Prostě to dneska nevyšlo

 

Čas stékal do okapů jen o vteřinu rychleji než dešťové kapky ťukající na okenní tabulky. Nepršelo nijak vydatně, ale domů to nemám zrovna blízko, a jestli si mám vybrat, zda mrznout na zastávce nebo tady, tak tahle kavárna může doběhnout k pásce cíle jako první. Snad se při tom běhu moc nezadýchá.

 

 Co myslíš, voní pot kavárny po kávě?

 

Položila jsem na desku stolu mobil a z nudy ho roztočila. Snad mě ten mobil neudá z týrání. Z kabelky jsem vytáhla sluchátka a chvilku se zabavila jejich rozmotáváním. Zastrčila jsem konektor do patřičného otvoru a klikla na dotykové klávesnici na aplikaci noty, pod kterou se schovávala hudební knihovna.

 

První ten mobil týráš, pak ho znásilníš sluchátkama a nakonec ho ošaháváš? Kolik let za to vyfásneš u soudu?

 

Bezcílně jsem projížděla regály oné knihovny, až jsem se rozhodla si pustit album The Cure. Než jsem si zastrčila sluchátka do uší, požádala jsem servírku o další horkou čokoládu. Pára stoupající ze šálku mi olizovala bradu. Mohla bych mu zavolat. Vždyť co na tom, že jsme spolu už nějakou dobu nemluvili.

   První se na druhé straně linky ozývalo jen neurčité hučení a pípání.

„Ahoj. Potřebuješ něco?“ studený tón bez gramu jakéhokoli zájmu.

„Jen jsem tě chtěla slyšet,“ pipla jsem a začala se bezděky kousat do rtu. Ani jeden z nás nemluvil.

„Není mi úplně dobře, můžu se ti ozvat jindy?“ vzal jeho hlas nůž a podříznul to ticho. Zhroutilo se vedle stále horké čokolády a lapalo po dechu.

„Určitě. Měj se hezky a uzdrav se,“ popřála jsem mu. Spojení spadlo jako ustřižený pramen vlasů. Vzala jsem to už skoro vykrvácené ticho a pustila ho volným pádem do šálku. Ani nestačilo vykřiknout. Pomalu jsem pila. Ta čokoláda mi už nechutnala, ale za ty peníze ji tu přece nenechám. Zase jsem přivolala servírku a zaplatila. Peněženka zase zhubla a to ani není léto. Hořká pachuť mi vzadu na krku zpívala i potom, co jsem opustila prostory kavárny.

   Říká se, že ve špatném počasí by člověk nevyhnal ven ani psa. Přesto jsem na lavičce na náměstí viděla postavu, jak nastavuje tvář pláči. Nebe se ne a ne utišit.

 

Jak to říkal Cicero? Lacrima nihil citius arescit?

 

Do právě přicházejícího večera vykřikl oheň ze zapalovače. Osoba si navzdory dešti zapálila cigaretu a  s úsměvem si ji vložila mezi rty.

„Copak je, maličká? Snad se mě nebojíš?“ pohodila dívka hlavou, aby jí do očí nepadaly dlouhé vlasy. Mohlo jí být sotva dvacet. V modrých očích jí hrálo pobavení. Přešla jsem těch pár kroků k lavičce, na které seděla. Začala mi být zima.

  „Nemáš kam jít? To se mi stává pořád. Vždycky jsem s někým, ale přitom sama. Volná, ale přesto zadaná,“ potřásla hlavou, jako by sama sebe litovala.

„Promiňte, ale-“ chtěla jsem něco říct, ale její smích mě přerušil.

„Tykej mi! Vždyť mě přece znáš, znáte mě všichni!“ její smích se přelil do odstínu šílenství. Odhodila mrtvou cigaretu a pohlédla mi do očí.

„Jsem Samota, nechápeš?“ šeptla, skoro ji přes déšť nebylo slyšet. Mraky zívly a ozvalo se zahřmění. V domě naproti někdo zhasnul a okno se obléklo do černé.

„Všichni mě potřebují. Někdo víc, někdo míň.  U introvertů se leckdy zdržím dýl, ale nevadí mi to, mám ráda společnost. Nepřijde ti to divné, Samota a má ráda společnost?“ nečekala, že jí odpovím, mluvila sama se sebou a já byla jenom divák. Najednou se ve svém řečnění zarazila.

   „Musím běžet, ráda jsem tě viděla. Určitě ještě někdy přijdu!“ slíbila mi a zem dostala nedobrovolnou akupunkturu od podpatků jejich kozaček. Ve vzduchu se kroutil přiškrcený dým smísený s jejím parfémem. Stromy už pomalu podřimovaly a večer se nudil na své pravidelné směně, která byla teprve na počátku. Déšť zesílil a chodníky byly vlhké a zpocené milováním s kapkami deště.

“Why is summer mist romantic and autumn mist just sad?”

“Proč je letní mlha romantická a podzimní mlha jen smutná?“

 

Vydechla jsem a dech se mi zhmotnil před očima v podobě obláčku. I ta podzimní mlha umí být romantická, vážně. Ale dneska to s tou romantikou prostě nevyšlo.