Chiramovi

Byl den před Štědrým dnem a venku zuřila sněhová vánice. Caol a Silas Chiramovi seděli na gauči před televizí a koukali na jednu z těch pohádek. Silas svojí ženu objímal a přitom nezapomínal hladit břicho, které bylo na Caol nejvýraznější. Silasova žena čekala porod každým dnem. Že měl přijít tak brzy nečekal nikdo.. ne den před Štědrým dnem, který moc Štědrý nebyl ve všech směrech.
– – –
O PÁR LET POZDĚJI
„Caol.. zlato.. nepůjdeš se mnou na ten večírek? Nemůžu tam jít sám.. bez své ženy.“ promluvil na svojí ženu Silas, když naproti ní klečel již upravený v černém obleku. Caol seděla v křesle s nohama u sebe a koukala do prázdna. Jako každý den. Již pátým rokem. Nepřítomně na Silase koukla a sotva viditelně zavrtěla hlavou „Potřebuji tě tam, miláčku. Bude tam spoustu lidí.. sám tam zešílím.“ prosil dál. Zkoušel Caol přemlouvat už pár dnů, ale vždy se dočkal jen nevýrazného kroucení hlavy a prázdných pohledů. Věděl proč tomu tak je.
Před pěti lety to začalo. Začalo to porodem jejich mrtvého syna, kterého nemohli ani pohřbít. Měli zařízené komplet všechno, ale po tomto oznámení se na postýlku, skříně a všechny hračky snášel prach, který nikdo neuklízel.
Silas to vzdal. „Dobře, lásko. Nebudu tě nutit. Až budeš připravena.. společnost tě ráda uvidí.. takovou jaká jsi byla.“ dokončí, když se zvedne. Ještě se k ní skloní, aby jí políbil do vlasů.. jenže ani na tenhle podmět Caol nereaguje a jen dál nečinně sedí v křesle i potom co její manžel odejde.
…
O PÁR DNÍ POZDĚJI
„Dante.. v pěti letech já uměl střílet ze samostřílu, držet samopal a sbalit každou v okolí pět kilometrů!“ řekl malému chlapci na cvičišti svalnatý, starší muž. Klučík se na něj podíval se slzami v očích, když držel Mosin Nagant, který byl větší než on sám.
„Ale já se to nikdy nenaučím. Nemám na to.“ zafňukal.
„To říkají všichni a pak nám líbají nohy za tu kondičku, kterou díky nám mají. Tak nebreč Dante a zkus se trefit znovu do tý figuríny.“ lehce mu stiskl rameno a malý Dante tentokrát odhodlanější než kdy dřív zasáhl srdce.
…
O 16 LET POZDĚJI
„Dante.. vychoval jsem tě jako vlastního, ale teprve teď se ukáže jak dobře jsem tě vychoval.“ začal s řečí ten samý muž jaký Danteho vychoval v tvrdého bojovníka, skvělého střelce a což Dante ještě nevěděl.. vynikajícího milovníka. „Dostali jsme od našeho nejhlavnějšího úkol.. máme zajmout tyhle lidi..“ s těmi slovy podat Dantemu přeložený papírek, který byl ještě zalepený. „Ještě ho neroztrhávej.. nech si to až budeš odcházet. Jsou to lidé, kteří mají úroveň, mají moc, bohatství a slávu. Jsem si jistý, že jsi o nich slyšel, ale to neznamená, že jsou nepřemožitelní. Za těch dvacet let jejich moc stoupla neuvěřitelnou rychlostí.“ odmlčel se na chvíli, aby také popadl dech. Dante jo nepřerušoval. Zažil za posledních pár let spoustu utrpení, když milostivého pána přerušil. „Než odejdeš.. dám ti složku o tom manželském páru.“ s těmi slovy vstal a přešel k vysoké skříně s mnoha policemi a vyskládaný složkami všech tloušťek a barev. Chvíli se v tom zmatku přehraboval až nakonec našel jednu červenou s tlustým bílým příjmením. Přešel a podal jí Dantemu. „Dante to co ti teď ukážu se ti nemusí líbit, ale věř, že ti to ukazuji s nejčistším svědomím.“ rozvážně podá Dantemu složku. Ten ji od něj převezme a nekouká do ní. „Jistě. Koukni na to v klidu až odejdeš.“ přikývne. „Musíš je sem přivést. My se pak postaráme o zbytek.. vlastně mě napadá, že bys to mohl být ty kdo je zabije. Kolt ti nedělá problém ovládat a M16 jakoby byla srostlá s tvou rukou. Přečti si složku, jméno a pak mi dej vědět. Budu čekat na tvou odpověď a budu souhlasit s jakýkoliv rozhodnutím, které řádně probereš.“ i Dante poznal, že milostpán skončil a teď je čas na případné otázky.
