Ondrášek

Můj život není, a ani nikdy nebyl, procházka růžovým sadem. Dětství jsem si protrpěla, pubertou se provztekala, v dospělosti chybovala. Největší chyby svého života jsem se dopustila teprve nedávno. Před půl rokem. Přesně před pěti měsíci a dvaceti třemi dny. Můžu vám to spočítat i na hodiny, chcete-li. Každá vteřina od toho příšerného okamžiku se mi zarývá do srdce, drásá mi duši. Co jsem to udělala… Jak jsem mohla… Možná jsem opravdu blázen. Jiné vysvětlení mě nenapadá. Dokud budu živa, budu to mít celé stále před očima. Ale pěkně po pořádku…

Můj manžel byl pořádný zmetek. Nepil, doslova chlastal. V pondělí si dával panáčka, v úterý dva, ve středu tři. Od čtvrtka do neděle je už nepočítal. Sem tam si našel nějakou tu lepší bokovku. Fajnovka, tak jim říkával. Když zrovna žádná fajnovka nebyla po ruce, vystačil si s děvkou tady, kurvou támhle. Občas si pro zpestření šedi života, jak nazýval své odpolední i noční tahy, vyrazil do herny a prohrál pár stovek na automatech.
Když byl se svým životem spokojený, měli jsme doma klid. Pár dní se většinou neukázal. A když se vrátil, býval v dobrém rozmaru. Dětem přinesl dárky, mně růži nebo třeba bonboniéru. Když byl zrovna při penězích, což se stávalo málokdy, přinesl i mně nějaký dárek, třeba šátek nebo sponu do vlasů. V takových okamžicích jsem ho milovala. Připadala jsem si díky němu jako pravá dáma, milovaná a zahrnovaná pozorností.

V posledních letech světlé chvilky prořídly. Místo nich nastoupily černé pondělky, černé středy, černé pátky. Než jsem se nadála, byly tu celé černé týdny a já se děsila okamžiku, až uslyším zarachotit klíč v zámku. Facky lítaly na všechny strany. Občas připojil i dobře mířený kopanec a zejména pro mě si šetřil i pravačku. Švih v ní měl teda pořádný, to se musí nechat.

Nedokázala jsem mu vzdorovat, bránit se. Dnes už vím, že to byla chyba. Měla jsem požádat o pomoc. Kohokoliv. Policii, sousedku, mohla jsem kontaktovat linku bezpečí nebo jsem mohla sbalit sebe i děti a odejít do azylového domu pro ženy, které se ocitly v podobné životní situaci jako já.

Nic z toho jsem neudělala. Nevím proč. Snad jsem se ho bála. Mnohokrát mi vyhrožoval. Nejdřív, že zabije mě. Když viděl, že pohrůžka vlastní smrtí na mě už příliš neplatí, přitvrdil. Prohlašoval, že pokud se jednou vrátí domů a my tam nebudeme, najde si nás a zabije děti. Před mýma očima. Pomalou, bolestivou, krutou smrtí. Bála jsem se. Strašně moc jsem se bála o mé dva chlapečky. A i když to zní neuvěřitelně, tak navzdory všemu, co se u nás v posledních letech dělo, jsem ho pořád milovala. Kdysi to býval veselý kluk. Poctivý a spravedlivý. Chtěl se vypracovat na schopného automechanika, zabezpečit rodinu. Snad jsem v hloubi srdce bláhově doufala, že ještě není pozdě mu pomoci, aby se vzpamatoval a vrátil se k nám jako milující otec i manžel, který nám všem tak dlouho chyběl. Byla jsem bláhová. Ne bláhová. Já byla úplně blbá.

Dny běžely. Manžel pobýval doma, chlastal basy piv a vztekal se na celé kolo. Já jsem se s dětmi krčila v kuchyni. Někdy jsme celé dny proseděli pod kuchyňským stolem. Jen jsem vybíhala na jeho pokyny a donášela mu další plechovku piva nebo kus žvance, když si zrovna poručil.


