Začátek konce, nebo konec začátku?

Nedělní odpoledne. Pro většinu lidí nejpohodovější část týdne. A já? Paradoxně hledám v mobilu textový editor, kterému svěřím své myšlenky, obavy, přání, touhy? Ten, který mě vyslechne bez toho, aby mu mé pocity připadaly zbytečné a nebude znát žádné odpovědi, jen trpělivě a snad trochu monotónně vytrpí klapání prstů a zvuky dopadajících slz. Marně se snažím vzpomenout, kdy to všechno začalo. Začátek, jako naději něčeho nového a snad lepšího, než co jsme měli kdy dřív, si pamatuji jako by to snad bylo měsíc zpátky, ne rok a půl. Ta naivní naděje, srovnatelná s pocitem patnáctileté dívky, která právě poznala svou první lásku, mi vydržela celkem dlouho. Ano, trvalo hodně dlouho, než jsem došla až do této neděle, do této chvíle, kdy už se ztrácím v tom, co má vlastně ještě smysl, a co už je dávno ztracené. Za ten čas, který mi teď připadá jako věčnost, jsem se naučila spoustu věcí. Naučila jsem se, že pokud člověk miluje, přestává řešit věci, které jsou pro ostatní nepředstavitelné a naopak, trápí ho věci, které ostatní považují za malichernosti. Ve své zamilovanosti jsem se naučila překonávat překážky, které sebou vztah na dálku s člověkem na vozíku přináší. Zažili jsme toho spolu tolik, že do konce života budu mít na co vzpomínat. Bylo krásné sledovat přeměnu, která se v Tobě děla, od smutného kluka na vozíku, který sám nezvládne téměř nic a veškeré seběvědomí, kterého měl na rozdávání se vzdal jedním skokem do vody, až po veselého a znovu života si užívajícího chlapa, pro kterého má (měl) život zase na chvíli smysl. Bohužel, kolik sil Tobě přibývalo, tolik mě jich začalo scházet. Vždy jsem trochu sil nabrala, ale během chvíle byly v nedohlednu. Energie na to, udržovat vztah na dálku s někým, kdo si rád užívá, nebere vše vážně a hlavně mnohdy nedocení balíček lásky, něhy a svým způsobem obětování se, bez jakéhokoliv vyřčeného "ale", se po čase vyčerpala a přišlo to, co jsme ani jeden nechtěl. První výčitky, hádky, špatné nálady. Ano, to se stává ve všech vtazích, ve vztazích na dálku obzvlášť. Oba jsme se tím uklidňovali, vždy se bouřka přehnala a s tím přišla opět další naděje a energie na to, jít dál. Houpačka pokračovala, krásné zážitky se střídaly s dalšími konflikty, nedostatkem soukromí, nedostatkem času jeden na druhého, rozdílnými názory dvou stejných povah. V době, kdy jsme sami nevěděli, jestli nebude lepší vše vzdát a jít každý dál svou cestou, přišlo nejtěžší rozhodnutí. Nabídka práce, stěhování, společný život? Neromýšlela jsem ani minutu, připomínajíc si hluboko v srdci opět ten pocit čerstvě zamilované patnáctileté dívky s novou nadějí na lepší život. Odpočítávali jsme dobu, po kterou budeme ještě každý zvlášť a krátili ji spoustou krásných zážitků, kořeněných výměnami názorů našich dvou skvělých povah. Přišel den D, Vánoce, stěhování, nostalgie nad další uzavřenou kapitolou mého a tvého života a radost nad snad novou a lepší story života společného. První týden spolu, to byla pohádka, porozumění, veškerá pomoc bez výčitek, asistence na jedničku, společné probouzení, společné usínání, nic nám nechybělo. Následovaly náročné dny v nové práci, v novém prostředí, v nové rodině. Nějaký čas jsme vše zvládali, ale energie je opět pryč, ani jeden z nás neví proč, ani jeden z nás neví, co dělat jinak, co víc udělat proto, aby to fungovalo tak, jak má. Jsme na rozcestí, jedna cesta vede ke konci, druhá snad k začátku. Kam se teď dál? Je to konec toho dlouhého začátku, nebo je to začátek konce vztahu, které se tvářil jako by měl vydržet vše?