O slunci a slunečnici

Oknem do pokoje nesměle prokukovalo podzimní světlo, sem tam se pootevřeným oknem prolétl studený vánek. V kuchyni řvala pištící konvice se snahou přehlušit puštěný gramofon: „Tak jako slunečnice každý den otáčí se za sluncem...“. Unavené tóny doprovázelo prskání dřívek v krbu, zlatavé záclony se třepetaly ve vzduchu.
Spěchala zalít čajové lístky v buclatých hrncích, aby utišila to příšerné kvílení. Nestihla včas zabránit náhlému zesílení větru, který narazil do zdobeného květináče na okně. Posbírala střepy a pohřbila přelomené tělo květiny v odpadkovém koši.
Sama se cítila jako mrtvá květina. A stejně tak jako slunečnice následuje slunce, ona bezmezně milovala svého muže. Rád tančil. A nejraději tančil s ní. Tančili každou noc, létali po kuchyni, on ji vedl, ona klouzala a točila se. On plný vášně, ona slabá. U konce se ani jeden neuklonil, jeden druhého nepolíbil, on vždy jen odkráčel a nechal ji zlomenou na podlaze.
Zem zalil jeho stín, ona sklopila oči jako mrkací panenka. Celé město ho znalo jako pracovitého a vlídného člověka, který miluje svou rodinu. Každou neděli bral dcerku do cukrárny na zmrzlinový pohár nebo na hrnek horké čokolády s kremrolí.
„Co to je?“ zařval. Vědoma si své chyby jen kajícně hleděla do země. „Nic mi nepovíš, poklade?“ zeptal se. A pak ji vyzval k tanci. Její štíhlé tělo vždy dopadlo buďto na napřaženou ruku svého muže nebo na tvrdou zem. Odpotácel se pryč.
Už dávno zapomněla na to, jak se pláče. Snad v tom místě, odkud pramenily slzy, nezbyla již žádná voda. Přemítala nad tím, jak zněla slova písničky o slunečnici. Unaveně mumlala: „Tak jako slunečnice každý den...“ zavřela oči a představila si radostné chvíle s dcerou.
„Maminko?“ ozval se hlásek. „Dneska jdeme s tatínkem na zmrzlinu!“ volala nadšeně holčička a poskakovala kolem..
Všichni se rozplývali nad rodinkou klábosící nad horkými nápoji. Lidé v kavárně se na ně usmívali a záviděli jejich štěstí. Malá olizovala pěnu z čokoládových trubiček a spokojeně máchala nohama, aby všem ukázala krásné červené lakovky. Tatínek ji lehce štípl do nosu a všichni se pak hlasitě smáli.
Domů přišla jen matka s dcerou, takové chvíle měla nejraději, jen ony dvě. Dcerka se pohupovala do rytmu a česala svou porcelánovou panenku. Maminka pak holčičku odnesla do pokoje a zavrtala ji do vyhřátých peřin, společně s ní usnula v jedné posteli.
Rámus v předsíni jasně naznačoval, že víno teklo proudem. Otec narážel do stěn a vesele odhazoval boty. Zastavil se ve dveřích a sledoval svou rodinu zakalenýma očima. Zachtělo se mu tančit, strhl ženu na podlahu a několikrát ji udeřil do obličeje. Pak jí držel ruce a vášnivými polibky se z ní pokusil vycucnout poslední příznaky lásky. Malá křičela a vrhla se na tatínka, ten ji silou udeřil do hlavy.
Matka popadla svou dcerku do náruče a vší silou ji bránila. Tělíčko přitisknuté k matčiným ňadrům přidušeně pištělo, zarývalo nehtíky do jejích paží a kopalo. A v momentě, kdy poslední takty symfonie v otcově hlavě dohrály a tanec se chílil ke konci, drobné prstíky se naposledy zachvěly a stisk ručiček povolil.
Dny plynuly a v kavárně seděli jen dva. Vlídné úsměvy vystřídaly soucitné pohledy, jiní na manželský pár raději ani nevzhlédli. Všichni si špitali: „Jaká strašná nehoda! Takovou krásnou holčičku měli lidé nešťastní!“
A tak se spolu stále vraceli do svého prosluněného domu, občas tančili, občas se milovali. A přicházel další a další den, kdy se slunečnice otáčela za sluncem…