Podraz v Pečováku

„ Podraz v Pečováku“


I řekl Bůh andělům: „Slyšel jsem smutek člověka, jak ke mně ze Země volá
a tak jsem se podíval tím směrem. A jeho srdce mi začalo vyprávět tento příběh.“

Jednoho svátečního dopoledne, kdy nemusel do práce, rozhodl se pan Nejmenovaný, že navštíví svoji starou maminku, žijící v posledních letech v místním Domově pro seniory a potěší ji svou přítomností.
Připravil si pro ni malou pochoutku, aby jí zpestřil každodenní stravu. Nezapomněl ani na foukací harmoniku a vydal se do pečováku. Již po cestě si představoval, jak se na maminčině životem unavené tváři objeví malý, ale zřetelný úsměv ve chvíli, kdy uslyší jeho hlas. Živě viděl, jak bude špulit pusu, až jí tam bude vkládat kousíček čokolády. Těšil se zároveň, jak si popovídá s její spolubydlící, paní Stálesesmějící.
Paní Stálesesmějící znal léta. Ještě z doby, kdy byl jeho dnes již dávno dospělý syn miminkem, a paní Stálesesmějící prodávala na náměstí v Polotovarech. Často ze dveří dohlížela na chlapečka v kočárku, než si mladá paní vystála frontu U Hubálka.
A dokonce jí ho jednou donesla brečícího dovnitř. Byla milá.
Od té doby, co stará maminka bydlela s paní Stálesesmějící měl tedy pan Nejmenovaný v pečováku dvě babičky. Často je obě krmil, když tam byl na návštěvě.
To budou překvapeny, že k nim dorazí dnes mimořádně už dopoledne. A s harmonikou.
Na chodbě bylo ticho, nikde ani živáčka. Přistoupil ke známým dveřím a zaklepal. „Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet“, velela slušnost, než vešel.
Tak, jako téměř každé dopoledne, byla i tehdy jeho maminka vysazena v křesílku a vedle u stolečku, zády k televizi, seděla nějaká osoba. Že by návštěva? Pozdravil. Nikdo neodpověděl. Jen ze zapnuté televize se ozývala hlasatelka. Znepokojeně zatápal pohledem. A kde je vůbec paní Stálesesmějící? Že by bylo nějaké promítání? Teď, dopoledne?
„Ahoj babi“, promluvil na maminku a pohladil ji po tváři. „To jsem já, Tvůj Míra“, a vychutnával si ten její nenápadný, ale zavšechnomluvící úsměv. Za celý svůj život toho pro něj udělala hodně, a i teď jej obdarovává. Jak krásné! Deka jí pomalu sjížděla a odkrývala chladné, upracované ruce. Přikryl ji a ještě jednou pohladil.
Tuto smutněkrásnou atmosféru však cosi narušovalo.
T a d y n e n í n ě c o v p o ř á d k u !
Kdo je ta schoulená osůbka u stolečku? A kde je tak dlouho paní Stálesesmějící?
Jeho pohled tápal po místnosti.
„Je to tu celý nějaký jiný!“ A v tom jej pojalo podezření. Rychlým krokem zamířil ke dveřím na chodbu. Těch několik vteřin bylo nekonečných. „To by snad neudělali !“
„No to by snad neudělali ???“
S bušícím srdcem chvatně rozrazil dveře. Vždyť přece prve koukal na jmenovku! Pravda, jen zběžně, automaticky. Určitě tam ale na spodním řádku bylo Božena
Nejmenovaná. To věděl stoprocentně. Teď jej však zajímal ten horní. „No to by snad neudělali“, opakoval si znovu sám pro sebe a hltavě četl horní řádek jmenovky.
Jeho srdce nevědělo má-li se zastavit, nebo naopak bít na poplach. Chvíli civěl na horní řádek, jako by tomu nechtěl uvěřit.
Zrada ! Podraz ! Vždyť přece věděli, že si to nepřeje ! Vždyť JIM to říkal !
Smutek ! Zklamání ! Beznaděj !
Vždyť jeho maminka paní Stálesesmějící potřebuje k životu ! Potřebuje slyšet její smích ! Před pár lety totiž maminku zanechal svému osudu její dlouholetý druh.
A tehdy jí místo něho Pán Bůh poslal paní Stálesesmějící, aby maminku v posledních měsících života těšila svou přítomností a optimismem.
A ONI je rozdělí ???
Pan Nejmenovaný byl zdrcen.
Vždyť pouze s touto osůbkou mohl na pokoji komunikovat.
Nahrazoval jí její vzdálenou rodinu. Jeho maminka již nemluvila.
S paní Stálesesmějící často společně zpívával písničky právě puštěného Šlágru, aby polospící maminka slyšela jeho hlas. Dělal to pro obě dvě. Přeříkával jim maminčin životopis. Jedné proto, aby si jej v mysli vybavila, druhé proto, že ji za těch pár let již zařadil do své rodiny. A ona, na oplátku, jeho. Oběma pak také hrával na foukací harmoniku, aby připomněl písničky jejich mládí. Líčil své zážitky z práce
i ze soukromí, informoval o dění ve městě. Laškoval s paní Stálesesmějící, aby podporoval veselou atmosféru na pokoji.
Maminka poslouchala. Slyšela jeho i její hlas a věděla, že je v bezpečí, mezi svými.
Dnes však byl pan Nejmenovaný zdrcen. Zmateně bloudil známými chodbami
a hledal nejkratší cestu ven. Za slzavou clonou se mu rozplynuly všechny získané hvězdičky pečováku.
Nechápal.
Vždyť přece věděli, že si to nepřeje !
Vždyť přece věděli, že si to nepřeje !!!
Cítil se hrozně podveden.
Od té doby docházel do pečováku úplně jiný člověk. S nikým se nezastavoval, s nikým nemluvil.
Už tady nikomu nevěřil !
Šel pouze pohladit svoji milovanou maminku a odnést si ten její nenápadný, ale zavšechnomluvící úsměv.
Ten její poslední dar.
Dokud mu ho ještě může dát.

A Bůh řekl andělům: „Tak tady je vidíte. Lidi. K čemu jim je řada třpytících se hvězdiček na vstupních dveřích, když nemají ani jedno soucitný srdíčko uvnitř?“