Smutek

                  Pomalu vcházím do prázdného domu, zcela znaven po tak dlouhém dni. Usedám jako už mnohokrát ke své oblíbené sklence. Při prvním pohledu na její dno vidím zástup lidí, jenž se přišli rozloučit s mou mámou.

                    Slyším ta slova útěchy, dokonce od lidí od kterých bych to nikdy nečekal.

                     Život bývá zvláštní. Má matka byla panovačná ženská, hádavá, uštěpačná.

                     Přec se s ní přišla rozloučit celá naše vesnice. Mámo, kéž bys to viděla! Mužská část osazenstva vyjmula ze skříní své zaprášené obleky. Ženy vyhledaly nejlepší kousky ze svého šatníku v tmavé barvě. Všechny báby ze vsi ti přišly vzdát holt. Poplakaly a smutně konstatovaly, která asi tak bude zanedlouho na řadě. Na tvé přání jsem ti objednal i faráře.

Měl krásný proslov. O tom, jak teď už budeš šťastná ! Nakonec ti muzikanti zahráli tu tvou nejoblíbenější. Poté jsme se odebrali do hospůdky, do míst kam se většina zúčastněných těšila možná od samého začátku.

                     A teď tu sedím sám doma, jen se sklenkou v ruce. A ty si klidně umřeš. Ty, které jsem obětoval celý svůj život. Ty, která mne svou opičí láskou odtrhla od všech radostí života.

                      Tak si úplně klidně odejdeš, snít ten věčný sen!

                       Já jsem však byl mrtvým o mnoho dříve než ty!

                       Bylas to ty, kdo mě zabil. A já byl tím, kdo se zabít nechal, aniž bych se bránil.

Ano, dal jsem ti slib, po tátově náhlém skonu. Já přísahal, zcela dobrovolně, že s tebou zůstanu. Zároveň jsem chtěl tolik žít! Ty jako má matka si to neviděla, necítila. Byl jsem hlupák. Zřejmě jím zůstanu i nadále. Už nemám sílu, na to všechno. Je už příliš pozdě.

Až jednou umřu doopravdy, tak mě zřejmě rozpráší po louce.

                      Dnes ráno jsem čekal na zázrak. Ten se však nekonal. Nedostavili se ti, kteří mi chybí nejvíce. Má bývalá žena s mým jediným synem. Ano matko, čekal jsem na ně. Doufal. Věřil. ….....Nedorazili však.

Proč taky? Rozloučit se s ženou, která je nikdy nepovažovala za vlastní. Ty, které jsem já hlupák nechal odejít ze svého života. Měl jsem jít s nimi, ale cožpak to bylo vůbec možné?

Promarnil jsem celý svůj život svou nerozhodností. Strachem o tebe.

Tolikrát jsem byl rozhodnutý odejít. Tys mne tolikrát přesvědčila, abych zůstal. Mělas své osvědčené praktiky, které na mě platily. Citové vydírání. Hysterii. Výčitky. Umírání.

A pak si jednoho krásného dne klidně umřeš, bez varování. Bez rozloučení. Co teď bude se mnou? Zůstanu sám zatrpklý, starý chlap, kterému zbyla jen ta sklenka, s níž každý večer sní o lepším životě. Můj celý život je jedním velkým neuskutečněným snem.

                         “Odpočívej v pokoji”......mámo!