Temnota 2

Eliška prožívala období plné smutku. Co může být také hroznějšího a smutnějšího než ztráta dítěte?

Měla dvě krásné děti. Dva syny, které nade všechno milovala. Milana a Martina. Prvnímu bylo šest let, tomu druhému pět. Jako voda a oheň, jako noc a den, tak moc si byli rozdílní. Milan byl zvídavé a veselé dítě. Pořád někam lezl, zajímal se o všechno možné, měl spousty otázek, a i když se zdál hyperaktivní, byl velice poslušný a hodný. Už v takovém věku si rád dlouze povídal s mámou a byl všude oblíbený. Martin se zdál pravým opakem svého bratra. Tichý, uzavřený sám do sebe, nespolečenský. Rád si kreslil, ale byly to zvláštní tmavé obrázky. Mámu měl velice rád, ale moc za ní nechodil, protože byl u ní pořád Milan. Martin byl na pět let chytrý a dokonce už uměl, sice jen kostrbatě, číst. Bratra měl rád, ale neměl potřebu si s ním povídat, natož hrát. Nevěděl proč tomu tak je, ale lítost necítil.

Oba vyrůstali bez otce, který Elišku opustil po narození druhého syna, tedy Martina. Důvod zněl: nevěra. Myslel si, že Martin není jeho syn, že ho Eliška podvedla. Odešel z domu za dramatických událostí, které se Eliška nutila vytěsnit z hlavy. Hrozné bylo, že odešel a navíc přestal úplně komunikovat. Nejevil zájem ani o Milana a Eliška o něm věděla jen to, že žije. A to díky alimentům, které chodily spolehlivě. I tak ale měla, co dělat, aby děti i sebe uživila. Přesto se cítila dobře. Měla své děti a to jí činilo šťastnou.

Ale každý pocit štěstí někdy končí.

„A proč tomu tak je?“

„Protože to tak být musí.“

Období klidu a normálního života skončilo náhle. V jeden den, v jeden okamžik a Eliška ani nevěděla, kde udělala chybu.

 

Nikdy nezapomene, nikdy to nevytěsní z mysli. Ten moment, kdy ho poprvé uviděla bezmocně ležet pod schody v nepřirozeném úhlu. Zkroucený, zlámaný, nehybný. Její syn, její Milan. Krvavá louže kolem jeho hlavy už zaschla, musel tu ležet dlouho.

Rozklepala se a měla pocit, že se už nikdy ani nepohne. Nedokázala od Milana odtrhnout oči. Až z vedlejšího pokoje vyšel Martin.

„Co se děje, maminko?“

„Běž zpátky do pokoje, ….. běž.“

Chlapec popošel vpřed a zahlédl svého mrtvého bratra.

„Běž do pokoje, nesmíš bratříčka vidět, rozumíš.“

Martina odvedla do pokoje. Poté zavolala sanitku. Na záchranu syna už ale bylo pozdě, zabil ho pád. Záchranka ale nakonec odvezla Elišku, která se zhroutila.

Na psychiatrii strávila dlouhý měsíc, který pro ni znamenal třicet dnů pláče, prášků, rozhovorů s psychologem a myšlenek na smrt. O Martina se zatím starala její sestra Iva.

Kdyby neměla Martina, asi by se už nedokázala vzchopit, ale věděla, že kvůli němu se musí dát dohromady. Po návratu domů zůstala v domě ještě na pár dnů sama, poté už jí sestra přivezla Martina a týden u nich zůstala, aby viděla, jak na tom Eliška je a zda bude schopná se o chlapce postarat. Ten týden samoty v domě byl pro Elišku silným zážitkem. Brala poctivě antidepresiva, hypnotika i anxiolytika. Dostala rovněž i stabilizátory nálady, ale smutek neodcházel. Ani nemohl.

Tady se to stalo. Už to zas vidím.

