Snacha

„Maminko, pochopte, už se o vás nemůžeme starat“, říká snacha.

Stařenka nechápe, je jí to líto. I přes vysoký věk, je ještě soběstačná.
A, že párkrát upadne, když nejsou doma, to se přece občas může stát.

„Tam se budete mít lépe, uvidíte, budete si mít s kým povídat, postarají se o vás.“
„Buďte přece rozumná“, švitoří dál milým hlasem, posadí se vedle na postel, hladí jí ruce, usmívá se.

„Potvora jedna“, myslí si v duchu tchyně.


Dokud se Pepík neoženil, bylo vše v pořádku. Dlouhé roky byl sám, než potkal Evu. Vetřela se k nim rychle, začala vymýšlet různé úpravy domu, rozhodovat o všem, rozkazovat. Vodit si kamarádky, pořádat různé večírky. Nebrala ohledy na nikoho.

Jednou večer zaslechla hovor v kuchyni.
„ Podívej se Pepo, bylo by dobrý, aby se ten barák přepsal na tebe. Musíš s ní o tom promluvit.“
„Evo, vždyť víš, že nám ho slíbila.“
„ Slíbila, neslíbila, dokud to nebude černé na bílém, tak nemáš nic, to si uvědom. Pokud umře, aniž by to přepsala, budeš muset vyplatit Anču.“
„Tak já s ní promluvím.“
**


Kočka se líně protáhne v pelíšku, poté skočí do peřin.
Uvelebí se jako pokaždé na polštář, nechá se hladit, spokojeně vrní.

Stařenka lítostivým hlasem promlouvá ke zvířeti, k jedinému posluchači.

„Tak to vidíš, holka, už se mě zbavili, dnes jsem tu naposledy. Barák mají přepsaný, už může bába umřít. Chtěla jsem dožít doma, mezi svými blízkými, namísto toho skončím v domově důchodců, snacha mi to zařídila. Doufala jsem, že Anička si mě vezme k sobě, ale mají malý byt. Slíbila mi, že za mnou bude jezdit. Ach jo. Tolik se mi odsud nechce, je to jako by mi rvali srdce z těla. Bude se mi stýskat.“

**


„Tak maminko, máte už vše sbaleno?“ zní ráno celým domem protivný hlas snachy.

„Už jdu“, zní odpověď. Očima se rozloučí s celým svým pokojem, s věcmi, které ji dlouhé roky obklopovaly. Pohladí věrnou kamarádku Mínu, s těžkým srdcem odchází.

Naposledy zavře dveře, naposledy projde brankou. Naposledy se ohlédne na rodný dům.

Ví, že se už nikdy nevrátí.