To jeho poflakování se doma místo práce bylo předzvěstí ošklivých zítřků. Nevím, jak dlouho byl bez práce, ani kolik peněz kde a komu dlužil, ale jednou u nás zazvonil exekutor. Vzali nám všechno. Byt, nábytek, prostě všechno. Zbylo pár tašek s oblečením a hračkami pro děti. Naštěstí nepřišla sociálka. Tehdy ještě ne.

Manžel, vytržen ze smradlavého obýváku od piva a laciné vodky, se na pár dní probral k životu a začal se starat. Přes své kamarády kumpány sehnal malý dřevěný domek za městem, kde jsme směli zadarmo bydlet. Preventivně mi dopřál pár facek. Prý abych si pamatovala, co se stane, pokud s dětmi někam uteču. Jako by se na to snad dalo zapomenout.

Blížila se zima. V dřevěném domečku na konci světa, jak jsem začala říkat našemu novému domovu, začínalo být nesnesitelné chladno. V kamínkách se příliš topit nedalo, celé by to lehlo popelem. O mě ani o manžela nešlo, přežili jsme už horší věci než trochu chladu. Ale o děti ano. Šestiletý Tomášek ošklivě kašlal, chrchlal celou noc. Kolikrát se i dusil a dávil. A malý Ondrášek? Ten celé dny proplakal, prstíky i rtíky promodralé. Trhalo mi to srdce. Nedokázala jsem svým dětem pomoci tak, jak by správná matka měla, ale alespoň jsem s nimi v té chvíli ještě byla.

O několik dnů později se přihnal manžel domů uprostřed dne.
„Pojď!“ nakázal mi. Když jsem se nehýbala, popadl mě za rameno a vyvlekl před domek.
„To je ona. Prsa nic moc, ale zadek, ten má hezkej, viď prdelko,“ plácnul mě rozšafně přes zadek, až jsem klopýtla a spadla neznámému muži k nohám.
„Hm, ale jo, prdelka by ušla,“ zamumlal ten divný chlap a zkusmo mě do ní štípnul.
„A jak mrdá?“
„Pche, moje stará, co bys čekal. Ale na klientovi si dá záležet, viď že jo, pusinko?“ zavrčel můj manžel a rukou mi zajel mezi nohy, jako by se chtěl ujistit, že je vše, jak má být.

Nezmohla jsem se na slovo. Nezmohla jsem se vůbec na nic. Jen jsem se válela v blátě a špíně a koukala z jednoho na druhého. Přece není možné, aby mě můj vlastní manžel nabízel jako děvku?

Možné to bylo, a tak se také stalo.

Odvezli mě do cizího města, do čtvrti plné špíny, odpadků, nedopalků, použitých injekčních stříkaček a kondomů. Děti jsem neviděla dlouhé týdny. Neměla jsem o nich jedinou zprávu. Žila jsem v krcálku dost podobném našemu malému domečku na konci světa. Jen místo dětí a manžela tu pobývaly další tři ženy. Jaký byl jejich osud, jsem se nikdy nedozvěděla. Nerozuměly jsme si. Já mluvím pouze česky. Ony dvě mluvily německy.

Přes den jsme byly zavřené v krcálku. Po setmění nás pasák vyvezl na rušnější třídu, kde jsme postávaly a čekaly na zákazníky. Za noc jich bývalo i několik. Dva, tři čtyři… Služby jsme poskytovaly všeho druhu. Jak se říká náš zákazník, náš pán. Zažila jsem rána, kdy jsem se nemohla pomalu ani postavit, natož snad pohnout nohama, jak mě bolel celý klín i kyčle. Jindy jsem zase nemohla mluvit, protože moje pusa byla ještě celá rozbolavělá.

Týdny ubíhaly a já si pomalu zvykala na život pouliční děvky, smiřovala se s myšlenkou, že už nikdy nespatřím děti a doufala, že ke mně bude život milostivý a já onemocním nějakou pohlavně přenosnou nevyléčitelnou chorobou. Jenže potom se to stalo…

Postávala jsem na rohu, kde mě moji klienti vyzvedávali, když v tom u obrubníku zastavilo staré, oprýskané auto.

