přemlouvat.
„Co se tady děje? Co děláte mému synovi?“ Ptám se hned prvního policisty, který mi přijde pod ruku.
„Zeptejte se šéfa, je uvnitř. Být vámi spíš se starám o stav Vaší dcery,“ podívá se na mě nevěřícně a nasedne do svého auta.
Když vejdu do domu mám pocit, že se složím na zem. Kolem Elis stojí několik lékařů jeden s ní bojuje a snaží se jí udržet ruce v klidu, druhý se jí snaží ošetřit ránu na krku.
„Vy jste její matka?“ Cuknu sebou. Jediné, co jsem dosud stihla zpozorovat byla má dcerka.
„Ano,“ zašeptám, „ co se tady proboha stalo?“
„Váš syn je obviněný z domácího násilí, „chvilku čeká, jestli jsem schopná to přijmout, ale když nějak nereaguji pokračuje, „ když jsme si pro něj přijeli, vzal si Vaší dceru jako rukojmí,“ podívá se na mě se soucitem.
„To není možné, Dan…on…nikdy by jí neublížil,“ tak moc se stydím, nikdy bych nevěřila tomu, co se tu stalo.
„Nebýt jeho kamaráda, nejspíš by se na to ani nepřišlo,“ poukázal na popáleného mladíka obklopeného policisty.
„Tak proč ho zatýkáte, když jí zachránil?“ Nevím na co se ptát dřív. Proč se ptám na někoho, jehož stav mě naprosto nezajímá? Na někoho, koho jsem nikdy v životě neviděla a i přes to, že Elis pomohl už ani vidět nechci? V hlavě se mi honí tolik otázek. Tak moc si přeji aby to byl jen zlý sen a já se probudila do krásného, slunečného rána. Nic takového se ale neděje.
„On,“ zadívá se do země, jakoby už nechtěl dál pokračovat, „přiznal se k jejímu znásilnění. Nejspíš se oba sjeli a bavili se,“ podívá se na mě se soucitem, „měla byste teď doprovodit Vaší dceru do nemocnice, bude Vás hodně potřebovat.“
Jen přikývnu. Snažím se nebrečet. Chci být silná, ale moje tělo jakoby chtělo tenhle boj na dobro vzdát. Zhluboka se nadechnu a vyrazím směrem k mé dceři. To co vidím, mě rychle zastaví. Doktoři už svou nynější práci nejspíš odvedli, Eliška si pevně objímá kolena, mírně se houpe, sem tam něco zašeptá, ale není jí rozumět. Vidět jí takhle mě dorazí, nedokážu udržet slzy na uzdě.
„Bude v pořádku, je v šoku. Za pár minut usne, pak jí převezeme do nemocnice,“ promluví ke mně vstřícně jeden z lékařů.
„Děkuji moc,“ špitnu a snažím se setřít slzy z tváře.
„Klidně plačte, je to pochopitelné,“ pokusí se o úsměv a začne si uklízet věci. Eliščino obětí pomalu oslabuje, nohy i ruce jí padají k zemi. Nějakou dobu ještě trvá, než podlehne a tvrdě usne.