Jednou v jedné místnosti

Místnost, stěny obloženy kachličkami až po strop. Stejně tak podlaha. Uměle bílé světlo ze zářivek dělá tohle chladné místo ještě sterilnějším. V místnosti jen stůl a židle. U stolu dívka, či žena v bílé skoro nemocniční košili. Jen sedí a její pomněnkově modré oči hledí na černé železné dveře, jediná možná cesta dovnitř a ven. Žádná okna, žádné světlíky.

Kruhy pod očima, černo černé vlasy rozpuštěné a rozcuchané. Popraskané rty. Modřiny po celém těle. Ruce ledabyle obvázané fáčkem opřené o stůl. Celá se třese jako poslední list na opadaném stromě v podzimním větříku. Jen bzučení zářivek dodává jediný zvuk tomuto místu.

Dveře se pomalu, za zvuku vrzajících pantů, otevírají. Vstupuje muž. Mladý. Velmi mladý, pravděpodobně ještě mladší než ona. V černé košili, s brašnou přes rameno. Tiše vklouzne do místnosti a zavře dveře. Přistoupí blíže ke stolu a prohlédne si ji. Mají barvu oceli, jeho oči. Jsou tak chladné, vlastně se dokonale hodí do reality tohoto místa. Položí brašnu a podívá se do těch jejích, pomněnkových.

„Ahoj, jsem tvůj kat.“ řekne tak strojově, jako by kontroloval lístky v tramvaji.
Její rty se roztřesou ještě víc, vlastně se ještě víc roztřese celá.
„Kat?“ jen zašeptá, jako by mu nerozuměla, i když rozuměla dokonale.
„Ano“ řekne tiše nově příchozí.
„Takže, tohle je konec?“
„Ano“
„A to jsi sám, kde je nějaká stráž, nějaký dohled, nebo prostě někdo?“ zašeptá, jakoby mu to stále nevěřila.
„Čekají venku. Jestli chceš, zavolám je. Myslel jsem, že oceníš trochu soukromí. Přece jenom poprava je docela intimní záležitost. Neprožíváš ji každý den, ne?“ jeho hlas jako by získal na lidskosti, najednou nebyl tak úředně nezaujatý.
„To nemůžeš, neodsoudili mě. Nebyl soud.“ křičí, její křik rezonuje v každé spáře této místnosti.
„Ale odsoudili. Oni ti to neřekli, co? Teď to víš.“ odpovídá klidně, křiku si nevšímaje.
„To je nespravedlivé“ její tón se mění v nářek smíchaný se strachem.
„No spravedlnost je dneska nedostatková, ale nic s tím neudělám ani já, ani ty, promiň.“

Zvedá brašnu a pokládá ji na stůl. Zip se pomalu otevírá. Chvíli v ní hledá a vytahuje dva svázané provazy. Ukáže jí je.
„Modrý, nebo červený?“ ptá se s neuvěřitelnou lhostejností.
Ona mlčí. Chvíli jen nevěřícně zírá, stále nedokáže vstřebat tuto situaci. Vybírá červený.
Popravčí schovává druhý provaz zpět do brašny. Měří si ji zkušeným okem a odhaduje délku. Poté začne vázat smyčku. Pomalu, jako by ji tím výjevem mučil.
Nedokáže ze smyčky, která se rodí v jeho rukou spustit oči. Slzy si nacházejí cestu ven z jejich očí.

Hotová oprátka leží na stole. Těžce vydechne, podívá se na ni a teprve teď si všimne modřin, ran a obvázaných rukou.
„Byli tu a ptali se, že?“ ptá se jí jakoby soucitně.
Ona jen lehce přikývne. „Byli. A všechno, všechno jim bylo dovoleno.“
„Mohla bys prosím vstát z té židle, budu ji potřebovat.“
Vstává. On si stoupne na židli a přiváže oprátku ke skobě na stropě.
„Dal sem ti delší lano, mělo by to být rychlé.“ říká utěšujícím hlasem.
„Děkuji.“ Odpovídá mu. Vlastně je to nejupřímnější poděkování v jejím životě.

„Každému dávám patnáct minut. Patnáct minut na přemýšlení o samotě. Někdo se smíří, jiný lituje. Každý tu chvíli nějak využije. Takže teď odejdu a za chvíli se vrátím. Bude to nejkratších patnáct minut, které jsi kdy zažila.“ zvedá se a odchází.

„Počkej, mohl bys tu zůstat? Nechci být sama. Prosím“ její slova ho překvapují, i když to nedává znát. Jen přikývne a vrátí se k ní. Ona stojí u oprátky. Slzy jí stékají po tváři.
„Bojím se. Strašně se bojím.“ vzlyká.
Cukne se bolestí, když se dotýká její obvázané ruky. Ale pak ho obejme.
„Skoro všichni se bojí. Někdo má strach z toho co bude potom. Jiný z toho, že přijde do pekla.“ objímá ji a jeho oči jako by ztratili část ocelového chladu.
Ona s hlavou na jeho rameni pláče. Slzy mu máčí košili.

„Je čas, musíš jít.“ odtahuje se od ní. „Zavolám strážné“ řekne a otočí se ke dveřím. „Ne, počkej. Musí tady být? Nemůžeš, nemůžeš to udělat sám?“ žádá ho mezi vzlyky.
„Můžu, ale zvládneš to? Stoupneš si na tu židli dobrovolně?“ ptá se jí se skrytým překvapením.
Ona přikývne. Sváže ji ruce za zády.
Posledních pár kroků v životě.
Stojí na židli, oprátku kolem krku. Třese se mnohem více než předtím.
Hladí ji po rameni a říká, že všechno zlé bude brzo pryč. Že to bude jen krátký okamžik. Že nic neucítí.
Kopne do židle.

Lhal jí.
Špatně to vypočítal, přecenil její váhu.
Nebyl to okamžik, jak sliboval. Nezlomilo jí to vaz.
Je moc lehká.
Tohle bude na dlouho.
„Promiň, krásná černovlásko…..“