Cesta vlakem

Dnešní jízda vlakem zvedla krevní tlak i mě.Vlakem jezdím celkem pravidelně a ty tam jsou doby, kdy to byl pro mě ojedinělý zážitek. No, nějak se do té práce dostat musím. Většinou si čtu a koutkem oka pozoruji dění kolem sebe. „Hurá, dostala jsem práci!“ křičí nadšením mladá dívčina do mobilu ( no, vidíš to, v tvém věku jsem tak z práce nejásala . Práci měl každý). O kus dál pláče starší paní a vypráví svojí spolusedící, jak jí z té práce právě vyhodili. Vyhodili jí ze dne na den a vůbec je nezajímalo, že tam tolik let pracovala a má ještě několik let do důchodu. Mladý muž s notebookem na klíně je zřejmě profesor na vysoký, protože ten si jenom vzdychne : „ Tak na to, že jsou na vysoký, tak se divím, že prolezli základkou.“ Realita všedního dn

A to jsem krátce předtím měla pohovor s jednou maminkou o tom, jak jsou dnešní mezilidské vztahy špatné a jak moc nám záleží na výchově našich dětí. V tomhle směru jsem dost pesimistická, protože moje starší dcera nedávno prolezla jednou základkou dnešní doby a děkuji Bohu, že se dostala na gympl. Tam jsou ještě normální.

Chtě, nechtě, stala jsem se obětí sporu. Mám prostě jiný přístup k dětem i ke zvířatům, a co jsem slyšela, se mi moc nelíbilo.  Byly tam dvě děti a mezi sebou měli tašku, ze které vykukovala hlava psa. Byly celkem klidné a v ruce měly tablety. Jejich matka byla lehce podrážděná, a každou chvilku vykřikovala : „Hlídejte toho psa! To je hrůza, zase nás kousne.“

Za chvilku se ozvalo : „Okamžitě si zklidněte ty děti a přestaňte týrat toho psa. A vůbec, přestaňte tady řvát. Nikdo na vás není zvědavý.“ Nutno podotknout, že pes byl v klidu v tašce. Ale je fakt, že ve vlaku se neřve, natož na děti a na psa.

Ale to byla voda na její mlýn. „Já si tady budu řvát, jak chci. Co je vám do mých dětí a do mého psa. Vychovávejte si svoje!“

Atmosféra ve vagónu zhoustla. Do hádky se nikdo nezapojil a všichni klopili oči, jakože tam nejsou. Taky bych se nejradši ztratila. Bylo mi líto dětí, ale ty se tvářily, že se jich to netýká. Asi byly na podobné scény zvyklé.

Podrážděná matka najednou vstala a naklonila se nad paní, která jí napomenula. V jednu chvíli to vypadalo, že dojde k fyzickému útoku, „naštěstí“ se to omezilo jenom na verbální. „ Co si to na mě dovolujete! Já jsem dospělá ženská a nenechám na sebe řvát! To kdyby tady byl táta, ten by vám dal!“

Paní to nevydržela a odešla. Radši. Kdo zůstal jako oběť nesprávné výchovy a agresivních útoků, byly děti a pes. Při jejím odchodu matka podotkla : „ To byla blbá ženská. Pamatujte děti, pes se musí vychovávat. Až přijdeme domů a počůrá se, tak ho zmlátíme.“

„Ano, maminko, zmlátíme.“

Způsob její výchovy dále komentovala: „ Ano, děti, musíme ho mlátit. Jinak by nám počůral celý byt.“

Chlapeček se chtěl zavděčit a znovu si získat matčinu přízeň: „To bychom byli jako čuníci, že jo.“

„To víte, děti, štěně se musí vychovávat. Bez výchovy to nejde. To by nám jinak počůral celý byt a kousal by nás. Budeme ho mlátit od začátku.“

Chtělo se mi brečet a bylo mi líto dětí i psa.