Voda

Je krásný den. Takových dnů do roka nebývá mnoho. Můj otec je opět zavřený ve svém kamrlíku se svou meteorologickou stanicí, kterou miluje určitě víc než mojí mámu. Tráví zde většinu svého času. Celé dny jen zapisuje poblázněné údaje z těch svých chrastítek a koleček. Myslí si snad, že dokáže ovlinit počasí. Všichni lidé ze sousedství se nám za to smějí. Určitě bych byl raději, kdyby byl můj táta alespoň o něco normálnější a já si s ním mohl povídat o běžných věcech.
Moje máma zas utápí žal v alkoholu a v čajových dýcháncích s jejími kamarádkami. Den co den je u nás nějaká návštěva. Mně to ale příliš nevadí, protože ta pětka starých dam pro naší domácnost představuje alespoň, jinak zřídkakdy pocítěné vzrušení. Ty zase celé horké dny vysedávají na zápraží, usrkávají čaj a hrají karty. Jedna ta paní, ta buclatá s velikým kloboukem, má syna,
který je jen o něco starší než jsem já. Jmenuje se Robert. Já nemám moc kamarádů. Všichni kluci
z našeho městečka se mi vysmívají, protože mám křivé zuby a jsem hubený. Ještě ke všemu mám za tátu blázna, což mi zavírá branku k přátelství skoro u všech našich sousedů.
Když mě máma pošle do obchodu, aby mohla upéct bábovku pro odpolední návštěvu, sedící lidé kolem hlavní silnice si pokaždé šuškají a ukazují si na mě prstem. Není mi to ani trochu příjemné
a nemám je ani trochu rád. Jediný, kdo mi alespoň trochu rozumí, je Robert. Robertovi bude patnáct let, zatímco mě je teprve deset. Mám ho rád. Je vyšší než já, má bíle zuby a velikou sílu. Vždycky se mě zastane. Jeho táta pracuje jako dřevorubec. Nosí červenou flanelovou košili s kostkami.
S jeho paní se nemají moc rádi. Robert mi často vypráví, jak se jeho táta vrátil z práce, táhnul z něj smrad kořalky a po neshodě s robertovou maminkou jí několikrát uhodil do tváře. Byl jsem potom vždycky celý naštvaný, protože se to nedělá a není to správné. Každý den jsme si při návštěvě
s Robertem hráli u mě v pokoji. Představovali jsme si, jak chytáme ryby, spíme pod širým nebem, které oplývá tisíci zářivými a jasnými hvězdami.
Jednoho večera se můj táta rozhodl, že si půjde na chvíli posedět do místní hospůdky,
kam se chodili bavit všichni místní obyvatelé. Moje máma mu při odchodu pořád tloukla do hlavy, že to není dobrý nápad, ať zůstane raději doma. Táta odešel. Povídali jsme si s mámou u příjemně praštějícího krbu, jedli jsme sušenky a pili teplý hruškový čaj. Máma najednou začala mluvit
o nějakém pánovi, kterého jsem neznal. Ani trochu se mi to nelíbilo. Říkala, že bychom s ním mohli někdy odpoledne jet na výlet, dát si oběd, sendviče a džus. Už mi prý spolu vyrobili papírového draka. Máma říkala, že už se na mě těší. To, co během těch několika minut řekla, nebylo ani trochu příjemné. Byl jsem naštvaný, měl jsem vztek. Řekl jsem jí, že nikam nepůjdu a šel jsem si lehnout do svého pokoje. Lehl jsem si a přemýšlel, co tím máma asi myslela. Po chvíli se mi začalo chtít čůrat, vylezl jsem z postele a šel v noční košili chodbou, až jsem došel ke schodišti a viděl mámu, jak sedí, drží v ruce poloprázdnou lahev s alkoholem a pláče. Chvíli jsem seděl na prvním schodu
a koukal na ní. Slzy mi stékaly po tvářích a já se tomu nemohl ubránit. Nakonec jsem se pomalu opřel o zábradlí a usnul. Zdálo se mi, jak jsme s Robertem na rybách, je krásné počasí a projíždíme se na loďce. Byl to moc hezký sen.
Asi v jednu hodinu ráno se táta vrátil domů. Byl zmlácený a celý od krve. Máma začala hystericky křičet. Křičela na tátu, zlobila se na něj, že odešel. Táta nic neřekl. Po chvíli máma začala házet věci kolem sebe a vše ničit. Běhal mi z toho mráz po zádech, svůj tep jsem cítil každým okamžikem víc a víc. Břečel jsem tam nahoře na schodech a nevěděl, co s tím. Mrzelo mě, že je máma tak opilá a strachoval jsem se, co se tátovi stalo. Neměl jsem ale odvahu jít dolů a sdělit svým rodičům mé tíživé pocity. Najednou se něco stalo a já poprvé v životě viděl, jak můj táta udeřil mojí mámu do tváře. Máma upadla na zem a ještě hysteričtěji křičela. Uděřil ji znovu. Ještě asi třikrát. Máma se odmlčela. Vzal ji za ruku, políbil ji, poté vstal a začal ji vláčet po zemi do koupelny. Naším domem se rozlehlo ticho. Po chvíli se ozval zvuk kohoutu a tekoucí vody. Já jsem tam jen tiše seděl, plakal a neměl jsem odvahu jít do koupelny a říct mámě a tátovi, že mám strach a ať toho nechají. Najednou se opět ozval máminy křik. Tentokrát zněl ale jinak, tak prosebně, bezmocně. Šplouchání vody, máminy řev a kopání kolem sebe. Já jsem seděl u sebe v pokoji na posteli, hlasitě brečel a modlil se, aby už to skončilo.
Najednou vše ustalo, přišel pro mě táta, usmíval se. Pohladil mě, vzal za ruku a potichu ustaraným hlasem řekl: „Tak pojď, jdeme“. Trochu jsem se bál, protože jsem byl vystrašený. Zavedl mne
do koupelny, kde ve vaně ležela moje maminka se strachem v očích. Už se nehýbala. Plakal jsem
o to silněji. Táta mne znovu pohladil a řekl, že se musíme svléknout do naha. Svlékl mě, potom svléknul i sebe. Řekl, že jdeme za mámou. Měl jsem strach. Vzal mě pevně do rukou a postavil tam, do vany k mojí mamince. Hladil mě a utišoval. Po dlouhých letech začal zpívat písničku, kterou jsme si zpívali ještě s mojím dědou, než umřel. Pomalu mě posadil. Dotýkal jsem se své mámy a měl strach, co se jí stalo. Táta mě chytil za hlavu a se vší silou a agresí ji strčil pod vodu. Položil mě na mou matku a pevně držel. Chtěl jsem se ho zeptat, proč to dělá, proč to udělal, ale když jsem chtěl otevřít pusu a nadechnout se, napil jsem se vody, která postupně plnila mou pusu a nos. Vzpomínal jsem na odpolední návštěvy mé matky a na hezké dny, které se mi vryly do paměti. Držel jsem teď mámu za ruku a vzpomínal.
To je fantastické. Byl jsem tam.
Najednou jsem seděl na břehu řeky, bylo krásné počasí, tak krásné, jaké je málokrát do roka. Robert na mě z loďky pokřikoval a smál se při tom. Právě tahal z vody svou první chycenou rybu. Já jsem se taky smál a cákal kolem sebe vodu jako smyslů zbavený. Večer jsme leželi pod širým nebem, které oplývalo tisíci zářivými a jasnými hvězdami, drželi jsme se za rucejako opravdoví přátelé a já doufal, že tento sen nikdy neskončí.