Na okraji

Jan Bílek
Na okraji


Déšť zesílil. Ve velkých kapkách, které rachotily po kamenné dlažbě, dával najevo svou
přítomnost velkými loužemi, které se utvářely v prohlubních vedle cesty a plnily spáry dlažebních kostek.
Vzduch okolo se začal plnit těžkou vůní spadaného listí, kterou sem odvál vítr z nedalekého lesa, jež se rýsoval na pozadí noční oblohy. Siluety špiček stromů byli vedle sebe tak natěsno, že připomínaly takřka rovnou čáru. Bariera mezi nebem a zemí.
Celí park byl ponořený do tíživé tmy, kterou občas pročísly oranžové kužely světla projíždějících aut v dálce. Na okamžik tak světlo vdechlo život podlouhlým stínům zakrslých stromků a roztančilo světýlka na vodní hladině jezírka.
Seděl jsem na lavičce , která se krčila vedle malého křoviska. Nechal jsem studený déšť, aby mi v kapkách stékal po obličeji. Schovával jsem se ve svém malém světě, zakrytý před pohledy ostatních, od kterých jsem byl oddělen barierou beznaděje a sklíčenosti, která se živila každou mou myšlenkou.
Všechno bylo tak jiné. Když odešla, svět ztratil barvy a já se cítil jako v němém filmu. Slyšel jsem jenom tlukot svého srdce, který zastřel všechny ostatní zvuky. Lidé s prázdnými tvářemi mluvily, ale jejich slova se ztrácela ve větru. Pokládaly němé otázky, a já se marně snažil z jejich tváře vyčíst, co po mě chtějí.
Lítost nad její smrtí, jsem sice dokázal potlačit a uzamknout jí v tom nejzazším koutku své duše s vědomím, že jednoho dne zohýbá imaginární mříže svého vězení a vypluje na povrch a zbrázdí mou tvář grimasou smutku, ale vztek nad tím, že jsem porušil svůj slib, že budu jejím štítem, který jí ochrání před vším, plnil mé nitro a já neměl sílu potlačit ho. Třásl jsem se po celém těle. Bylo to tak nečekané, že jsem sevřel okraje lavičky tak silně, že mi zbělely klouby a ztrouchnivělé dřevo pod mýma rukama slabě zapraskalo. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Přesně tak jak mi radil psychiatr, který o sobe prohlašoval, že není psychiatrem, ale že ho mám brát jako člověka, který zmírní mou bolest. Soustředil jsem se na jediný zvuk, který jsem slyšel. Tlukot srdce pomalu zpomaloval a já nad sebou získal kontrolu. Na jak dlouho? Záchvaty byli pořád častější. Prášky nefungovaly, jenom mě utlumily a já se pak cítil ještě hůř.
Když vám smrt vezme někoho, koho jste bezvýhradně milovaly a za koho by jste daly automaticky život, zasánou vaší mysl tři vlny.
První vlna: Lítost, která otřásá celím vaším nitrem a mění vás v chodící bojiště, ve kterém se navzájem decimují protichůdné myšlenky. Jinými slovy, stává se z vás stín, postava fyzicky naprosto otupěla a psychicky tak přetížená, že jen pouhá myšlenka na toho, koho jste ztratily, vás nutí zavřít oči a skrze zavřená víčka nechat téct slzy.
Druhá vlna: Sebeobviňování a výčitky. Najednou se stydíte za všechny zlé věci, které jste tomu člověku řekly a zranily tak jeho city. Vzpomínáte na všechny ty naštvané pohledy a litujete času, který jste strávily trucováním. V hlavě vám zní všechna ta slova, kterými jste prohlubovaly propast mezi sebou. Umíráte touhou vrátit se v čase a vše udělat jinak.
Třetí vlna: Hněv na okolí, ale především na sebe.Vidíte se jako původ všeho toho zla, které se okolo vás nahromadilo. Nenávidíte se tak silně, že jen pohled do zrcadla vás nutí popadnou nejbližší předmět a zničit ten obraz před sebou.
Jak jsem tam tak seděl, schoulený na lavičce a celé promočený jsem zíral do tmy, připadal jsem si naprosto bez ceně a vzedmula se ve mně vlna rezignace.
