Ležím

Noc mi poskytuje bezpečí. Ležím a hlavou se mi honí vzpomínky. Vzpomínky na první polibek. Je to již celá věčnost, a přece to není tak dávno. Bylo nám šestnáct, byla vlahá teplá letní noc. No, vlastně spíš už nad ránem. Oba v alkoholovém opojení po vesnické veselici. Oba tak jiní, a přesto jsme si vždy perfektně rozuměli. Ale já byl srab, co nikdy nenašel odvahu jí něco říct… Dneska odvahu mít budu, musím.

Všude ticho, které rozráží jen kapky deště. Moje roklinka mi poskytuje bezpečí. Ležím a hlavou se mi honí vzpomínky. Vzpomínky na letní párty a kamarády. Vzpomínky na alkohol a všeobecné veselí. Vzpomínky na ostudu s tím vším spojenou. Ostudu, které se dnes již musím smát. Tomu už nikdy nevymaluji pozvracenou stěnu, těm již nikdy neopravím rozbité schody a zábradlí, té již nikdy nenapravím pokažený večer či noc. Je spousta věcí, které se daly udělat jinak. Ale na „kdyby“ se nehraje. Nelituji ničeho. Nemůžu. Nechci… Když už nic jiného, tak to většinou byla alespoň sranda.

Déšť zcela rozmáčel mou roklinku. Většinu těla mám pokrytou blátem. To mi poskytuje bezpečí. Ležím a hlavou se mi honí vzpomínky. Vzpomínky na babiččinu pečenou kachnu s domácím zelím a houskovými knedlíky. Cítím tu vůni. Tu fantastickou chuť mám přímo na jazyku. Nejedl jsem již několik dní, čistou vodu jsem taktéž neměl již mnoho hodin, ale to vůbec nevadí. Ta myšlenka mě sytí sama o sobě. Ten blažený pocit plného žaludku, mastnoty kolem úst a zapíjení toho zázraku chlazeným pivem!

Začíná svítat. Slyším je přicházet. Moje rozdrcené nohy mi však neumožňují se pohnout z místa. Naštěstí to vůbec nebolí, nic necítím. Převalím se na břicho a vložím poslední náboj do zbraně. Můj poslední náboj, poslední věc, která mi poskytuje bezpečí. Blíží se. Hodně rychle. Zamířím a vystřelím. Zásah! Otočím se na záda a pozoruji úžasný východ slunce. Ležím a hlavou se mi honí vzpomínky…