Ironie života

Narozeninová oslava mého jubilea se chýlí ke konci, vyprovázím poslední hosty pomalým krokem ke dveřím. Loučím se s nimi.Ještě, že mám přátele, uvažuji v duchu, jinak bych v tento vyjímečný den zůstala sama jen se svým pejskem.Usedám do křesla s kávou a s krabicí plnou fotek. Přehrabuji se v nich už roky, jsou to mé vzpomínky na život, který byl jen utrpením.Zaznamenala jsem jen tři světlé okamžiky, těmi jsou mé děti.

Můj život za nic nestál. Kdybych ho mohla vzít a narvat ho do krabice od bot a navždy zabouchnout víko popelnice. A zapomenout. Jenže tak jednoduchý ten život není.Stále i po letech mi vyplouvají zpátky na mysl, ty nezodpovězené otázky. Nejvíce mne trápí, proč mé vlastní děti na mne zanevřely. Neznají mě. Nechtějí znát už roky. Ony se už nepamatují na tu zlou dobu, kdy jejich otec nás všechny terorizoval svým tyranským chováním, že by měly všichni tak krátkou paměť? Kdepak! Vím proč tomu tak je. Z táty tečou peníze, vykoupil si své špatné svědomí. A já přesto všechno své děti miluji a věřím, že jednou snad pochopí a najdou zase ke mě cestu.

Kéž bych tak mohla vrátit čas!

Vrátit vše zpátky, neprovdat se za chlapa, od kterého mě všichni odrazovali.Jako kdyby snad všichni věděli něco víc anebo jsem jen já nic vidět nechtěla? Neměla jsem tolika času ho nějak blíže poznat. Zbouchnul mě pár dní poté co se vrátil domů z vojny. Pak narychlo svatba….. s outěžkem..

"Kde máš navařeno"? zvolal jeden večer vrátivší se právě ze šichty. Nezajímalo ho nic, žádné výmluvy. Ani zmínka, že dcera má zánět středního ucha a celý den proplakala. Dostala jsem výtku, po každé třetí následoval výprask páskem. Na holou!! Našlapovala jsem kolem něj po špičkách, poslouchala jeho více než kdysi své rodiče. Byla jsem jeho velkým dítětem, jeho hračkou k naplnění chtíče, jeho služkou, jeho fackovacím panákem. Stala jsem se matkou jeho tří potomků. Za ta léta mi vzal všechnu důstojnost. Byla jsem jako loutka, jeho loutka.

Loutka se srdcem člověka.Tolik jsem vše chtěla změnit, odejít pryč, ale kam se třemi dětmi? Chyběla mi za ta léta odvaha a sebevědomí. Moji blízcí měli na očích klapky a v uších špunty. Byla jsem sama. S tyranem. Ale byly tady mé děti. Mé milované děti, kvůli nim jsem nacházela stále sílu i když to bylo jen přežívání, cesta odnikud nikam. Dodávaly mi odvahu bojovat dál s nepřízní osudu.
Jednou za dva týdny jsem mohla v neděli odpoledne navštívit své rodiče. Měla jsem vycházky, po obědě až do osmi hodin do večera. Poté, následné telefonické ověření mé návštěvy. Přesně na minuty vypočítané cesty z práce. Běda když byla fronta v sámošce!!

Léta plynula a on začal fyzicky trestat i děti. Za každou hovadinu.Vždy se našel důvod, sundat pásek z věšáku. Bránila jsem je vlastním tělem. Jednou to ale přehnal.Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne! Zmlátil mne tak, až jsem skončila v bezvědomí. Až lékaři rozpoznali, že tahle zranění nejsou způsobena pádem ze schodů. Udala jsem ho a podala žádost o rozvod. Byla to taková má největší výhra v životě.

Dokázala jsem nemožné !!

Kdybych však tenkrát jen tušila za jakou cenu.

Po nějakém čase se objevil ve dveřích. V rukou pugét a nešetřil omluvami. Chtěl se vídat s dětmi a já svolila. Po čase byl pro naše děti bohem. Snažil se jim vynahradit ta ztracená léta. Pomalu, pomaloučku si je kupoval, až si je koupil. Mě tohle všechno uteklo. Já si užívala života, ten ztracený čas jsem věnovala kamarádkám a občas nočním podnikům. Chtěla jsem konečně už taky žít!! Děti pomalu dospívaly a to pouto, kterým jsme bývali kdysi spjati, se nevědomky vytratilo neznámo kam.

Křivdila bych svým dětem, kdybych tvrdila, že mne vůbec neznají. Když se potkáme náhodou někde, tak se pozdravíme a uctivě se optáme jeden druhého jak se máme. Popřejeme si zdraví a štěstí k narozeninám, k Novému roku. Dokážeme se na sebe i usmát. Jen se nedokážeme domluvit, obejmout se, vysvětlit si a odpustit.

Trápí mne, že znám své vnučky jen z fotek na sociální síti...