"Šťastná rodina" (9) - konečná

„Zlato… jsi v pohodě,“ promluvím do ticha. Hned co jsme přijeli zabrala místo u stolu a pokračuje ve svém lakovacím „rituálu“. Ani se nepohne. Nevím jestli jen dělá, že mě neslyší, nebo mě doopravdy nevnímá. Ruce se jí opět třesou, když už lak poněkolikáté skončí mimo nehet zakroutí nepříčetně hlavou a odloží ho stranou.
„Mrzí mě to, neměla jsem tě tam tahat,“ prohodím a se slzami v očích se pustím do přípravy večeře. Tak strašně mě to mrzí. Všechna ta práce, snaha… všechno je pryč, jsme zase na začátku.
Když se domem rozezvučí zvonek, škubnu sebou pro změnu já. Rychle střelím pohledem po Elišce, ale očividně to ani nepostřehla, dál kouká do stěny. Povzdechnu si a zamířím ke dveřím.
„Dobrý den, jsme tu kvůli výslechu Vaší dcery,“ vypadne z jednoho z mužů dřív než stačím cokoli říct.
„Moje dcera ale s nikým nemluví. Navíc by jí to nějak neprospělo, nemůžu jí teď nějak zatěžovat,“ podívám se na ně nevěřícně.
„Její ošetřující lékař ale říkal, že je schopná alespoň kývat hlavou, i to by nám dost pomohlo. Bez ní nemůžeme obžalovaného usvědčit.“ Prohodí klidným hlasem.
„A proč ho neusvědčí ten chlapec, co na něj tenkrát zavolal policii?!“ Zvýším trochu tón hlasu.
„Protože na Vaší dceru, jak oba dobře víme, šahal taky. Vážně to bez toho nejde, my dva za to nemůžeme.“ Pokusí se o úsměv.
„No dobře, ale pochybuji, že s Vámi bude komunikovat, pojďte dál,“ otevřu dveře dokořán a čekám, jak se s tímhle poperou.
Oba dva se zarazí hned jak jí najdou nehybně sedět u stolu, chvíli na ní jen zírají, ale pak si sednou proti ní.
„Ahoj, potřebujeme od tebe, abys nám pomohla objasnit pár věcí, pomůžeš nám?“ Promluví vlídným hlasem druhý muž, než který jednal se mnou. Eliška mu ale nevěnuje nejmenší pozornost, dál skrz ně kouká do stěny.
„Podívej se Elis, bez tebe ten případ nejde uzavřít…nevyhneme se tomu. Stačí když nám budeš přikyvovat, ano?“ Snaží se navázat oční kontakt, marně. Eliška pro jistotu zalomí pohled do stolu, znovu otevře lak a pokračuje ve své práci.
„Tak teď poslouhej zase mě,“ nevydrží druhý muž, „Měla jsi Kubu ráda viď? Daniel tě vydíral, chtěla jsi udělat všechno pro to, abys mu pomohla, nemám pravdu?!“ Zvýší nepatrně tón hlasu. Rozechvějí se jí ruce natolik, že rozlije lak po celém stole.
„Notak, čím rychleji to budeme mít za sebou tím líp pro tebe, tak pro toho kluka. Jemu můžeš přeci taky pomoct,“ nevím proč jí zrovna tohle tak vyburcovalo, ale vší silou si zaryje nehty do kůže a zvedne svůj pohled k mluvícímu muži. Nepatrně zakroutí hlavou. Ještě chvíli ho probodává pohledem, pak se natáhne pro papír a tužku a začne psát. Zvědavě ji nakukuji přes rameno, přeci jen není vše na začátku. Jemu už nepomůže nikdo. Přečtu si v duchu pro sebe. Její ruce se třesou ještě více než před chvílí, už se je ani nesnaží sepnout v pěst, protože sama ví, že je tam neudrží.
„Jak to myslíš?“ Prohodí muž tentokrát však o hodně klidněji. Není tady, už mu nemůžeme pomoct. Ryje tužkou do papíru. Tentokrát střelí muž pohledem na mě, ale jen pokrčím rameny. Po tom všem jsem se sobecky starala jen o zdraví svojí dcery, o Kubův případ jsem ani nezavadila.
„Kdo ti řekl, že už tu není? Tvůj bratr?“ Znovu se pokusí navázat oční kontakt. Chtěla kývnout, ale pak se zase pustila do psaní. Není to můj bratr! Protrhne ve slově bratr papír.
„Dobře, omlouvám se…takže ti to řekl Daniel?“ Roztěkaně přikývne.
„Skvěle, to mu taky moc nepomůže… kdy se to všechno začalo dít?“ Podívá se na ní chápavě.
Nevím. Vykresluje se s každým písmenkem.
„Musíš s náma spolupracovat, jinak to nepůjde Tak kdy to začalo?“
Když umřel táta. Probodne mužem znovu pohledem, všechna za zlost v ní probouzí neskutečnou sílu.