„Proč se to muselo stát? Proč?“

Nechápu to, vždycky měl dobré spaní, nikdy v noci nevstával, a když, tak hned volal: „Maminko, maminko.“ Jako bych ho slyšela. Pořád tu je jeho hlas, jeho smích.

„Proč jsem nic neslyšela?“

„Protože tohle je trest.“

Dům se stal jejím nepřítelem. Všude viděla Milana, a když chtěla jít po schodech, vždy se rozplakala a nemohla se na několik minut ani hnout. Do jeho pokoje se bála, přesto tam šla. Věci nechala přesně tak, jak byly, jen na ně dosedal prach, ale ona se rozhodla, že pokoj takový zůstane. Bála se, protože měla pořád pocit Milanovo přítomnosti. Zvláštní pocit.

Bát se ducha vlastního syna?

Nedokázala si to vysvětlit, ale i přes strach do pokoje chodila každý den ráno a večer. Po celý týden si našla také nový zvyk a to večerní procházku domem.

Patrový dům, byl ohromný a mohly se do něj naskládat třeba tři rodiny. Eliška jej zdědila po otci a ten zas po svém. Nemovitost postavil její prapraděd v roce 1920 po vzoru anglických domů z devatenáctého století. Byl bohatě zdobený dřevem a každý kus nábytku byl originál. Nikdy předtím jí ani nenapadlo se tu bát a na nadpřirozeno nevěřila. Jenže teď byla křehčí než kdy předtím a každý stín v domě se pohyboval. Jen v její hlavě, ne ve skutečnosti. Slýchala zvuky a téměř si byla jistá, že na půdě někdo je a chodí z jednoho konce na druhý. Ze spánku ji často vytrhl skřípavý zvuk či měla pocit, že někde něco spadlo na zem. Těšila se, až přijde Iva s Martinem.

 

                                                                2.

 

Poprvé od smrti Milana se usmála. Přijel konečně její syn Martin a chtěla, aby mu připadala v pořádku. Iva ji objala a Eliška se usmála podruhé.

„Jak se ti líbilo u tety?“

„Bylo to bombový. Pořád jsme si hráli a dostal jsem velkou čokoládu,“ říkal nadšeně chlapec a ukazoval rukama, jak byla veliká.

 „Zblajznul jí za dva dny a to jsem ho musela krotit,“ usmívala se Iva.

„Pak mě teta vzala do zoologický, a potom do cukrárny,“ chrlil ze sebe Milan, který jako by ožil.

Eliška viděla syna strašně ráda usměvavého, avšak podivně trpce si připadala, když si uvědomila, že takhle ho snad nikdy nezažila. Předtím. Jako by ožil.

„Podívej, hezky jsme si to užili,“ podávala Iva sestře fotky ze zoo.

„Nejdřív bychom se měli najíst, já si je prohlédnu večer.“

 

Eliška dovolila synkovi být do devíti vzhůru, pak už ho ale uložila ke spánku. Byla moc ráda, že ho u sebe má.

Se sestrou si šla potom ještě zahrát kanastu a popovídat.

„Ani nevíš, jak jsem ti vděčná, Ivuš. Jsi nejskvělejší ségra na světě.“

Iva se krásně usmála. Byla o dva roky mladší než Eliška a vždy byla za tu „hezčí“ ze sesterské dvojice. Blondýnka s ideální postavou modelky a smyslným pohledem dokázala zamotat hlavu kdekomu, ale ona si vybrala být sama. Vdaná už jednou byla, ale vztah se rozpadl poté, co u ní zjistili neplodnost.

„Ty přeci také. A to je přeci normální, že si sourozenci pomáhají ne?“

„Mám tě hrozně moc ráda,“ řekla Eliška a začala plakat. Sestra ji ihned objala.

Po chvilce se starší ze sester vzpamatovala a utírala si slzy.