Jaký má smysl zamilovat se, když hnedka za rohem na vás číhá něco, co během vteřiny rozvrátí vše, co jste tak pracně budovaly a co bylo jediným opravdovým smyslem vašeho života? Má vůbec cenu, k někomu přilnout, když víte, že stačí jeden opilí řidič a chvilka nepozornosti, která vám sebere člověka, ke kterému jste upoutaly veškeré své pocity a myšlenky?
Nemá, ale tyto otázky si bohužel klademe, až když je pozdě. Když je tady, vnímáme jenom ji. Nebo ji zatím hledáme. Mezi tisícem tváří hledáte tu pravou, tu, která vám pomůže překonat vaše osobní problémy. Trochu sobecké, nemyslíte?
Když už máte to štěstí a najdete ji, prožíváte každou chvilku naplno, protože čas utíká neuvěřitelně rychle. Ráno je tady a večer… je pryč a zůstanou po ní jenom vzpomínky a vám se v mysli připomínají vždy ty špatné, aby jste měly důvod k sebeobviňování.
V koutě šmudláte staré fotky a za svitu monitoru si pročítáte staré konverzace. Znovu to vše prožíváte na novo, dokud se vám koutky úst nezvednou k trpkému úsměvu při slově “navždy“.
Chodíváte na místa, která se vám vepsala do paměti a které ve vás zanechaly společnou vzpomínku na to, jak jste ležely v trávě a pozorovaly mraky nad sebou.
Rozdrnčí se telefon, a vy si uvědomíte, že jste si byli na vteřinu jistí, že to volá ona. Když si uvědomíte, že je to nemožné, necháte telefon ať si zvoní a cítíte se jako blázen. Ještě horší je to nutkání, podívat se na displej. Nutkání přesvědčit se, že tam není zobrazeno její jméno.
Zazvoní zvonek a vy automaticky nasadíte úsměv, jako by to byl její prst, který zmáčkl to nepatrné tlačítko přilepené na šedé zdi. Saháte na kliku a vzápětí odtahujete ruku, když si uvědomíte, že už nikdy nezazvoní, že nemůže zazvonit.
Lidé se vás s lítostivým tónem v hlase snaží přesvědčit, že se to časem spraví a všechno se vstřebá. Vy jenom tupě přikyvujete, protože sami moc dobře víte, že se nic nevstřebá. Nemáte ani sílu vysvětlit, říct jim, že nepotřebujete jejich pomoc, která je naprosto zbytečná a každé jejich slovo jenom ukazuje, že vůbec neví o čem mluví. Povědomě cítíte slabou faleš, kterou se snaží schovat za další slova útěchy. V těchto chvílích si s hrůzou uvědomujete, že veškeré city, které jste k nim chovaly, jsou pryč a že všechny ty tváře jsou naprosto cizí. Takhle se přetrhávají pouta mezi přáteli. Toužíte jen po jednom. Samota. Toužíte být co nejdál od těch, kteří vám kdysi byli blízcí. Teď jsou jenom lidé, kteří rozšiřují řady cizinců.
Otevřel jsem oči a vyndal její fotku. Bezstarostně se smála do oběktivu a v pozadí se rýsovaly vrcholky Alp. V očích se jí odrážel záblesk fotoaparátu. Na druhé straně fotky, hned pod skvrnou od kafe stálo malým písmem: 19. dubna 2003, Švýcarsko.
Euro trip pořádaný mým kamarádem. Nejlepších čtrnáct dní mého života. Všechny šťastné okamžiky se natěsnaly do těch čtrnácti dnů. Bylo to poprvé co jsem jí spatřil. Stála ve dveřích chaty a zasněně bloumala očima po hřebenu hory. Byla… nepopsatelná.
Do očí se mi začaly hrnout slzy. Možná jsem brečel, nevím. Nechal jsem fotografii spadnout do louže podemnou. Postavil jsem se a zachumlal se do promočeného kabátu. Z rukama v kapsách jsem zamířil k vyschlému jezírku, které se schovávalo mezi skalkami, obklopené malými stromky.
Jezírko se začalo plnit dešťovou vodou. Stál jsem na okraji a pozoroval hladinu, která se vlnila pod nepřetržitou palbu kapek.
Minuty ubíhaly a měnily se v hodiny. Na východě se oběvila slabá zář. Stíny začaly ustupovat jenom já zůstával jako malá připomínka noci.
Nahmatal jsem chladný kov ve své kapse a usmál se.

Ohlušující výstřel pročísl ticho nad parkem a odrážel se od paneláků a v mnoho násobné ozvěně se nesl městem, aby nakonec zanikl v šumu lidských příběhů. Tělo padlo na kolena a sesunulo se do rybníčku. Voda se začala trpělivě barvit krví.