Troska

Vracím se domů z večerní procházky, každý další krok přidávám s velkým úsilím, jsem vyčerpaná. Musím povečeřet, abych nabrala sílu. Při pohledu na krajíček suchého chleba se mi dělá zle, dostanu do sebe zas jenom vodu. Vím, je to špatné.

**


„Pavlo ty jsi zase přibrala,“ tohle konstatování mě provázelo na každém kroku zhruba před třemi roky, ať z úst mých blízkých či známých.
„Musíte zhubnout!“ znělo tak často při návštěvách v ordinacích.
„Podívej se, jak vypadáš! Jen kyneš a kyneš!“

Bývala jsem však spokojenou, sžila jsem se se svou váhou i když přiznávám, že jsem už byla narostlá do takových rozměrů, kdy jsem na sebe nic nesehnala. V oblečení jsem si připadala jak neforemný strašák. Otýkaly mi nohy, každý pohyb i sebemenší byl mi překážkou. Taková banalita jako zavázání tkaniček byl nadlidský výkon. Manžel vždy tvrdil, jak je to pěkné, když je ženu za co uchopit.
Pak byl náhle pryč...
Jiná by se hroutila, nejedla, trápila se. Já naopak jedla dvakrát tolik. Slzavé údolí utápěla v nadměrném jídle.
Poté nastal osudový zlom, kdy jsem musela na rodičovskou schůzku do školy. Syn na mě čekal před školou, dofuněla jsem k němu, udělujíc pokyny, aby na mě počkal. Viděla jsem jeho spolužáky, spolužačky jak se na mě dívají opovržlivě. Rodiče těch žáčků se nechovali o nic lépe, jelikož jsem zabrala celou lavici i se dvěma židličkami, seděla jsem v koutě osamocená. Pohledy, které ke mně byly vrženy od přítomných, potutelný úsměv učitelky, kdy ke mně promlouvala o známkách mé ratolesti, ty pocity byly tak zničující.
Poslední kapkou bylo sdělení syna, kdy mi bez servítků řekl: „ Stydím se za tebe, mami.“
**

Celou noc jsem proplakala, bolelo to ze všeho nejvíc. Rozhodla jsem se už něco dělat. Ráno začalo prohlížením internetu o různých dietách.
S obrovskou nechutí byla vytažena ze skříně váha, odvážné hupnutí na ní, provázeno bušením srdce na jakém čísle se zastaví. Byl to nářez, skoro stotřicet kilo živé váhy.
Bylo mi z toho zle, vzpomenuvší si na svých šedesát před svatbou, před patnácti lety.
V tu chvíli bylo rozhodnuto, shodit alespoň třicet kilo.
Míň jíst, víc se hýbat. Začátky byly kruté, žaludek zvyklý přijímat potravu téměř nepřetržitě se bouřil. Nohy zvyklé být celé dny v klidu, také nesklízely nadšení z pohybu. Musela jsem překonat, tu palčivou bolest při chůzi, kdy mě bodalo a pálilo v lýtkách. Plíce se bránily pojmout tolik kyslíku najednou, zadýchávala jsem se. Nevzdávala jsem se, za čas spadlo pár kil dolů a pohyb se stal pro mne nezbytnou součástí života.
Při prvním nákupu menšího oblečení mi výrazně stouplo sebevědomí.
Navštívila jsem po dlouhé době kadeřnici, dlouze se prohlížejíc v zrcadle nad novým účesem, neskrývajíc pocit radosti.
Někdo jiný by se nad tím ani nepozastavil, pro mě to však bylo malým vítězstvím. Porazila jsem prvních dvacet kilo.
Za rok se mi podařilo zhubnout neuvěřitelných čtyřicet.
**
Na další rok jsem si naplánovala dalších dvacet. Jenže už to nešlo tak rychle jako předtím. Nevědomky jsem si neustále snižovala porce, zapomínala jsem jíst.
Lékařka se vztyčeným prstem upozorňovala, že všeho moc škodí. Loučila jsem se s úsměvem na rtech se slovy: „Žádné strachy, mám vše pod kontrolou.“
Když se však váha po dvou měsících snížila jen o mizerné kilo, bylo mi do pláče. Vyškrtala jsem z jídelníčku maso a přílohy. Prodloužila obvyklou trasu o dva kilometry. Další měsíc byla tři kilíčka dole, opět jsem si mnula ruce, jásajíc jak jsem šikovnou.
Po dalším půl roce, při osmdesátce jsem málem od radosti spadla z váhy. Neradovala jsem se dlouho, přítel kamarádky pronesl nejapný žertík o tom, že mám přesnou váhu jatečního prasete.
V té době už jsem pociťovala značnou únavu, přesto jsem bojovala dál. Nevšímala jsem si propadlých očí, vrásčitého obličeje, kostnatých rukou. Nevnímala jsem okolí upozorňující, ať neblbnu.
Blbla jsem pořád dál, jedno ráno jsem nebyla schopná vstát z postele, z důvodu točící se hlavy, bušení srdce, celkové únavy. Byla jsem slabá jako moucha.
Skončila jsem v nemocnici, se sdělením lékaře o tom, že mám zpřeházené hodnoty v těle, což znamená začátek kolabujícího metabolismu.
Vzhledem k mému hubnutí, varovný signál k anorexii.
Anorektička, slovo nad kterým jsem se musela usmát, vzpomenuvší si na váhu před necelými dvěma lety.
Po pár týdnech mě dali jakž takž dohromady, nařídili pravidelné kontroly váhy u obvoďačky, poukázali na to, jak je důležité jíst pestrou stravu, nikoliv jen krajíček suchého chleba zapíjený vodou z kohoutku.
Přibrala jsem pět kilo. Byla jsem z toho značně nervozní, těšila se jak “to zase dám dolů.“

**

V současné době jsem na šedesátipěti. Ve svých pětačtyřiceti letech vypadám o deset let starší. Cítím se na sedmdesát. Mám zdravotní problémy, chodím o holích. Za den přijmu krajíc chleba, trochu zeleniny, kávu a vodu. Spolykám pár prášků, nějaké vitamíny. Sama sebe se občas ptám, zda tohle byla výhra. Syn se za mě opět stydí, prý vypadám jako jeho babička. Většinu času tráví u táty. Na začátku jsem netušila, jak moc se mi to vymkne z rukou. Mohu jen říci na závěr, že s těmi kily jsem byla mnohem šťastnější.