„Promiň, brečím každou chvilku,“ řekla posmutněle. „Někdy mám pocit, že nic nemá smysl, že už je na světě jenom temnota, nic víc.“

„Eli, máš přeci Martina. To smysl má.“

„Já vím, však si na něj vždycky hned vzpomenu. Dává mi sílu...jít dál. Ale bojím se, víš.“

„Čeho?“ zeptala se Iva něžně.

„Že se to stane znovu. Že je to trest.“

„Trest? To přeci ne, je hrozné, co se stalo, ale…,“ Iva na chvilku ztratila řeč, pak dodala: „..nic se nestane, neboj.“

Eliška na to nic neřekla, jen vstala, přešla k baru, ze kterého vyndala láhev červeného vína.

„Dáš si?“

„Jo, moc ráda. Mám zamíchat karty?“

„Určitě.“

Dřív hrávali žolíky každý týden. Ještě jako děti i se svými rodiči a ten zvyk se snažili dodržovat i v dospělosti.

 

„První vyhrání z kapsy vyhání,“ řekla Iva.

„Porazím tě i podruhé.“

Hráli, popíjeli a bylo jim, alespoň chvilku dobře.

„Víš, překvapilo mě, jak se vrátil Martin usměvavý a veselý.“

Iva zrovna míchala karty před další hrou.

„To mě taky, ale popravdě, byl už takový, když ke mně přišel.“

„To je hrozně…zvláštní,“ povzdechla si Eliška.

Iva pokrčila rameny.

„Možná je, ale nejsem psycholog, abych to dokázala posoudit. Byla jsem ráda, že se směje. Bála jsem se, že bude neustále plakat, ale neplakal.“

Eliška vypadala opět ustaraně.

„Mluvili jste spolu o Milanovi?“

„Ne. Akorát se mně jednou zeptal na takovou zvláštní otázku.“

„Jakou?“

„Zeptal se mě, jestli bych si s ním tak hrála i kdyby tady byl Milan. Řekla jsem mu, že samozřejmě.“

Eliška tím byla zaskočena, ale nevěděla, co to má znamenat. Nechtěla ničemu přisuzovat nějaké významy, ale něco uvnitř ji říkalo, že by měla Martina více sledovat, možná ho dokonce vzít k dětskému psychologovi.

Kanastu se sestrou dohráli a Iva po dalším víkendu odjela domů.

                                                                  3.

 

Ten týden byl velice poklidný. Pak se začal Martin opět projevovat podivným způsobem.

„Co to máš?“ ptala máma svého syna.

„Autíčko,“ odpověděl jednoduše syn a dál se projížděl s malým červeným autíčkem po koberci na chodbě.

„To autíčko, ale není tvoje, vrať ho zpátky, máš přeci svoje,“ řekla klidně a umírněně Eliška, ačkoliv v nitru hořela vztekem. Martin si hrál s Milanovým autíčkem. Nikdy si ho od něj ani nepůjčil a najednou si ho jen tak vezme.

„Milan tady ale už není.“

Ta slova bodla Elišku přímo do srdce.

Chlad.

Cítíš tu zimu?

Dostala na Milana dokonce vztek. Řekl to tak odtažitě, tak bez citu.

„Není, ale pořád je to jeho. Vrátíme to spolu do jeho pokoje a necháme tam.“

„Proč?“

„Protože tak uctíváme jeho památku. Jeho pokoj zůstane takový, jako by tady byl.“

„Ale já si chtěl hrát! Nikdy mi to autíčko nepůjčil,“ řekl vztekle syn a autíčko odhodil na stěnu obloženou smrkovými palubkami.

Eliška mu dala automaticky pohlavek. Poprvé v životě své dítě potrestala fyzicky. Martin se rozbrečel a utekl do svého pokoje. Eliška zvedla rozbité autíčko, které udělalo viditelný šrám na palubce. Vzala si ho s sebou dolů k baru. Vyndala láhev vodky, která tam byla bůhví jak už dlouho a začala pít.