„Nasedej, krásko,“ zahlaholil řidič z okýnka. Nepoznal mě. Zato já jeho ano.
Nasedla jsem do auta. Na nic nečekal a začal mě osahávat. Jeho upatlané ruce, páchnoucí ústa i ztopořený penis byly najednou všude. Nedělala jsem nic. Byla jsem v šoku. Můj vlastní manžel mě nepoznal.

Najednou, jako když hrom uhodí, přestal. Nastartoval auto, sešlápnul plyn a vyjeli jsme. Netušila jsem, co se děje. Jeho šmátrající ruka na mém stehně i tiché spokojené steny deroucí se z jeho úst, mě utvrzovaly v přesvědčení, že si stále nevšiml, koho vzal do auta. Pravda, na mou tvář nepohlédl ani jedinkrát a mé tělo se od doby, kdy mě viděl naposledy nahou, hodně změnilo.

A tak jsme se hnali nocí dál. On rukou drtil mé stehno, já hlavu v jeho klíně. Až jsme byli na místě. Zastavili jsme před domečkem na konci světa!

„Děti…,“ zašeptala jsem a vyřítila se z auta. V laciných kozačkách na jehlovém podpatku jsem se brodila sněhem.
„Ty krávo!“ zařval, jakmile pochopil, koho si sem přivezl. Vrhl se na mě. Povalil mě do sněhu. Jedna rána, druhá rána. Facka, kopanec. Když se natahoval pro větev ležící opodál, něco se ve mně zlomilo.

Najednou jsem pochopila, že to on může za můj dokonale zpackaný život, za neštěstí, které mě potkalo, bolest, jež jsem zažila i utrpení, kterým jsem prošla.
Viděla jsem rudě, funěla a potila se. Vyrvala jsme mu větev z rukou. Kroužili jsme kolem sebe jako šelmy připravující se k útoku. Před očima se mi míhaly obrazy teroru i ponižování. Vystartoval proti mně. Přestala jsem myslet. Jediné, co jsem v tu chvíli cítila, byla obrovská nenávist.

„Práááásk!“ zaduněla rána a já se probrala z transu. Zakrvácená větev mi vypadla z rukou. Přede mnou ve sněhu ležela dvě krvácející těla. Dvě těla! Můj manžel s roztříštěnou lebkou a můj Tomášek s obličejem rozťatým k nepoznání! Nevšimla jsem si, kdy mezi nás skočil. Zabila jsem vlastní dítě… Já zabila vlastní dítě!

Dál už jsem nevnímala nic. Pláč Ondráška naříkajícího v domečku na konci světa ani houkání sirén policejních aut.

Vzpamatovala jsem se u výslechu. Ke všemu jsem se přiznala. Vypověděla jsem jim celý příběh od začátku do konce. Tak jako teď vám.

Soud mě místo do vězení poslal na psychiatrii. První čtyři měsíce jsem byla léčena na uzavřeném oddělení. Teď už můžu ven, mezi lidi. Prý nejsem nebezpečná. Jen mě v životě potkalo příliš neštěstí. Snad mají pravdu.

Měla bych už jít. Za chvilku mi bude končit vycházka. Ještě jednou se zkusím podívat do okýnka veselého baráčku. Veselý baráček, tak mu říkám. Je to Klokánek, do kterého umístili mého Ondráška.

A vida, zrovna stojí u okna. Má tak roztomilé ručičky. A vypadá to, že mu popovyrostly vlásky. Brzy z něj bude veliký chlap. Dokonce vidím i dupačky, co má na sobě. Světlounké se spoustou pestrobarevných motýlků. Ty jsou ještě po Tomáškovi. Byl to jeden z dárků od manžela, který přinesl, když měl světlé dny.

A kdo to vedle Ondráška stojí? Že by to byl pejsek? Ano, určitě je to pejsek. Ondrášek už má prvního kamaráda. A rovnou pejska! To je dobře. Na přátele se dá spolehnout. V životě je důležité mít se na koho spolehnout. Já o tom něco vím… Mého Ondráška nikdy nepotká stejný osud jako mě. Doufám…

Už opravdu musím jít. Papá, Ondrášku, mám tě moc ráda.