Zatím bez titulku

Část první.

Všeobecná veselost, která se bujaře rozptylovala po celým městě ho zklamávala,
každým okamžikem, až se cítil jako by se akorát nad jeho hlavou vznášel ponurý mrak a
vylíval na něj tmavý, tekutý a smradlavý svinstvo. Děsila ho představa, že je každý okolo
něj šťastný. Kam se podíval, uviděl rozkošný úsměv a rozjiskřený kukadla, jen on hledí na
zem v očích velký hněv a na rtech nicotný úšklebek vypovídající apatičnost. Zároveň ho ale
vábila představa, že on je jiný, nemalicherný kvůli oslavě jednoho pitomýho dne, kdy se
jemu cizí člověk, nebo snad společenství rozhodlo tenhle den vyzdvihnout až skoro nad
okamžik zrození dítěte.
Po chvíli bezmyšlenkovitého pochodu napříč špinavýma ulicema ho začalo bavit
vmetat všem kolemjdoucím do tváře svůj nářek a protest. Užíval si tápající pohledy
směřovaný na výraz v jeho podrážděným ksichtě a na to, že se tu poflakuje jen tak sám. Pro
hodně z nich to bylo nejspíš dost nelogický vyobrazení člověka slavící příchod novýho roku.
Možná, že mu ani žádný zájem nevěnovali, ale v tu chvíli si připadal jako lovec šťastných
tváří. Během parazitování na štěstí druhých získával čím dál tím větší sebekontrolu nad
svým vztekem a zlomyslnýma emocema a mohl zhoubný semena smutku rozsévat, kudy
chodil. Zima mu začala líst pod kabát a on chtěl zalízt někam do tepla, někam do knajpy,
kde by se utopil v chlastu a pak by v ranní hodinu vyblil všechnu tu jemu nepatřící energii,
kterou si za tu noční obchůzku nasbíral. Jenže nemohl. Nemohl jít do nějaký skupiny v těch
psychických sračkách, kde by se musel stát součástí. Jeho ego mu v tu chvíli radilo zůstat
inkogníto, kdo ví proč, ale tak to prostě cejtil. Potřeboval mít moc nad tím, co se okolo něj a
s ním děje.
Ten zapráskaný mráz mu žačal hatit plány a on přemýšlel, co by asi tak mohl tropit.
Opřel se o zahlou pouliční lampu, která chvíli svítila a po tom krátkým výdeji energie zas
umřela. Rozklepanýma prstama si užmoulal cigáro a těšil se na rituální přípal a vtáhnutí toho
černýho kouře co nejhlouběji do sebe. Při výdechu sledoval, jak se kouř v bezvětří převaluje
a stoupá k paprskům znovu oživlý lampy. Čekal, jaký další instrukce mu mozek naservíruje
před rypák, ale ten byl tou zimou docela mimo provoz a nic kloudnýho ze sebe nevymáčkl.
Kvůli tomu, že se jeho tělo začlo pozvolna přeměňovat v jeden velký nehybný úd,
připomínající mrtvolu vytáhlou z pytle v márnici, naskočil do tramvaje, aby mu roztál led z
kůže. Směr, kterým tramvaj pádila mu byl známý asi jako pan Kado Hoshi z Japonska,
žívící se třeba broušením katan, ale to mu bylo fuk. Dnešek zatím stejně za nic nestál a cesta
do neznáma ho nemohla vynervovat. Na hltání cizích úsměvů už neměl náladu a tak svůj
zrak obrátil vůči svýmu odrazu ve skle. Zkoumal svou depresivní mimiku a snažil se jí
prokládat tou pozitivní. No, ale vždycky to sklouzlo do křečovitýho výrazu obličeje, co
dostal dvě dávky pepřákem, tak toho nechal a sledoval tmu, jak cupitala po městě a
zaplňovala každý roh i zákoutí. Pod každou lampou přicházející temnota tvořila větší a větší
kužel světla až se černota dostala na takovou úroveň, že se stavba světelnýho tělesa
zastavila. Tmavší už to za oknem být nemohlo a tak přehodil zrak z
a pak mu začla týct alkoholická slina táhnoucí se až na boty. Ačkoliv si připadal jako
vyléčený alkoholik, to co si myslel a to co fakt cítil byly od sebe dost vzdálený světadíly.
Projel ještě pár zastávek a sledoval, jak na každý z nich nastoupilo pár lidí, u něj
samozřejmě i dál liduprázdno. Z tramvaje vypochodoval do levný čtvrti, kde se mu zdálo, že
tu místo baráku vystavěli rovnou zříceniny. Tady ale potřeboval být, jenom v těhle
zapadlých, snad i válkou zpustošených místech stály krámky s jeho drogou a tý si právě
potřeboval vpustit do krevního oběhu řádnou dávku, aby otupil žal. Temný bouřkový mrak
plný tekoucích myšlenek, co mu před hodně dlouhou dobou uvízl v mysli, potřeboval čas od
času prosvětlit. Kde přesně se to jeho vysvobození nacházelo netušil, ale dost se obrátil na
instinkt. Něco jako, když vás nějaký vrozený pud táhne k věci, nebo činnosti, kterou v tu
chvíli fakt potřebujete. Taková bezdisplejová navigace, vmáčknutá mezi mozkový závity.