„Budu ještě někdy šťastná?“

„Kdo jak zasel, tak sklízí!“

 

Sestra jí volala každý druhý den. Eliška jí byla vděčná a připadalo jí, že jsou si bližší, než kdykoliv předtím. Ptala se na Martina a v hlase měla starost. Jenomže další dny byly bez problémů a Eliška se stala opět veselejší. Bavilo jí vařit a Martin jí ochotně pomáhal. Vypadal spokojeně, když mohl být se svou mámou.

„Rád s tebou vařím, rád si s tebou hraju,“ říkal a maminka se usmívala.

„Mě to taky těší,“ řekla a dala mu pusu na čelo.

Potom ale Martínek dodal:

„Když tu byl ale Milan, tak tě hraní si se mnou netěšilo, jen s ním.“

Řekl to jako by nevinně, jako by ani o nic nešlo.

„Martine, proč tohle říkáš? Vždyť víš, že tě mám hrozně ráda. Vždycky jsem měla radost, když jsem si s tebou hrála.“

„Když tu byl on, tak ne. To si měla ráda jen jeho.“

Elišce najednou bylo hrozně těžko a dělalo se jí zle.

„Měl jsem vás oba stejně ráda.“

„Ale povídala sis jen s ním!“ začal vzlykat Martin.

„Ach Martínku, mrzí mě, že si to myslíš, ale není to pravda. Já myslela, že chceš být spíš sám. Nezapojoval ses s námi do her.“

„Protože tu byl on.“

Znělo to hrozně a ještě horší bylo, když se mu najednou na tvář vrátil úsměv.

„Ale už tu není. Jsi jen moje. Moje maminka.“

Eliška se už naplno rozplakala a musel jít pryč. Vyběhla po schodech nahoru do své ložnice a tam brečela dlouhým nešťastným pláčem.

„Je malý, je tvůj..a přesto tě tak zraňuje.“

„Proč, proboha proč?“

„Některé kletby se prostě naplňují.“

„Cožpak neměl rád svého bratra?“

„Byl mu na obtíž…byl tu prostě navíc.“

„Já tomu nerozumím.“

„Tak si vzpomeň…na minulost. Ta napsala tvou i jeho budoucnost.“

 

Nespala, a přesto se jí to zdálo.

Nikdy na to nezapomněla, ale vzpomenout si nedokázala.

Z temnoty minulosti se zjevila událost, která se neměla stát.

Když otěhotněla, manžel jí neustále podezříval z nevěry, a když už byla v pátém měsíci, téměř spolu nekomunikovali. Začal pít a jednoho večera nastal ten moment, manželův vzteklý výbuch a zlá slova.

Viděla to jako by se dívala na film. Avšak cítila i pocity a slyšela mužův hlas ve své hlavě.

„Ty hnusná nevděčná couro! Všechno si zničila! Zničila si celou rodinu a děláš jako by nic,“ křičel a po tvářích mu stékaly slzy hněvu.

„Nic neříkej! Stačí, cos udělala. V tom břiše nosíš cizí dítě, vím to…cítím to!“

„Ach ne, nevěř pomluvám,“ prosila ho, on však neposlouchal. Ničil křeslo, židle, kuchyňský stůl. Ji však neudeřil.  Ani ne roční Milan plakal v postýlce.

„Svině jsi. Všechno vím! Proklínám tě!“ vyštěkl, odhodil kus rozlámané židli ke stěně a mířil směrem k ní. Ukazováčkem mířil na její zaoblené břicho a křičel:

„Proklínám tě! Nenarodí se ti nic jiného, než důkaz, že nejsem otcem. Narodí se ti kopie svého otce a nebude to hodný chlapec. Zničí život celé rodině. Už teď to naplňuje, protože ho zničil mně. Budeš nekonečně dlouho brečet, budeš se ptát proč, ale za všechno si můžeš sama! Proklínám tě!“

Jasně ucítila, jak jí dítě uvnitř prudce koplo.

Její muž pak beze slova odešel. Nekomunikoval s ní, a když, tak jen přes právníky, kteří vyřizovali jejich rozvod.