„Proč jsi to proboha nikomu neřekla?“ Zakroutí hlavou druhý z mužů. Na tuhle otázku bych jim odpověděla i já, tak trochu se mi zdá, že takový případ řeší poprvé. Kolik týraných žen se vůbec odváží něco takového říct. Kvůli mámě.., chtěla, abychom byli velká a šťastná rodina, píše s mírným úsměvem na tváři. Oba muži znovu střelí pohledem po mě. Do očí mi znovu vyhrknou slzy.
„Jak věděl tvůj bratr vůbec o Jakubovi?“ Pohlédne na mě se soucitem. Elis ho zuřivě spaluje pohledem a za větu: Není to můj bratr ještě přikreslí několik vykřičníků.
„Tohle nikam nevede,“ prohrábne si vlasy, „teď pojedete obě s námi,“ zvedne ke mně naposledy oči a odchází ke dveřím. Druhů muž ho otráveně následuje.
„Zvládneš to?“ Podívám se na ní a snažím se zahnat všechny slzy, které se mi proudem valí do očí. Ani nepípne, zvedne se od stolu a zamíří ven.
„Kam nás vůbec vezete?“ Nevím proč mě napadne zeptat se až teď.
„Uvidíte, myslím že to s problémem Vaší dcery dost pohne,“ usměje se na nás přes rameno.
Jedeme celkem dlouho, Eliška celou dobu zápasí s pásy, pořád má problém pustit si je k tělu. Po několik dalších dlouhých minutách zastavují u místní nemocnice. Jeden z mužů rychle vystoupí a otevře Elišce dveře.
„Neboj, nebude to nic špatného,“ pousměje se, když vidí její vystrašený výraz. Vyplašeně po mě koukne, jen mírně přikývnu. Zadívá se dolů na svoje třesoucí se ruce, zírá na ně tak dlouho, dokud se jí nepodaří sevřít prsty v pěst a udržet je tak.
Jdeme dlouho nemocniční chodbou, Eliška se s vyděšeným výrazem v očích otáčí za každým zvukem, stále zůstává v dostatečně bezpečné vzdálenosti od obou mužů. Na konci chodby stojí strážník, jeden z těch dvou s ním chvíli mluví a pak na nás mávne a naznačí, že můžeme vejít. V menším, né příliš útulném pokoji je jen jedna obsazená postel. Spí na ní mladík, který mi je povědomí a já jen nemůžu přijít odkud.
„Ježiši,“ zašeptá Eliška tak neuvěřitelně tiše. Koukám na ní s pusou otevřenou do kořán. Zdá se mi to, nebo právě promluvila? Stojí nalepená na vchodových dveřích, kolena se jí podlamují, oči má plné slz. Nechápavě koukám na ni, pak zase na podřimujícího chlapce v obvazech. A pak mi to konečně dojde. Jezdíval pro ní autem, chodili spolu ven… moc často o něm nemluvila, ale když už se k tomu dostala neřekla o něm nikdy špatné slovo. Vůbec mě nenapadlo, že v tom mohl být namočený taky, před těmi několika týdny mluvili o požáru, který Daniel úmyslně založil a o chlapci, který v něm zahynul. Proč mě nenapadlo spojit si s tím jeho jméno? Pane Bože! Byla jsem tak sobecká, jak se asi museli cítit jeho rodiče? Během všeho mého přemýšlení se Eliška pomalu přemístila. Drží Kubu křečovitě za ruku, po tváři jí stékají slzy.
„Mami,“ špitne tiše, aniž by od něj odvrátila zrak, „on žije,“ rozbrečí se. „On ho nezabil, já myslela….,“ nedokáže mluvit dál, sesune se na kolena, oběma rukama drží tu jeho.
„Ano zlato, to mi všichni,“ políbím jí do vlasů.
„Můžu za to já mami… leží tady kvůli mně! Kdybych poslechla co mi říkal…On za to přece nemohl!“ Propuká v hysterii.
„Eliško,“ povzdechnu si a pohladím jí po ramenou, „tohle přeci nemůžeš říkat… Nemůžeš za to co Dan udělal,“ cítím jak sebou škubne, když vyslovím jeho jméno. „Už je to za námi, už bude dobře,“ znovu jí políbím do vlasů, „nechám vás tady o samotě, chceš?“ Jen přikývne.
„Myslela jsem, že zahynul při tom požáru,“ špitnu když potichu vycouvám z pokoje.
„To jsme si nějakou dobu mysleli taky,“ podívá se na mě strážník s úsměvem, „ten hoch, co Daniela nahlásil ho z toho domu vytáhl a dovezl do nemocnice dřív, než tam vůbec stihli přijet hasiči.
„Proč jste nám to neřekli?“ Vyštěknu.
„Bylo to součástí vyšetřování. Potřebovali jsme Daniela držet v domnění, že se tak stalo. Nikdo z jeho blízkých nesměl vědět jak to doopravdy bylo,“ usměje se vlídně. Jen se ušklíbnu a skloním pohled k zemi.
„Nedáte si kafe?“ Usměje se. „Nemyslím si, že by z toho pokoje jen tak vyšla,“ míří k automatu dřív, než stihnu cokoliv říct. V tom všech náhlém tichu slyším Eliščin pláč, pronikající skrz dveře pokoje…