"Domů"

Text:
Jdu ztemněle prázdnou ulicí a kolem mě šeptají šedivé stěny řadových domků. Někde tam za nimi jsou lidé, pečlivě schováni za zataženými záclonami oken. Nikdo se nechce dívat na tu špínu venku, zato já bych tu mileráda zůstala, jen kdybych nemusela dovnitř. Tedy, ne "tam" dovnitř. Kamkoli jinam bych teď šla ráda.
Zastavím se před jedním z domů, ničím se nelišícím od všech ostatních, alespoň ne zvenčí. Pro mě je to symbol. Místo plné vzpomínek i myšlenek na přítomnost, co drtí mé poslední zbytky naděje a víry v lidskou dobrotu a upřímnost. Odraz obrazu, který jsem kdybi namalovala na téma rodina. Je to jen odraz, přesně opačný než skutečnost.
Roztřesenou ruku nořím do kapsy a vytahuji klíče. Dávám si načas, oddaluji ten okamžik co se jen dá, přestože vím, že přijde. Už brzo. Odemykám, vcházím dovnitř a dveře za sebou zapomenu zavřít, mé myšlenky putují nahoru a já se vydávám za nimi - do třetího patra. Jméno na zvonku mi něco připomíná. Myslím, že jsem ho psala na vrchní okraj nějakého papíru, snad pololetního testu ze zeměpisu. Škola - v tuto chvíli tak nedosažitelně daleko. Na jméně nezáleží.
Normální člověk by se v tenhle moment nejspíš zhluboka nadechl a vešel dovnitř, ale já nedýchám. Ani teď, stejně jako už několik let předtím. Čas běží moc rychle, nestíhám ho dohánět a ani nechci.
Sunu klíč do zámku a pomalu otáčím. Dveře se otevřely a já vcházím dovnitř. Zvládla jsem to, zas, jako zatím každý den předtím. Nejtěžší úkol dne - vrátit se zase zpátky domů, odkud ráno odcházím - mám opět za sebou. Spolu s tím, jak překračuji práh dveří, začínám odpočítávat čas, za jaký ho opět překročím, tentokrát v přesně opačném směru a s přesně opačnými pocity.