Další manželství, které zničila žárlivost.

 

                                                            4.

 

Ráno byla úplně mimo. Nevěděla, kdy usnula a zda to byl vůbec spánek. Její stav připomínal těžkou kocovinu a ani po sprše se necítila úplně fit. V domě bylo podivné ticho. Touhle dobou si už většinou Martin s něčím hrál a zticha u toho nevydržel. Měla bych mu udělat snídani. Nejdřív se podívám, kde je.

Když otevírala dveře do jeho pokoje, zažívala dosud nepoznaný pocit. Nechtělo se jí. Nechtěla ho vidět, představa, že s ním bude mluvit, jí byla nepříjemná.

Je mi nepříjemný vlastní syn?

V pokoji nebyl. To se jevilo jako velmi divné. Prošla celé patro, ale nikde nebyl. Ani v Milanovo pokoji. Z přízemí slyšela vyzvánění svého mobilu.

Rychle sešla dolů a hovor přijala.

„Ahoj Eli,“ pozdravila její sestra.

„Ahoj…co se děje?“

Eliška se pořád cítila zmateně a v hlavě měla jen to, kde může být její syn.

„Zníš dost nevyspale, stalo se něco?“

„Nic, nic. Jen špatné sny. Nemůžeš mi zavolat odpoledne, musím Martinovi udělat snídani.“

„Já ti vlastně volám kvůli němu. Je někde u tebe?“

Eliška se s telefonem u ucha rozhlížela kolem sebe a snažila se zaznamenat synovu přítomnost, ale marně.

„Ne, nevím kde je.“

„Nevíš, kde je?“

Eliška zaslechla klapnutí. Znělo odněkud od schodů.

„Vzbudila jsem se strašně pozdě, šla jsem do jeho pokoje, ale nebyl tam.“

„Není na tebe nějaký ….útočný?“

Elišku ta otázka skoro naštvala.

„Proč by měl být?!“

„Promiň, nemyslím to zle. Jen mám takový divný pocit, že se něco stane. Víš, neřekla jsem ti ještě něco.“

Klapnutí se ozvalo znovu a tentokrát blíž. Je v kuchyni.

„Už asi vím, kde je.“

„Dávej si na něj pozor Eli. Něco je v něm špatně...vím to…teď už to vím.“

Iva mluvila naléhavě, ale Eliška si všímala zvuků z kuchyně. Iva mluvila naléhavě, ale Eliška si všímala zvuků z kuchyně. Proč dělá takový rámus?

„O čem to mluvíš?“

„Snažila jsem se na něj dávat pozor a občas se jen dívala, jak si hraje, nebo ho jen poslouchala, když o mně nevěděl a jednou…říkal takové divné věci. Mám ale pocit, že jsou důležité.“

„Teď říká samé divné věci,“ řekla už podrážděně Eliška. Zvuky z kuchyně ustaly a ona chtěla už jít za Martinem.

„Hrál si s autíčkem a u toho šeptal, že jsi jeho maminka a on tě nikomu nedá. Že se mu budeš konečně věnovat. Řekl, že když už Milan není...konečně si tě získal.“

Eliška ani nedýchala. Co slyšela, bylo strašné, ale ještě horší se jevila skutečnost, že tomu věří. Něco jí říkalo, že musí jít.

„Najdi ho!“

„Najdi ho dřív než …“

„Seš tam, Eli?“

„Jo, promiň…zamyslela jsem se. Musím jít.“

„Eli, dávej na sebe..“

Eliška zavěsila, v domě bylo zase ticho.

 

                                                        5.

 

„Martine?“

Odpověď nepřicházela a ona vešla do kuchyně. Její syn tu nebyl, ale něco zmizelo. Na stole kde byl příborník, ubyl jeden nůž. Současně byl převrácen a na zemi se válely vidličky a další nože.

Na co potřebuje nůž? Musím ho najít, než si ublíží.