„A bude tam i to kde se nachází, když se rozhodnu splnit váš úkol? Popřípadě.. kdo se mnou půjde nebo půjde místo mě?“
„Dante Autarii.. tohle budeme probírat až v konečném rozhodnutí.“ pousměje se na něj a očima zamíří ke dveřím. Dantemu tím dává najevo, že je čas odejít. Ten kývne a vstane.
„Máte na to dva dny.“ dodá, když mladý pán odchází ze dveří. Ve dveřích se koukne přes rameno. Bez jakýchkoliv dalších řečí odejde.
– – –
Dante si procházel skoro celé dva dny. Byl v ní tak ponořený, že ignoroval úplně všechny. A teprve tehdy, když dočetl poslední řádek, který byl o něm byl naplno rozhodnutý
„Beru to! Přivedu vám Chiramovi. Přivedu vám moje rodiče.“ řekl hned ve dveřích milostpánovi. Tomu se zachmuřená tvář roztáhla v širokém úsměvu.
„Myslel jsem si to Dante a proto jsem si připravil odpovědi na tvé otázky.“ pokýval významné hlavou a pustil ho dovnitř. Oba se posadili.. každý na jinou stranu stolu.
„Takže první otázka..“ nestačil doříct a vedoucího ho přerušil.
„Neboj Dante.. já si ty otázky pamatuji.“ s pousmáním si poklepal na spánek a pokračoval. „Na první otázku jsi si zodpověděl sám přečtením té složky. Další otázka.. jelikož jsi přijmul někoho ti přidělím já. Bude přesně za dva týdny večírek s nedalekém městečku. Chiramovi tam nesmí chybět. Odhodíš vojenské kalhoty a obyčejné triko a nahodíš oblek!“ pousmál se. Dante sklopil zmateně pohled. Otvíral pusu s tím, že se chtěl na něco zeptat, ale pro jistotu si to nechá na konec velitelovi řeči. „Dále budeš potřebovat nějakou ženu k sobě. Vyberu ti jí. A kdybys odmítl vybral bych nějakou ženu a k ní přihodil tebe. Nevyhnul by ses tomu. Otázky?“
„Měl bych jí.. proč si nemůžu vybrat tu ženu sám?“
„Protože.. to musí být někdo na stejné úrovni jako ty, i když je to těžké vybíraní.. jedna taková tu je. Aranie Shin.“ jméno dodal s větší pýchou než by mělo být třeba. „Je to moje vnučka. Sice není tak dobrá jako ty, ale k tvé úrovni se rychle blíží. Budeš rád, že ji máš po svém boku až se něco semele. Další.“ pobídl ho muž za stolem.
„Kde seženu oblek?“
„Ještě před večírkem sem přijede krejčí. Nejlepší ve svém oboru. Na vás nebudeme šetřit obzvlášť, když nám přivede do pár hodin oba manželé.“ znovu se pousmál. „Pokud je to všechno..“ kývl ke dveřím a Dante s kývnutím na pozdrav odešel. Byl opravdu zvědavý na tuhle misi, ale na koho byl nejzvědavější byla Aranie.