Hnal se mezi divně znetvořenýma konstrukcema, přeskakoval přes kanály, přes louže i přes
bezdomáče poskládáný vedle sebe na zemi, kterým z nějakýho lepšího rozmaru chtěl hodit
nějakej ten peníz. Jenomže co se prachů týče, měl oproti nim jedinou přednost a to, že je měl
kam dávat, i když šrajtofel na řetízku zněla většinou prázdně. Za pár zatáčkama
zkroucenýma do leva i do prava našel to, co se mu teď točilo v hlavě.
Dlouho to netrvalo a lil si do krku lacinější verzi chlastu, jenž neslo krycí jméno
Kokajín...Výhoda těhle patoků je, že jejich cena nestoupá do nadmořských výšin a
škodlivost je člověku hned zřejmá, protože mu brzo po požití játra a
To jejich ševelení v korunách mělo uklidňující účinky, z těch
ral všechny prvotní a probíhající příznaky a tak se smířil jen s tím, že je prostě a čistě
jiný druh. Poddruh, možná, že i naddruh, když se bude hodně snažit...
Tu noc nabraly výtržnosti ze strany Modrooka ještě větších kadencí. Měl v sobě totiž
dost vybuchující energie. Lechtala ho ve svalech, střílela bouřlivý impulsy do hlavy, tvořila
mu ďábelský kukuč pokaždý, když ztropil něco, co se takzvaně nemá. To, co se má mu totiž
nepřišlo z hlediska fantazijního vůbec dostačující a perspektivní. Potřeboval zažívat sám
sebou neobjevený. Sosat nektar z nově rozevřených květů. Zakázanost přece otevírá
každýmu vrata do neznáma, oproti tomu povolenost je každýmu vlívána do hlav už od velmi
raného věku. Kdo by v tom tak mohl ještě vidět nějaké dobrodružs
robustního chlapa.
„Jo, co si o sobě vůbec myslíš?“ zozvášnila se prťavá ženská, která se pomaličku přesouvala
k prvnímu řvounovi, asi kvůli poli působnosti. Čím víc bojovníků, tím líp se bojuje.
„Kriminálníku jeden, zavřel bych tě, až bys zčernal“ vyhekl ze sebe otřepanou frázi chlapík
a máchal u toho rukama, jako by byl trosečník a přivolával k sobě pátrající helikoptéru.
Rozrezonovalo se napjatý ticho, ve kterým Modrook čekal, jestli se z hloučku nevynoří ještě
nějaký bojovník za dobro. Toho se ale nedočkal. Diskutovat nepřišel a tak hloubal, co by
měl ještě v roli řečníka sdělit, ale asi toho už víc nebylo a na výchovně-dobrácký kecičky se
mu odpovídat nechtělo.
Vzduchem se začaly prohánět křiklavý tóny sirén. Jestli hasičů, záchranky, či po
zuby ozbrojených komand, připravených Modrooka svázat, nakopat do břicha a na oddělení
hrozně mučit už náhodě nenechal. Na zaplacení škody místním zahradníkům ani za boha
neměl a spát na jiným lůžku, než na tom, co měl zaparkovaný v garsonce nehodlal. Svoje
dlouhý nohy vzal na ramena a rozběhl se směrem, kterým nezahoukla ani jedna houkačka.
Jakým agresivním nástupem jeho divadýlko začlo, tak prchavým ústupem střemhlav do ulic
skončilo. Utíkal, seč mu praskání v kolenou a fyzická zdatnost dovolila. Tělem mu proudila
taková vyhecovanost, že veškerý kousek energie, i ten, co mu hýbal s očními víčky, vložil
do běhu. Zachvátila ho taková euforie, která mu dovolila klepat v
bej,“ než stačila doříct, zaryl se jí do tváře špičatý předmět. Začla zoufale ječet, ale
rána do čelisti druhým koncem nástroje jí ztlumila. Svalila se na zem a pokusila se vstát.
Poslední úder do spánku jí nedal šanci, přikotvil jí na zem a ponechal jí bezvládně ležet.
Přepjatá agrese nabrala strašných rozměrů, se kterou nepočítal ani sám útočník. Ale stalo se.
Modrook chtěl chlapa praštit do toho jeho zkřivenýho ksichtu. Ani pořádně nevěděl proč až
v tuhle chvíli, ale vraha zázračně minul a svalil se jako kus dřeva vedle nehybnýho těla.
„Tak už chápeš, chlapče? A žádný výčitky. Bav se.“ Naposled probodl pohledem
Modrookovo kůži a z lehka šmajdal dál. Modrook si kleknul a zíral na znetvořenou tvář.
Tvrdá a zatuchlá realita ho fackovala ze všech stran. Právě před ním ze sebe jedno tělo
vypouští život. Nadobro. Obaloval ho smutek a škrtil ho pod krkem, ale ani ne tak kvůli
tomu ukončenýmu životu. Bál se sám sebe. Uvědomil si, že by toho byl taky schopný.
Záchvaty vzteku se u něj projevovaly čím dál tím víc, až skoro zastínily jeho ostatní projevy
psychiky. Strach se mu plazil po holeních kostech, stoupal až do mozku.
„Jak je kurva možný, že myslím sám na sebe, když vedle mě leží zavražděná ženská? Jsem
fakt už takovej magor? Proč kurva?“
Mozek mu předhodil spis z dětství a tak začal listovat. Zabrousil ve vzpomínkách do časů
minulých.