Zmocnila se jí panika a ihned začala syna opět hledat. V obýváku není, na záchodě není, koupelna je také prázdná. Musí zas do nahoru do patra.

„Martínku? No tak Martínku, kde jsi?“

Neozýval se, ale ticho už nebylo. Slyšela zvuk, které vydávalo malé policejní autíčko. Milanovo autíčko. Martin byl v jeho pokoji.

Eliška vstoupila. Dveře nechal Martin pootevřené. Její syn seděl na podlaze a jezdil po koberci autíčkem. V druhé ruce držel nůž.

Měla strach. O něj, ale i o sebe. Bylo to zvláštní. Dívala se na svého syna, ale jako by v něm viděla cosi cizího. Přepadl jí smutek a lítost.

Ztratila jsem ho.

„Martínku, pojď se mnou dolů, udělám ti něco dobrého,“ řekla konejšivě, avšak s jistým strachem v hlase.

„Vždycky měl lepší hračky než já,“ řekl zadumaně a nepřítomně.

„Martínku, vždyť to tak není.“

„Vždycky měl…víc tebe. Měla si ho prostě víc ráda,“ řekl dětským hláskem, ale jako by v jeho hlavě byl někdo dospělejší.

„Ne, to není pravda.“

Přestal si hrát a vstal. Díval se na svou mámu a pevně držel kuchyňský nůž.

„Voláš si furt s tetou. Nevěříš mi. Vím, co ti řekla.“

Elišku mrazilo. „Co víš?“

„Vím, že mě ti chce vzít. Ale já tě nenechám.“

„Proč si myslíš, že ti mě někdo vezme?“

„Tatínek mi to řekl.“

Eliška byla čím dál víc vystrašená.

„Tatínek?“

„Můj pravý tatínek,“ řekl ten malý chlapec a usmál se. Nebyl to pěkný milý úsměv. Nebyl vůbec dětský. Přesně tak se usmíval Vincent, jeho biologický otec. Moje velká chyba. Její jednonoční selhání. Moje lež. Muž, který byl jejich sousedem a vždy byl něčím divný. Ale hrozně mě přitahoval. Když se to stalo, byl její muž na služební cestě. Nechtěla to udělat, nechtěla. Ale on se mi podíval do očí a..chytil mě. Nešlo odolat. Jako by mi vnutil myšlenku na to být s ním. Když bylo po všem, smál se jí. Najednou mi byl odporný a já nikdy nechtěla přiznat, že jsem s ním spala. Za týden po tom, pro něj přišla policie. Ukázalo se, že má na svědomí spoustu krádeží, výtržnictví, ale i několik znásilnění. Které mu však nepřišili, protože ty dívky se nebránily, jen poté tvrdily, že nechtěly. Stejně jako já. Zjistila si to od jednoho policisty, ale povídalo se o tom všude v okolí. Styděla se pak ještě víc. Podvedla svého manžela s násilníkem. Který se ve vězení oběsil. Prý protože se bál vysokého trestu, který mu hrozil. Obvinili ho totiž z vyvraždění celé rodiny v jednom malém městě.

Zplodila jsem dítě s hnusným vrahem!

„A teď jsi potrestaná!“

Chlapec byl svému otci najednou víc než podobný.

Skoro jako by to byl přímo on…jen mladší.

„Nikdo mi tě nevezme! Ani ta kráva, ke který si mě dala na celý měsíc. To tě radši zabiju!“

„Vincente?!“

Chlapec neodpověděl, ale ona si byla jistá. Tohle není její syn. Její syn by jí přeci nikdy neublížil.

Vrhl se po ní, ale ona uskočila. Vyběhla z pokoje a mířila ke schodům.

„Za nevěru se platí, muhaha,“ zařval hlas za ní. Byl plný ironie a pohrdání.

Udělala chybu a otočila se.

