Poslední výdech.

Mám chuť si vytrhat vlasy.
Mám chuť to dělat právě teď, protože jinak asi zešílím.
Nikdy jsem ještě necítila takovou bolest. Je to jako by do vás zapichovali miliony nožů ve stejnou chvíli a vy se prostě nemůžete odtáhnout, nemůžete se bránit.
Mám šátek kolem úst, abych nemohla křičet. Ale myslí, že mu to nějak pomůže? Budu i tak křičet a zkoušet se odsud dostat, protože tohle místo nenávidím stejně jako jeho. Nejraději bych mu vypálila ty jeho odporně krásný oči a utekla bych. Už by mě nikdy nikdo nenašel. Zůstala bych někde samotná.
Z mých myšlenek mě vytrhne až další rána na předloktí. Byla tak dlouhá a hluboká. A moje krev. Byla všude. Byla na podlaze. Na zdi. Na mém oblečení. Na něm.
Nenávidí mě. Vidím mu to na očích, ale zároveň je tam něco, čemu tak docela nerozumím. Chci se ho ptát na otázky. Chci se ho zeptat na všechno. Proč mi to dělá? Proč mě? Nejsem jediná v tomhle světě.
Nahne se nade mě. Skoro nedýchám. Chci utéct, ale nikam nemůžu. Koukáme si navzájem do očí a bojím se toho, co za chvíli přijde. Místo toho, ale aby mi zaryl nůž hluboko do krku mě pohladí po tváři. Je to jemný dotyk. Možná bych si to nechala líbit celý den, večer, věčnost. Místo toho se ale pokusím o výkřik.
Chci aby mě někdo našel, aby mě vysvobodil.
Hned mě umlčí. Další řeznou ranou. Tentokrát na mém hrudníku.
Bolí to víc, než ta předchozí, ale méně, než ta další. Zkouším se odpoutat odsud, ale nejde to.
Začne se mě dotýkat ve vlasech. Proplétá si v nich prsty, jako by to byla voda. Jako by mu moje prameny přetékaly přes prsty. Myslím, že je fascinován mou barvou i mou délkou.
Přitáhne si nůž blíž. Už nechci další bolest, už nemůžu dál. Zavřu oči. Ovšem to co udělá, bolí víc, než jakákoli řezná rána.
Uřízne mi kus mých vlasů až u ramene! Až u ramene. Chce se mi brečet. A neudržím slzy už víc. Ukazuji tím svou slabost. Ukazuji mu, že mě to bolí víc, než si může myslet. Ukazuji mu, že i já jsem lidská. To on je tady ten netvor, kterému by se měl vzít život. Ne já. On.
Nevím, co dál zamýšlí s mými vlasy, jen vím, že je chci zpátky. Mám sice ještě druhou polovinu mých vlasů, jen.. Chybí mi tam ta půlka.
Mám chuť řvát. Řvát na celý svět, aby to věděl každý. Každý a úplně všude, co se tu se mnou děje. Aby mi konečně někdo pomohl, prosím.
Dál se mi zahledí do oči a nůž spočine na mé noze. Děsím se dalšího řezu, který provede. Nechci už víc. On to ví, proto to dělá dál a dál. Líbí se mu pohled na něčí utrpení. Zvlášť na moje.
A tak to udělá. Zaryje mi nůž do stehna a kouká se do mých očí, ve kterých je všechna bolest světa. Vidí, jak se mi zorničky rozšířily a rychle zase zúžily. Vidí, jak se mi napjaly všechny svaly v obličeji.
Jede nožem po mém stehně dolů. Níž a níž.. Copak nestačí toho utrpení? Chci zakřičet, aby přestal, chci si s ním vyměnit role a teď být ta, která může někomu činit bolest.
Už jsem ztratila hodně krve. Těžce se mi dýchá a jsem unavená. Nejraději bych usnula a probudila se v mém pokojíku, kde by mi nehrozilo žádné nebezpečí. Ale i kdyby to byl jen sen. Pamatovala bych si ty jeho na půl vražedný, na půl milující krásný oči.
Vyjde ze mě něco jako vzlyk. A ještě větší hrůza, když vidím, že mi nožem míří přímo na srdce. Začnu se zmítat třikrát více než dřív. Snažím se ječet, jenže to ani nejde. Jen koukám do jeho očí a neverbálně ho prosím, ať toho nechá. Ať dál nepokračuje. Ale myslím, že ho nepřesvědčím, už proto, kdo jsem.
Napřáhne ruku.
Počítám sekundy, než se to stane. Napočítala jsem možná do pěti? Nevím, jen vím, že ta tupá bolest, která se mi dostavila na hrudi byla nesnesitelná. Nemohla jsem dýchat. I když jsem strašně moc chtěla. Chtěla jsem říct poslední slovo.
Mám se zase probudit? Ne, neudělám to. Nepoužiji svoji sílu na to, abych se uzdravila. Už bych nevydržela znovu tu bolest. Ale chtěla bych vidět výraz v jeho očích, jak se zatváří, až se probudím úplně zdravá a silná.
Nikdo by si neměl zahrávat s lesními vílami….