…
Dante se Aranií ještě nikdy nesetkal, neznal jí, nikdy ho neoslovila jako většina žen na cvičišti. Zdálo se mu jakoby se schovávala nebo se mu vyhýbala. Doufal, že při návštěvě krejčího se s ní uvidí. Zaťukal na dveře kde se skladovali zbraně a kde momentálně byla cedule KLEPAT!. Otevřel postarší chlápek s velkými kulatými brýlemi, obnošenými kalhoty, košili a vestou. Byl skoro bez vlasů, ale usmíval se na Danteho.
„Vy musíte být pan Autarii.“ řekl tak jakoby čekal, že přijde. Zatáhl ho za loket dovnitř aniž by čekal na odpověď a ještě než vešel se rozhlédl po okolí jestli ho nikdo nesledoval. Pak se otočil na Danteho. Ten byl uchvácen něčím jiným. Na vystouplém místě stála rusovlasá žena. Na sobě měla černé korzetové časy. Vzadu měli šněrování. Byli do půli stehem a nařasené do čtyř sukní. Když ji viděl v zrcadle šaty neměli ramínka, kterých si přes závoj rudých vlasů dlouhých skoro k zadku nevšiml. Nalevo byla černá květina a u dekoltu krajka. Aranie se na něj otočila.
„Vy budete Dante co? V roli mého snoubence na jeden den.“ promluví na něj a muž kývne.
„Ano..“ ještě než stačil něco říct krejčí ho strčil za oponu a dal mu patery kalhoty, košile a saka.
„Mimochodem.. tohle není hotové. Ještě budu mít černé silonky a rudé boty.“ zavolá směrem na oponu. Dante neodpovídá, ale když po pár dlouhých minutách zkoušení všech kalhot, košil a sak vyšel z pod opony.. proměnil se skoro před očima. „No tedy pane Autarii.. Vy jste se změnil k nepoznání. Potkávat vás dvacet let v jednom a tom samým a teď tohle.. jsem ohromena.“ pousměje se na něj. Rudé vlasy si přehodí na rameno a zadívá se znovu do zrcadla. „Jsou dokonalé. Vezmu si je, pane..“ zarazí se, když se stolička divoce zakymácí. „Sakra.“ zavolá ještě než se zlomí jedna noha od stoličky a nebýt pohotové reakce Danteho Aranie by skončila na zemi. Chytne ji do náruče a Aranie úlevně vydechne. Koukne na svého záchrance.
„Páni.. děkuji pane Autarii. Zachránil jste mi život.“ Dante jí nespouští z očí. „Už mě můžete dát na zem. Myslím, že chůzi ještě zvládnu.“ mluví pořád mile. Dante jí i když neochotně postaví. Dojde za plachtu, kde se převlékne a vrátí šaty na úpravu krejčímu. „Tak se uvidíme za dva dny pane Autarii.“ pousměje se na něj, když odchází v bílém triku a vojenských kalhotách z budovy. Dantemu se tahle rusovlasá dračice líbila.. a věděl, že ji potká. Tentokrát to bude jeho snoubenka Aranie Shin.
…
DEN VEČÍRKU
„Dámy a pánové.. chtěla bych vám představit dokonalý pár, který i přes všechny neduhy a strasti je dnes tady a chtěl by zahájit Nadační večírek pro opuštěné děti. Výtěžek půjde do tří námi vybraných dětských domovů. Přispívat libovolnými částkami můžete u tří stolů, která jsou po vaší levici. Nyní, ale.. prosím potlesk pro Caol a Silase Chiramovi.“ dokončila žena na pódiu řeč a vedle ní se objevil pár. Žena měla na sobě fialové dlouhé šaty, které jí splývali podél těla. Muž měl klasický oblek s fialovou kravatou. Vypadali jako ze škatulky. Caol přistoupila k mikrofonu a odkašlala si.