Vincent už byl u ní a napřáhl ruku, ve které držel nůž. Eliška byla stále v pohybu. Vzduchem prosvištělo ostří a ona cítila jeho dotek na své ruce, kterou se instinktivně bránila. Samotný řez jí neudělal žádné větší zranění, ale ztratila rovnováhu a zapomněla, že za ní je schodiště. Vše se odehrálo jen v pár momentech. Zavrávorala a padala ze schodů. Než jí pohltila tma, spatřila, jak se jí nad schody směje malá postava chlapce s ďábelskou tváří jejího temného milence.

 

                                                                Epilog

 

Tma už nebyla tak temná a ticho narušily zvuky.

Tam kde byla, někdo plakal a rychle mluvil. Někdo se jí dotýkal, cítila to.

„Probouzí se,“ říkal někdo nad ní.

Pomalu otevírala oči. Nic určitého zatím neviděla, všechno zůstávalo příliš rozmazané. Uvědomila si, kdo to rychle mluví.

„….a pak spadla. Maminka spadla dolů…“ říkal strašně rychle a nešťastně Martin. Opět měl svůj dětský hlásek a působil normálně.

„Dobře, páteř má zafixovanou,“ říkal mužský hlas.

Obraz se stával čistším a ona viděla muže v červené kombinéze a dvě ženy, zdravotní sestry. V místnosti byli i policisté a u Martina stála Iva. Najednou o ní dostala hrozný strach a začala křičet:

„Je to Vincent! Je to on! Vzal mi….všechno. Je to Vincent!“

Křikem se opět naprosto vysílila a omdlela.

 

O měsíc později.

Na pokoj psychiatrického oddělení přišla Iva a zamířila k posteli, ve které ležela její sestra. Sedla si k ní a pohladila jí po vlasech. Byl to pro ni smutný pohled. Eliška utrpěla několik zlomenin rukou, nohou i žeber. Páteř nějakým zázrakem vydržela, co mohla, ale krk ještě musela mít zafixovaný.

„Ahoj sestřičko. Asi je zbytečné ptát se, jak se cítíš.“

„To se opravdu neptej,“ řekla s problémy Eliška. Na vteřinu se na sestru usmála, ale pak ztuhla. „Kde je…Martin?“

„Tvůj syn? Je se mnou. Neboj se, postarám se o něj.“

Iva se tak zvláštně usmívala. Tak jinak.

„To byl on. Změnil se.“

„Co to povídáš?“

„Chtěl mě zabít. Ale nebyl to Martin. Stal se z něj Vincent. Mám o tebe strach.“

Iva se opět podivně usmála.

„Ty máš strach o mně? Spíš bys měla mít strach o sebe, ty nevěrná děvko!“

Pro Elišku to byl jako úder do srdce. Nevěděla, co to má znamenat.

„Martínku, pojď dál,“ zavolala nahlas a ze dveří přišel Elišky syn.

„Co to má znamenat?“

„Když nechceš být už moje maminka, tak mám novou,“ řekl chlapec a objal Ivu.

„Teď už je můj a já mu dám víc, než ty bys kdy dovedla. Měla si dvě děti, ale nedovedla sis toho vážit. Synu, udělej, co musíš, nikomu scházet nebude.“

Martin opět získával Vincentův výraz v obličeji. Vstal a sebral polštář z vedlejší postele, která nebyla obsazená.

Eliška chtěla křičet, ale nedokázala z úst dostat jediný zvuk. Zmocnil se jí panický strach. Snažila se krýt rukama, ale byla příliš zesláblá. Chlapec jí zmáčkl polštář na obličej a pomohla mu i jeho nová máma.

Když bylo po všem, zavolali sestřičku a začali plakat a naříkat. Pak odešli spolu domů a Martin byl ze své nové maminky naprosto nadšený. Věnovala se jen jemu a udělal všechno, co si přál. Dospěl v rozmazleného násilnického muže, který trpěl bludy, že je v něm ještě jedna osobnost a brzy skončil ve vězení.