Podzimní melancholie

Ve vzduchu je cítit podzim. Listí ztrácí svou svěží zelenou barvu, slunce už hřeje o něco méně a letní vánek se změnil v protivný vítr, který se člověku zabodá do kůže jako jehly. Kolo mi po navlhlých dlažebních kostkách tančí a poslední paprsky slunce mě hřejí do nosu. Chci být u Tebe dřív, než se setmí. Vím, jak tě jímal vztek, když jsem se pohybovala v noci městem sama. Míjím park, kde jsme společně do kmene dubu vyryli svá jména na důkaz naší lásky. Vzpomínáš? Pod tím stromem stojí lavička, na které jsi mne poprvé políbil. Jako by to bylo včera a zároveň jako by už uběhla celá staletí. Byl konec léta, přicházela noc a hvězdy byly na obloze jen pro nás. „ Podívej, velký vůz!“ řekl jsi, rukou jsi ukázal kamsi nad nás, a když jsem zvedla hlavu, políbil jsi mne. Tvé rty byly jemné a chutnali po čokoládě. Jistě, vždyť jsme jí spolu tak často mlsaly…

Ponořená do vzpomínek jsem dojela až ke svému cíli. Z koše připevněného ke kolu jsem vyndala kytici bílých lilií a vydala jsem se po štěrkové cestě k Tobě. Po sté jsem prošla tou známou kovanou bránou a pocítila jsem známou úzkost. Druhá řada, třetí hrob z leva. Pokládám květiny na chladný mramor a po tváři mi tečou slzy. „Vzpomínáš na náš první den?...“

Nebyly jsme bez chyb, ale každý nám naši lásku záviděl. Dva mladí blázni, kteří žili jen jeden pro druhého. Všechno bylo jako z pohádky, byl jsi tu pro mě, já pro Tebe. Jenže v jednom sis nedal říct. Pil si a pil si příliš. Potom s Tebou bylo těžké vyjít. Potkals v baru partu, dostal ses do potyčky a poslední na co padl Tvůj pohled byla hlaveň pistole. Ozval se ohlušující výstřel a Tvé tělo se svezlo k zemi. Už žádný další podzim, už žádné další políbení.
Sbohem…