„Dobrý večer dámy a pánové. Touto chvíli bych chtěla zahájit Nadační večírek pro opuštěné děti. Je to už dvacet jedna let co jsme s mým manželem přišli o našeho jediného syna, který zemřel při porodu. Kvůli tomu jsme založili tento fond. Není pojmenovaný po nikom z nás, protože by to bylo sobecký. Je to fond pro všechny děti, aby měli aspoň nějakou naději mít rodiče. Za každý dolar budou rádi. Děkuji i za svého manžela Silase. Nebojte se přispět.“ zakončí i Caol svou řeč a zavěsila se do Silase. Společně sešli schody k hostům a začali s nimi diskutovat o čemkoli.
Mezitím kdy Caol mluvila došli Dante a Aranie na večírek. Oba vypadali neskutečně. Aranie na sobě měla ony šaty, které si zkoušela a k tomu černé punčochy a rudé boty na větším podpatku. I přesto byl Dante o pár centimetrů větší než rusovláska. Dantemu přidali ještě černou kravatu, aby se to hodilo k jeho „snoubence“. Došli někam doprostřed parketu, aby si vyslechli řeč paní Chiramové.
„To je tvoje matka?“ zeptá se potichu Danteho. Ten na ní koukne a lehce kývne bez toho, aby promluvil. Caol právě v tu chvíli dokončila svůj proslov. Aranie se odtrhla od Danteho a přešla k Silasovi a začala si s ním povídat.. Dante ani nepostřehl o čem. Aby nebyl jak pěst na oko přešel ke skupince, která byla kolem Caol. Debatovali o jistém trendu ve východní Evropě. Nezapojoval se do hovoru jen se smál, když se smáli ostatní a pokyvoval, když pokyvovali ostatní.
…
„Pane a paní Chiramovi.. prosím.. chtěla bych vám představit svého snoubence.“ řekla Aranie, když přišla zpátky s Dantem k páru. Oba se na ně usmáli. „Tohle je Dante. Dante Autarii.“ ten Silasovi podá ruku s úsměvem a stiskne.
„Pevný stisk. Tak to má být Dante.“ dal si ruce do kapes kalhot. Caol pozvedl jemně ruku a náznakem jí políbí. Caol si lehce nadzvedne šaty a ukloní se.
„Myslíte, že byste s námi mohli jít ven na chvíli? Z tohohle zmatku?“ zeptala se jich trochu nervózně. Caol na Silase zamračeně koukla, ale ten jen pokrčil rameny. „Potřebuji si s vámi promluvit o.. o.. našem dítěti. Jsme ještě mladí na dítě. Mysleli jsme, že byste nám mohli poradit.“ trochu se zakoktala, ale Chiramovi zhruba pochopili co chtěli říct.
„Dobře. Myslím, že hosté to bez nás na chvíli vydrží.“ pousmál se na svojí ženu Silas.
„Dobrá tedy. Tak půjdeme ne?“ střídavě kouká z Danteho na Aranii a nazpátek. Aranie s Dantem se vydali ke dveřím. Caol a Silas za nimi. Dante jim otevřel dveře a oba vyšli, pak Aranie a nakonec Dante.
…
„Dante, Aranie.. musím vám říct, že jste odvedli.. skvělou, skoro až dokonalou práci.“ chválil si je velitel, když viděl za mřížemi Caol. Úsměv se mu rozšířil, když viděl v druhé Silase. „A netrvalo to ani den.“ nekončil s chválou. Dante stál s rukama v kapsách kalhot a lehce kýval hlavou. Aranie měla hlavu skloněnou a raději se nekoukala na mříže, aby nepropukla třeba v hysterii. „Můžete jít..“ pokynul ke dveřím. Oba bez jediného slova odešli a zanechali Caol a Silase Chiramovi osudu horší než smrt, která jak doufali, že jim bude splněna co nejdříve.