Broček

,,Co uděláme s tím vořechem starosto? Těžko to tu někdo koupí, teď před zimou" zabručel chlap v ušmudlaných montérkách.Starosta z toho neměl žádnou radost.Podle nařízení měl povinnost dopravit psa, o kterého se neměl kdo starat, do útulku.Ale v praxi se psi běžně vypouštěli za lesem, kde je buď picnul hajný coby škodnou a nebo se zatoulali dál do okolí a věc byla vyřešena.
S povzdechem: ,,To mi byl čert dlužen" naložil vzpouzejícího se křížence jezevčíka do auta.
Psisko již mělo svá nejlepší léta za sebou, prošedivělý čumák a zamlžený pohled ho prozradily.Nemohl tušit, že se jeho člověk již z nemocnice nikdy nevrátí.
Byl vyhozen na konci polní cesty daleko za vsí.Chvíli nerozhodně čmuchal kolem a naslouchal zvukům lesa.Občas zachytil nějaký lákavý pach a sledoval stopu, aby ji vzápětí přebila jiná.Pobíhal na křivých nožkách sem a tam,jazyk mu visel z tlamy a oddechoval námahou.Měl štěstí, po nedávném dešti se v hluboké strouze udržela louže vody, tak mohl uhasit svou žízeň.
Celý jeho 13letý život se o něj láskyplně staral jeho člověk, vždy měl plnou mističku a teplý pelíšek v kuchyni u kamen.Na oplátku pozorně naslouchal, když mu páneček předčítal z tisku, hbitě uklízel, pokud něco k jídlu skončilo na zemi a doprovázel svého pána pravidelně k malému hřbitůvku za vsí.Tam poslušně čekal pod keřem, než se spolu vydali zpět k domovu.
Častokrát vycítil všudypřítomný smutek a tak se alespoň máváním ocasu a šťoucháním vlhkého čenichu do dlaně snažil svého pána rozveselit.,,Bročku, Bročku,jednou tu budu vedle paničky ležet i já" rozjímal člověk.A Broček se z intonace hlasu snažil rozluštit, zda je této věci potřeba věnovat nějakou pozornost..
Vzuum ! Vzuuum! náhlý hluk těsně vedle něj ho vyděsil a přikoval k zemi.Nad hlavou mu ztěžka přeletěl bažant.
Srdíčko mu tlouklo jako splašené a stažený ocásek naznačoval strach.Zalezl si do nejbližší houštiny, zvolna padal soumrak a on naslouchal zvukům nočního lesa.Noci již byly chladné a kručení v žaludku připomnělo, že poslední porci granulí mu sousedka nasypala předešlého dne.
Za rozednění, hnán hladem docupital do vedlejší vesnice.Slídil kolem domů a hledal něco k snědku.Bohužel spousta dvorků již byla obsazena nájemníky, kteří se rozhodně nehodlali dělit.Ostré zuby a zuřivý štěkot toho byl jasným důkazem.

Dvakrát se přiblížil k lidem mávaje oháňkou na důkaz míru a dvakrát byl odehnán.Při dalším pokusu ho bolestivě udeřil kámen do boku a další dopadaly za ním jak pelášil ze všech sil.Dezorientovaný a vyděšený skončil opět v chladivém objetí lesa, klusal dál a dál, dokud mu nedošly síly.
Tentokrát byla noc ještě mrazivější a on nebyl zvyklý spát venku.Marně se tiskl do vyhloubeného důlku z jehličí, celé jeho tělíčko se třáslo zimou.Krátká srst byla pro štiplavý mráz jen slabou bariérou.Byl zmatený a tesknil po pánovi a místě, kde to tak dobře znal.Ozýval se zprvu nenápadně kňučením, které brzy přešlo do teskného vytí.
Ráno ho zastihlo u krmelce, kde našel spoustu bobků.Nebylo to sice jídlo, na které byl zvyklý, ale aspoň něco.Tři dny bez potravy a chladné noci se podepsaly na jeho kondici..Pod místy vylysalou srstí začínala být vidět žebra.
Kousavý pocit hladu ho vyhnal opět blíž k lidským příbytkům.Opatrně se vplížil na dvorek, který se zdál být opuštěný, aby prošmejdil prostor kolem popelnic.Jedna byla přeplněná odpadky, víko nedoléhalo a shora se linul lákavý pach zbytků.Rychle zhltnul vypadené slupky vařených brambor, když v tom vrzly dveře.Objevila se žena s dítětem v náručí.
Snažil se ukrýt, ale již ho uviděla.,,Kšáá čokle, jedeš!!" mávala volnou rukou proti němu a zvedala dítě výš.Snad, kdyby byl malým líbivým štěnětem, našlo by se kousek místa na pelíšek a trocha jídla.Cosi bouchlo a pes již na nic nečekal a utíkal co to šlo.
Stažený proutek pod sebe a blýskající se bělma vyděšených očí.Kvílení brzd,když v panice vběhl na vozovku.Náraz ho odhodil do příkopy.
Omráčený zde ležel dlouhou dobu, odnesla to přeražená zadní nožka.Podařilo se mu vyškrábat ze škarpy a vlekl se po kraji pole.Instinkt mu velel opustit otevřené prostranství.Najednou poznává známou odbočku ke hřbitovu.Naděje, že najde svého pána mu vlévá do žil novou sílu.Snaží se pohybovat co nejrychleji.Ale nos mu prozradí, že ve vzduchu není ani náznak milovaného pachu jeho člověka.Naposledy nasává vzduch pod železnou tepanou bránou, potom zklamaně zafuní a odplazí se do známého keře, kde tolikrát čekával.

Počká i dnes..Usíná, ale jeho uši jsou stále připraveny zachytit zvuk známých kroků.
Ráno, když slunce svými paprsky zalilo keř, ztuhlé psí tělíčko již zahřát nedokázalo.