"Šťastná rodina" (8)

Říkali, že se Eliščin stav rychle zlepší. Slibovali, že jí teplo domova přinese pocit bezpečí. Popravdě, teplo domova jsem ani nezkoušela, rovnou z nemocnice jsme odjeli na chatu.
Už je to 14 dní co jí pustili a ona stále nepromluvila ani slovo. Ani nešpitne, nekomunikuje. Nic jí nezajímá. Pokud slyší někde něco hlasitějšího, zacpává si uši. Za celou dobu jí neukápla jediná slza, nevím co si o tom myslet. Dvakrát do týdne za námi přijede jedna z jejích spolužaček. Doufala jsem, že ona by jí mohla pomoct, ale mýlila jsem se. Elis neprojevila jedinou známku radosti, ani smutku. Pořád se tváří stejně a pokud po ní někdo něco chce, obejme kolena a začne se mírně pohupovat. Je pravda, že už to nedělá tak často, ale to bude tím, že se všichni nejspíš přestáváme snažit. Všichni přestáváme doufat…
Je smutné pozorovat, jak se z vašeho blonďatého andílka během několika dní stane černovláska s tmavými nehty. Barvení nehtů se teď stalo jedinou její zálibou. Je schopná je nalakovat a odlakovat několikrát za den. Ze začátku se mi to zdálo dost depresivní, ale říkala jsem si, že všechno zlé je pro něco dobré. Naučila jsem se na ní dívat jako na televizi, je neuvěřitelné, jak moc si dokáže vyhrát s jedním nehtem. Ano, chápala bych to, kdyby na ně kreslila znaky, nebo tak něco, ale ona celý nehet nalakuje jednou barvou…
Pozoruji ji, jak se snaží v prázdné lahvičce na štěteček nanést ještě trochu tmavě modrého laku. Není u toho nějak naštvaná nebo smutná, neprojevuje žádné emoce. Jakmile zjistí, že další nehet už zůstane nenalakovaný položí lak v klidu na stůl a zadívá se na stěnu před sebou.
„Můžu ti dojet koupit nový, jestli chceš,“ prohodím po chvíli. Ani se nehne.. Nějakou dobu jen kouká před sebe, pak automaticky sáhne po papírku na stole, rychle chmátne po tužce a začne na papírek psát vzkaz.
„Chci si vybrat,“ čtu si potichu. Najedou jakoby se všechno otočilo k lepšímu, „dobře zlatíčko, můžeme jet hned jestli chceš,“ podívá se mím směrem, ale nedokáže se mi podívat do očí, jen nepatrně přikývne.
V autě chvilku bojuje s pásem, nejspíš jí vadí, když jí něco brání v pohybu. Nakonec ho vyroluje celý a drží si ho dostatečně daleko od těla. Neměla bych jí nechat si to takhle ulehčovat, ale pohled na její mizící modřiny na rukou mi stále připomínají, čím si prošla. Pokaždé mi připomenou, jak moc špatná matka jsem. Spokojeně se na ní usměju a vyrazím směrem k obchodnímu centru. Mám trochu strach z toho jak bude reagovat na lidi kolem sebe, začínám pochybovat o tom, jestli to byl vůbec dobrý nápad. Celou cestu dělá, jakoby byla v autě sama, nevěnuje mi jediný pohled. Trochu mě to znepokojuje, ale nejspíš už bych po ní chtěla trochu moc.
Odepne si pás rychlostí blesku téměř v momentě, kdy zmlkne motor. Pozoruji, jak se jí začínají klepat prsty, jak se je snaží držet v pěst a uklidnit se natolik, abych si ničeho nevšimla.
„Nemusíš tam chodit, jestli nechceš,“ kouknu na ní. Čekám na odpověď, ale pak mi dojde, že touhle cestou se nikam nedostaneme.
„Vážně tam chceš jít?“ Váhavě přikývne.
„Ale bude tam spousta lidí, to víš, že ano?“ Znovu přikývne, vezme za kliku a opatrně vystoupí z auta.
S hlavou zalomenou do země projde první patro. Nepotřebuje se dívat kolem sebe, ví přesně kam jít. Když konečně dojde ke stojanu s laky, sundá si sluneční brýle a začne vybírat ten správný odstín. Věděla jsem, že to nebude hned, ale že tu strávíme tak dlouho dobu jsem opravdu nečekala. Po několika dlouhých minutách dá do nákupního košíku dva laky téměř stejné barvy.
„Budou ti stačit?“ Prohlásím spokojeně. Znovu přikývne a nasadí si zpátky brýle bez toho, aby se rozhlédla.
Stejným tempem, jakým jsme se dostali sem dojdeme až k pokladnám. Spadne mi obrovský kámen ze srdce, když zjistím že u jedné z nich není tak hrozná fronta jako u předchozích. Zaujmeme místo hned za maminkou s malým děťátkem v kočárku. Eliška si opatrně stoupne přede mně a stále se snaží udržet pohled na zemi. Je na ní ale vidět, že jí to dělá větší a větší problém. Pípání scanneru a ruch kolem jí nakonec donutí zvednout oči a zkontrolovat situaci. Kmitá očima tam a zpátky, podle toho, kde se zrovna ozve hlasitější pípnutí. Uleví se mi, když konečně přijdeme na řadu. Paní před námi si odstaví kočárek kousek od pokladny a kontroluje účtenku. Elis sebou dvakrát za sebou trhne, když pokladní přejede laky scanem. Ve chvíli, kdy už si myslím že máme nejhorší za sebou se pustí do breku dítě v kočárku před námi. Střelím pohledem po Elišce, ale ta už klečí na zemi a snaží si zacpat uši. Všechny pohledy teď směřují k nám. Kdyby mohla, začne křičet, aby přehlučela všechen ten hluk kolem, ale ona nemůže. Rychle popadnu igelitku s laky a pokusím se jí zvednout. Nemám šanci s ní ani pohnout, zápasí se mnou. Maminka stojí pořád na stejném místě, ani se nesnaží utišit své dítě, civí na nás, nemá ani ponětí, že to celé způsobila ona.
„Můžete sakra s tím dítětem odjet?!“ Vyjedu po ní. Jen se po mě divně podívá a zamíří i s kočárem k východu. Eliška pomalu povoluje stisk, chce si obejmout kolena a začít se houpat. Rychle ji chytnu za ruku a vytáhnu ji na nohy.
“Půjdeme domu ano?“ Snažím se jí podívat do očí, ale uhýbá mi pohledem. Roztěkaně přikývne.